Historický román podobně jako jiné typy prózy podléhá proměnám vkusu obce svých čtenářů, avšak obvykle jen v malé míře: v rámci svého žánru představuje spíše stabilní prvek. Bývá většího rozsahu, má určitou zavedenou literárněhistorickou typologii, od jejíchž vodítek se autoři málokdy odchylují, aby kreativně porušovali žánrové konvence, vyznačuje se poměrně jednoznačným rámcem, který je dán povahou tématu (historicky prokázané materie) a v němž se mají autoři pohybovat. Jestliže je tu nějaký sklon k podléhání módě, pak se týká spíše témat. Lze pomyslet na nedávnou barokní vlnu nebo na ještě nedávnější posedlost českých prozaiků poválečnou, resp. sudetoněmeckou tematikou. Při pohledu na špičky maďarské literatury získáme dojem, jako kdyby tematická rozrůzněnost historické či historizující prózy u sousedů byla větší než u nás: namátkou od exkurzí do temných dob evropských dějin v Paralelních příbězích Pétera Nádase po monumentální pouť habsburskou říší u Pétera Esterházyho nacházíme nejrůznější způsoby, jimiž se autoři k dějinám vztahují.

Historickou tematiku zprostředkovává román Gergelye Péterfyho Vycpaný barbar (Kitömött barbár, 2014) zejména skrze postavy. Je to román historický, ale také částečně biografický. Doba, ve které se jeho děj odehrává, mezi módní záležitosti a často obehrávané kulisy románů nepatří: Péterfy píše o 18. století, o době, kdy se barokní světonázor se svým dalekosáhlým symbolismem, metafyzickou pansémiózou, jejímž středobodem byla myšlenka na smrt a základním modem orientace ve světě víra v hierarchický řád směřující k Bohu, střetává s invazivní racionalitou, reprezentovanou světonázorem osvícenským, odvolávajícím se zase jednou na humanitu antického typu a otřásajícím řádem věcí idejemi zrozenými na barikádách francouzské revoluce.

Postavy, o něž tu jde především, jsou dvě. V první řadě titulní „vycpaný barbar“, černoch Angelo Soliman, údajně syn afrického krále, který se díky nejrůznějším peripetiím dostává do Vídně, kde z jeho barvitého života nyní stojí za zdůraznění především to, že byl svobodným zednářem, a nakonec končí jako vycpaný exponát v antropologickém muzeu. Jeho protějškem je vcelku nevýznamný šlechtic Ferenc Kazinczy, humanista a vzdělanec, posedlý plánem na pozvednutí obyvatelstva uherského venkova. Oba dva jsou skutečné historické postavy. Péterfy strávil heuristickou přípravou na román řadu let a Vycpaný barbar rovněž navazuje na jeho disertaci, kterou osobnosti Ference Kaziczyho věnoval. Péterfyho pohled na toto období, kdy se utvářela současná identita (nejen) středoevropského člověka, je tak pohled v maximální míře poučený. Svádělo by to k nějaké úvaze ohledně podílu fikce a historické fakticity, ale byla by to úvaha zavádějící. O takové otázky ve Vycpaném barbarovi totiž tak úplně nejde.

O co tedy jde: vezmeme-li v úvahu kompozici, jazyk a tematicko-motivické bohatství, lze mít za to, že v první řadě jde o zachycení bouřlivé doby v celé její barvitosti a plastičnosti. To se Péterfymu bezesporu povedlo a český čtenář má další z řady příležitostí být vděčný, že se překladu zhostil překladatel tak skvělý jako Robert Svoboda. Vypravěčská perspektiva je zmnožená díky tomu, že vypravěčkou je Ferencova žena Sofie a téměř každá z kapitol začíná slovy „Jak jsem tak stála v podkroví Přírodovědného muzea a proti mně stálo to černé tělo...“, tedy Angelova kůže natažená na figurínu z cedrového dřeva. Prostřednictvím této vypravěčky se dozvídáme o všemožných zákrutech osudů obou hlavních protagonistů. Mnoho materiálu nabízí epidemie cholery, během níž se odehrává Sofiino rámující vyprávění. Dílčí epizody dávají nahlédnout do dobových společenských konvencí (třeba do způsobu, jak někoho oženit, i když se mu tak úplně nechce, nebo do nepsaných zákonů panujících mezi služebnictvem na šlechtických dvorech), různých prostředí, ale podávají také psychologickou charakteristiku určitých typických postav podunajské monarchie, zejména z prostředí církve, humanistického vzdělanectva nebo drobné šlechty. Děje se tak s využitím řady žánrových postupů, práce s humorem, různých vložených bizarních historek, postav s neuvěřitelnými charakteristikami a podobných kořenících přípravků, které z četby činí skutečný požitek.

Pokud jde o hlavní téma, je jím jinakost ve všech možných podobách. V tom také Péterfyho román překračuje konvence tradičního historického románu: zapojuje do svého tématu antropologickou perspektivu a umožňuje nahlédnout pojem jinakosti v řadě souvislostí, které vyplývají z historické situace i ze situace současného čtenáře, do které román promlouvá. Náhoda tomu také chtěla, že v českém prostředí nejde o první překladový román, který je vystavěný kolem hlavního motivu muzejního exponátu v podobě vycpaného člověka černé pleti: před deseti lety vyšel u nás román na navlas stejné téma, tentokrát přeložený z literatury nizozemské – El Negro Franka Westermanna. Zatímco však u Westermanna je fakt lidského muzejního exponátu východiskem k očekávanému ztvárnění západní koloniální perspektivy, u Péterfyho je vše výrazně složitější. Především je tu dekonstruován protiklad mezi civilizovaným bělochem a barbarským černochem. Ferenc se svou naivitou, s níž se snaží realizovat svůj plán na zkulturnění společnosti na uherském venkově (scénky, ke kterým vedou jeho pokusy o pozvednutí sedláka z východomaďarské župy klasickou literaturou a hudbou, patří díky situační komice k nejsilnějším), se navzdory odlišné barvě pleti ocitá na stejné straně jako vzdělaný svobodný zednář Angelo. Oba reprezentují racionální humanitu, jakou jsme se snažili popsat v jednom z úvodních odstavců této recenze, avšak zároveň jsou přece oba tak trochu barbaři, nebo je tak přinejmenším vidí okolí: symbolická je scéna, kdy se Angelo a Ferenc, navlečený do jakési kurucké uniformy, oba provázení pohoršenými pohledy naobědvaných vídeňských vašnostů, sejdou na korzu na ulici Graben – a jakmile jeden druhého spatří, spontánně propuknou v řehot. Barbarské rysy pak mají spíše právě příslušníci tohoto okolí: statkáři utopení v rodinných sporech a nesmyslných krutostech, prolhaní a falešní sluhové, omezení a nadutí kněží a v neposlední řadě všichni ti, kdo Angela různě pošťuchují a štípají, jako by byl skutečně něčím jako opičkou, která si zaslouží vycpat a vystavovat v muzeu.

Příběh Angela a Ference, respektive jejich dva příběhy, které se ve správných okamžicích protnou, nepřinášejí jen šťavnatou ochutnávku vzrušující historické doby, ale dotýkají se témat, která jsou stejná v jakémkoli století a aktuální i v době recepce románu; je jich řada, ale přesto stojí za vyzdvižení zejména mnohovrstevnatý konflikt mezi vzdělaným intelektuálem a barbarskou většinou. Vycpaný barbar není jen současná variace na historický román, je to formálně i obsahově vynikající literární počin. Škoda, že v české literatuře – navzdory tomu, že i ona má svá privilegovaná témata z historie – se takové nerodí.