Druhá světová válka skončila, ale jejich utrpení zdaleka ne. Žili od narození se svými rodinami v českém příhraničí, chodili do školy, měli tu přátele a zázemí. Najednou však byli označeni za viníky a museli rychle pryč. Řeč je o Němcích, jejichž život začal v českých Sudetech. Germanistka Kateřina Kovačková zaznamenala v knize Böhmisches. Allzu Böhmisches? příběhy dvaceti z nich. Nabízí tak autentický pohled nejen na samotný odsun, ale také na válku, soužití s Čechy a celkový přístup k vypjatým životním situacím. Německý originál knihy vydalo v roce 2018 nakladatelství Aschendorff Verlag Münster, letos bude publikován i její český překlad v nakladatelství SUSA.

Autorka memoárové publikace Kateřina Kovačková (nar. 1981) je germanistka, literární vědkyně a spisovatelka původem z Plzně, jež studovala německou literaturu v českém i německém prostředí. O téma odsunu se začala blíže zajímat, když slyšela vyprávění prarodičů, kteří v příhraničí bydleli, nucené odcházení Němců zažili na vlastní oči a reflektovali ho z lidského i dobového hlediska. Jak sama uvádí v předmluvě ke knize, zdokumentování osudů vysídlených Němců postupně začala vnímat jako vnitřní povinnost ve vztahu ke svým německojazyčným krajanům, jejichž životy měly být z českého povědomí smazány. Tématu odsunu se autorka věnuje nadále, sbírá nové příběhy, mluví s pamětníky i jejich rodinami a zaznamenává vzpomínky, z nichž se pomalu rodí další kniha. O tématech z německé literatury vzniklé na českém území také přednáší pro odbornou i laickou veřejnost.

Pamětníci, již se stali protagonisty recenzované publikace, se narodili mezi léty 1920 a 1940. Kateřina Kovačková se s nimi poznala prostřednictvím Ackermann Gemeinde, spolku, který Němce s podobným osudem sdružuje a k jehož sedmdesátému výročí kniha vyšla. Někteří z pamětníků zažili vysídlení jako malé děti, jejichž vzpomínky se v té době teprve začínaly utvářet, jiní tehdy byli již skoro dospělí a cítili povinnost postarat se v těchto těžkých časech o zbytek rodiny. Jsou mezi nimi tací, kteří viděli hrůzy světové války přímo na frontě, jiní se o dění dozvídali spíše nepřímo – od svých rodičů, přátel a sousedů. Jeden motiv se však ve vyprávění všech dvaceti pamětníků opakuje: i přes nový začátek v Německu jsou jejich vzpomínky na pravý domov pevně spojeny s českým příhraničím.

Příběhy autorka podává v er-formě, což jim ale neubírá na autentičnosti. Z vyprávění pamětníků vzešly samostatné kapitoly s chronologickou strukturou a jasnou dějovou linií, která se téměř ve všech příbězích ubírá obdobným směrem, a může tak ke konci knihy způsobit, že se čtenáři některé osudy spojí dohromady – do celkového dojmu dobové nálady. Každá kapitola se věnuje konkrétnímu životnímu osudu a začíná zevrubným popisem oblasti, z níž dotyčný pamětník pochází. Následně se autorka věnuje rodině a dětství, které je zpravidla vylíčeno jako čas klidu a pohody před začátkem všeho špatného. Ve většině kapitol také zaznívají vzpomínky na druhou světovou válku, ať už očima samotného pamětníka, nebo jeho rodičů či sourozenců. Problematice odsunu je ve vyprávění věnován rozličný prostor v závislosti na věku pamětníka. Ze všech příběhů má ale čtenář možnost vycítit atmosféru, jež tehdy v příhraničí panovala. Byla prodchnuta strachem a nejistotou, kterou spolehlivě vnímaly i malé děti.

Každá kapitola nese název, který vystihuje nejvýraznější rys celého příběhu. Například vyprávění pamětníka, jenž bojoval na frontě a prošel nespočet měst, táborů, stanovišť i lazaretů, předznamenává název Der Wanderer (volně přeloženo jako „Dlouhé putování“); kapitola o pamětníkovi, jehož příbuzní věnovali veškeré úsilí renovaci usedlosti, aby o ni následně přišli, se ironicky jmenuje Der Hoferbe („Dědic statku“). V publikaci nechybí ani fotografie z minulosti a současnosti protagonistů. Pro snadnější orientaci v dobových reáliích autorka ve spolupráci s historiky připojila na závěr knihy glosář, vysvětlující nejdůležitější pojmy a souvislosti, které by nemusely být všem čtenářům známy.

Kateřině Kovačkové se podařilo najít ke každému z pamětníků osobitý přístup, jenž se promítl do jejich ochoty sdělovat mnohdy velice osobní informace o nelehkém životě. Právě díky autorčině umění ptát se a naslouchat si čtenář nyní může číst v knize, která jde do hloubi duše jejích „hlavních hrdinů“, a nevykládá odsun pouze jako kapitolu v učebnici dějepisu – místo faktografického popisu událostí totiž podává osobní svědectví doby očima těch, kteří ji viděli, cítili a nesli v sobě po zbytek života.