Vzpomínky deseti pamětníků umožňují čtenáři nahlédnout na konec druhé světové války z perspektivy tehdejších dětí, jejichž jediným proviněním bylo užívání němčiny jako mateřského jazyka. V nejednom případě překvapí, co jim v paměti utkvělo a co se dospělým naopak podařilo před nimi utajit.

Vyprávění dvaceti pamětníků, Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze svých domovů v českém příhraničí, převedla plzeňská germanistka do knižní podoby, jež přináší na rozdíl od faktografických učebnic dějepisu osobní svědectví o životě v Sudetech, ztrátě domova, ale také následném hledání nových nadějí na jihozápadě Německa. Autorka tak využila jedné z posledních příležitostí zachovat vzpomínky těch, kteří odsun sami zažili.