Pamětníků druhé světové války nevyhnutelně ubývá, současná generace je nejspíše tou poslední, která má ještě možnost se s těmito lidmi osobně setkat, zaznamenat jejich vzpomínky a klást otázky, na něž za pár let budeme odpověď hledat už jen velmi těžko. V prostředí České republiky se touto činností zabývá především organizace Post Bellum, z jejíž volně přístupné databáze zpracovaných výpovědí žijících pamětníků Paměť národa často čerpají novináři, historici i zainteresovaná laická veřejnost. S uvedenou organizací spolupracovala na přípravě své nejnovější knihy plzeňská germanistka Kateřina Kovačková (nar. 1981), která se dlouhodobě zabývá německou literaturou z Čech, exilovou literaturou a stereotypem v literatuře. Vedle časopisecky a knižně publikovaných odborných studií mířících především na akademické publikum (za všechny tu zmiňme alespoň monografii Figuren der „Anderen“ in der deutschböhmischen Exilliteratur am Beispiel von Gerold Tietz, Josef Holub und Johannes Urzidil, vydanou v roce 2015 v mnichovském nakladatelství Rogeon) se zaměřuje na problematiku odsunu Němců z Československa, k čemuž ji inspirovalo vyprávění prarodičů, kteří odsunu přihlíželi na vlastní oči. Dvě desítky shromážděných svědectví publikovala německy v roce 2018 pod názvem Böhmisches. Allzu Böhmisches?, český překlad se měl objevit koncem roku 2020 v nakladatelství Zdeněk Susa, na webových stránkách nakladatele ale kniha bohužel v nabídce stále není. Autorčina další podobně koncipovaná kniha Mai 1945 in der Tschechoslowakei / Květen 1945 v Československu, obsahující vzpomínky dalších deseti pamětníků, vyšla v Německu v loňském roce, tentokrát rovnou dvojjazyčně, přičemž překlad mezi oběma jazyky zajistila sama autorka. Kniha tak může bez problémů oslovit čtenáře na obou stranách hranice. Texty nejsou vysázeny zrcadlově, jako je tomu zvykem u knih sloužících primárně k procvičení cizího jazyka, nýbrž vždy je uvedena nejprve německá verze textu a za ní je zařazena verze česká. Té by místy prospěla důkladnější redakční úprava, co se týče překlepů a některých kostrbatých formulací („stál na to trest“, „držel na Hitlera“, „z louže pod okap“), na srozumitelnosti a celkovém vyznění jednotlivých příběhů i celé knihy to však neubírá.

Jednoduchý název Mai 1945 in der Tschechoslowakei / Květen 1945 v Československu je přitom mírně zavádějící, neboť zahrnuté vzpomínky pokrývají časově mnohem širší období. Jak naznačuje podtitul Erinnerungen jenseits und diesseits der Grenze / Vzpomínky na jedné i druhé straně hranice, obsahuje kniha příběhy jak Němců odsunutých, tak těch, kteří v Československu zůstali. V této souvislosti je přitom docela obvyklé, že označení Němec či Němka bývá v nejednom případě nepřesné, často šlo o děti ze smíšených rodin, v jednom případě dokonce o potomka českých bratří, nucených opustit vlast po vydání Obnoveného zřízení zemského.

Z důvodů zmíněných výše nalezneme v knize především výpovědi pamětníků, kteří byli na konci války ještě dětmi, jen v jednom případě se jedná o muže, který už byl v učení a v roce 1945 mu bylo 17 let. Druhým společným rysem, který pamětníky spojuje, je jejich venkovský původ, obvykle vyrůstali na vsi, často v pohraničí, a strastí války tak byli do značné míry až do jara 1945 ušetřeni (zdaleka ne všichni pamětníci uvádějí, že by jejich otec nebo jiný příbuzný musel narukovat do wehrmachtu). Jako děti pak byli ušetřeni i nejhorších excesů během osvobozování Československa a v následujících týdnech – snad jen dva pamětníci si vybavují případ, kdy byl příslušník německé menšiny svévolně usmrcen či dohnán k sebevraždě, rovněž chybí motiv řadových ruských vojáků znásilňujících ženy, i když v mnoha výpovědích nalezneme zmínky o ženách schovávajících se na půdě či ve stodole, nosících mužské oblečení či se jiným způsobem snažících na své ženství zbytečně neupozorňovat. Jak někteří z pamětníků sami říkají, neznamená to, že k takovým věcem nedocházelo, ale jako děti z toho tehdy neměli rozum, případně před nimi dospělí ledacos tajili. V knize naopak nechybějí vzpomínky na ruské vojáky kradoucí náramkové hodinky, zabavující tažné koně či rekvírující jídlo, k těm zábavnějším patří scény, kdy se snažili jezdit na věci pro ně dosud nevídané, totiž na jízdním kole, a mnozí z nich tyto pokusy zakončili nedobrovolnou koupelí v místním rybníku.

I čtenář obeznámený s tématem nalezne v jednotlivých výpovědích drobnosti, které jeho obraz těchto událostí obohatí: jedna z pamětnic vzpomíná, jak se odsouvaní Němci po přejezdu hranic zbavovali bílých pásek na rukávech, až se celý traťový násep bělal jako v zimě, jiná naopak vzpomíná, jak čeští výrostci po vagonech obsazených Němci házeli kamením. Že se mnozí Češi přicházející do vylidňovaného vnitrozemí chovali jako na dobytém území, je známá věc, že se však vyskytly případy, kdy nově příchozí obyvatelé rozebrali jim přidělený dům, naložili ho na nákladní vagon a odeslali zpět do své rodné vsi, kde si ho znovu postavili, ovšem nejednoho čtenáře jistě překvapí. Rabování majetku etnických Němců často usnadňoval i zákaz, aby Němci své domy zamykali. Vyskytly se však i případy, které se od obecného narativu odlišují v pozitivním slova smyslu, v jednom příběhu se například dočteme, že odsunutá rodina si směla vzít 70 kilogramů věcí na každého dospělého. Nechybí vzpomínky na vstřícné a soucitné lidi i na pomstychtivce naplněné nenávistí, a to napříč etnickým rozdělením, jakož i idylické vzpomínky na bezproblémovou koexistenci českého i německého etnika na stejném prostoru, než vyhrocená nacionalistická rétorika a válečné události otočily tok dějin jiným směrem. Obecně však z výpovědí dodnes žijících pamětníků vysvítá především touha po usmíření a varování před projekcí dnešních postojů na tehdejší situaci.