Vše začíná tím, že se vypravěčův kamarád z dětství Simon pokusí o sebevraždu. Peter mu chce pomoct a vyhledá výjimečnou kliniku, zkoumající duševní pochody metodou skenování mozku. Záhy se ukáže, že nemocnici řídí jejich dávná společná kamarádka Lisa, a cesty tří přátel se tak po několika desetiletích nečekaně spojují.

Lisa, Peter a Simon ve školce tvořili zvláštní trojlístek silně empatických, ale zároveň průbojných dětí, které dokázaly předem spatřit důsledky činů, a dokonce určité neblahé události zvrátit tím, že vstoupily do vědomí druhého a jeho ovlivněním přepsaly budoucnost. Lisa v hlubinném zkoumání mysli druhých v dospělosti pokračuje a do týmu přibere i Petera, který díky účasti na skenování mozku pozná jiné Dánsko, takové, které dosud nezažil a které Lisa nazývá Temné Dánsko. Otevírá se před ním nekonečná řada zneužití, znásilnění a citového chladu, jež Peter Høeg (nar. 1957) ve své poslední knize Tvýma očima (dánsky Gennem dine øjne, 2018) označuje jako kolektivní aspekt traumatizace. Lisa ve své terapii obětem ukazuje, že nejsou jediní, kdo tímto traumatem trpí, díky čemuž se pacientům uleví a jsou lépe schopni odpustit. Do programu přijímá i Simona, jehož prožitky a vnímání světa nahlíží „svýma očima“ následně i ona a Peter.

Perspektiva, z níž Høeg ve své poslední próze vychází, je skutečnost, že lidé mají tendenci svá traumata uzavírat v sobě a přetavovat je do příběhů. Místo toho, abychom prožitek zpracovali a odložili, předáváme ho dál v podobě historky. Peter Høeg, ať už postava, či autor, vnímá po Freudově vzoru vědomí jako budovu, v níž se lze pohybovat bez překážek mezi patry i pokoji, zatímco jiné budovy, ergo vědomí, jsou zatuchlé a zaneřáděné.

Peter Høeg se v jednom dánském rozhovoru ke knize vyjádřil, že se jedná o jeho dosud nejautobiografičtější literární počin. Kromě toho, že se hlavní postava Peter jmenuje příjmením Høeg, spáchal skutečný autorův bratr Christian v roce 2014 – tedy dva roky před vydáním dánského originálu – sebevraždu stejným způsobem jako fiktivní Simon. Samotný příběh je ovšem, jak je to u Høega zvykem, jen kostra, na kterou tvůrce nabaluje své poznatky a vize. Peter Høeg se totiž vedle literatury dlouhodobě věnuje zkoumání lidského nitra. Působí jako lektor v dánské instituci Vækstcenter, která pomáhá klientům v osobním růstu skrze vlastní cítění a vnímání a hledání spirituální cesty k životu. Dále se intenzivně zabývá podstatou a rozvíjením empatie, dokonce spolu s dánským rodinným psychologem Jesperem Juulem napsal příručku Trénink empatie u dětí (česky Portál 2018).

Mísení žánrů patří k typickým znakům Høegovy tvorby, v bestsellerovém Citu slečny Smilly pro sníh si autor hrál s detektivně-hororovým rámcem. Jeho poslední dílo je na pomezí magického realismu, ale obsahuje i prvky sci-fi a využívá časové relativity. Ze žánrové škatulky ho vyděluje především vytříbený styl a do detailu dotažené dialogy. Tvýma očima není kniha, která čtenáři naservíruje vše na stříbrném podnose, naopak nutí k dalšímu a dalšímu čtení a odhalování a především k zamyšlení. Žánrová roztříštěnost i střízlivé dialogy trochu zpomalují tempo vyprávění, avšak trpěliví čtenáři jsou odměněni jinak. Tvýma očima je totiž text veskrze høegovský, plný důmyslného proplétání časových os, kulinářských lahůdek, vědeckých popisů, chytrých rozhovorů a neotřelých úvah.

Motivem, který prochází jako červená nit celým románem, je plakát dánského malíře a spisovatele Hanse Christiana Scherfiga (1905–1979). Na něm vyobrazená džungle je natolik sugestivní, že dokáže naši skupinku dětí vtáhnout do sféry mimo čas a prostor, do snů druhých, později až ke kolektivnímu (pod)vědomí lidstva. Dalším stěžejním motivem jsou sloni, jak ti z Scherfigova plakátu, tak ti, již představují symbol pivovaru Carlsberg a jeho fondů, čímž se autor tak trochu vrací ke své knize Děti chovatelů slonů, v níž praví, že je potřeba v životě mít prostor pro slona – ať už je ve vašem životě slon symbolem čehokoli.

Věcný a nadmíru estetický styl je v pečlivém překladu Roberta Novotného zachován do posledního puntíku. Díky Høegovu románu získáváme vhled do hlubinné psychologie a navazování kontaktu na hlubší bázi, nikoli tedy verbálně či nonverbálně, jak jsme primárně zvyklí, ale skrze bezprostřední prožití zkušeností druhého. Závěrem si spolu s autorem položme otázku: jak se můžeme druhému člověku co nejvíce přiblížit?