Řekne-li se Balkán, vybaví se mnoha lidem jako první asociace vleklý a krvavý válečný konflikt doprovázející rozpad bývalé Jugoslávie (je přitom poněkud paradoxní, že některé země Balkánského poloostrova patří k nejoblíbenějším dovolenkovým destinacím českých turistů – Chorvatsko, Řecko a pro dobrodružnější nátury stále více i Rumunsko). Nejeden čtenář si jistě někdy položil otázku, v čem vlastně tkví kořeny etnického napětí, které celý tento region charakterizuje a které v devadesátých letech takto dramaticky vyvrcholilo. Vysvětlit vše jen odkazem na obecně temperamentnější povahu obyvatel jihovýchodní Evropy by bylo až příliš zjednodušující a neúplnou odpovědí. Snažit se najít jednoznačnou odpověď na oblíbenou otázku kladenou v mnoha společenských oborech, totiž kdo je v právu, kdo je oběť a kdo agresor, je pak jako i v jiných případech v podstatě nemožné. Čtenář, který se chce tímto tématem zabývat hlouběji, má možnost dohledat informace v řadě publikací, ať už jde o práce předního historika Miroslava Tejchmana, dlouhodobě se specializujícího na dějiny Balkánu, přehledy dějin jednotlivých států v regionu (např., ale nikoli výlučně, ze známé edice Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny), popularizační práce z pera autorů literatury faktu střídajících rozličná témata (J. S. Kupka: Balkánský sud prachu) i díla autorů spjatých s prostředím extremistických politických směrů (M. Košťál: Od „humanitárního“ bombardování po samostatný narkostát Kosovo). Publikace Mezi Terstem a Istanbulem. Balkánské národy ve 20. století, kolektivní monografie českých a bulharských historiků pod vedením dalšího předního odborníka na dějiny Balkánu a národnostní problematiku střední a jihovýchodní Evropy Jana Rychlíka tak sice nezaplňuje bílé místo v dosavadní české historiografické produkci, přesto dosavadní stav poznání obohacuje o další postřehy a v neposlední řadě také o analýzu vývoje této problematiky během posledních let, která uplynula od vydání předchozích zmíněných titulů. Zároveň tato publikace navazuje na další kolektivní monografii, na které se Jan Rychlík s dalšími historiky podílel, s názvem Mezi Vídní a Cařihradem. Ta spatřila světlo světa v roce 2009 a autorský kolektiv se v ní zabýval národnostním vývojem na Balkánském poloostrově od 16. století do první světové války. Kniha Mezi Terstem a Istanbulem obsahuje patnáct samostatných studií, přičemž plné dvě třetiny z nich se věnují problematice národnostních vztahů na území, které snad lze s klidným svědomím označit pojmem Jugoslávie, přestože se jeho rozsah, název i forma zřízení v průběhu 20. století několikrát změnily a dnes bychom jej na mapách hledali marně, jakkoliv je v obecném povědomí stále ještě srozumitelný. Obsah jednotlivých kapitol se nevyhnutelně do značné míry prolíná, přesto lze konstatovat, že po dvou kapitolách získali Srbové a Chorvati, zatímco ostatní národy, resp. nástupnické státy bývalé Jugoslávie po kapitole jedné, samostatnou kapitolu si vysloužilo i (ne)vnímání nadnárodní jugoslávské identity. Zbývajících pět kapitol se zabývá pěti dalšími státy, které na mapě Balkánského poloostrova nalezneme, tedy Albánií, Rumunskem, Bulharskem, Řeckem a Tureckem. Také tyto kapitoly se na mnoha místech tematicky prolínají s jinými, což ovšem u knihy zaměřené na vzájemné vztahy mezi několika národy nemůže čtenáře překvapit. Vzhledem k velkému množství odborníků, kteří se na psaní textů pro knihu podíleli (celkem jich bylo dvanáct, z toho šest bulharských a šest českých – vedle již zmíněného Jana Rychlíka Jan Pelikán, Miroslav Kouba, Ladislav Hladký, František Šístek a Boris Mosković), se i jednotlivé kapitoly ve stylistické rovině značně odlišují, některé jsou členěny do podkapitol, zatímco jiné jsou pojaty jako jednolitý text, některé mohou čtenáře až zaskočit svou stručností a jiné zase metodicky zabrousí až k případové studii. Všem je nicméně společný důraz na národní emancipaci a národnostní politiku, ty slouží jako filtr, jímž jsou nahlíženy mezistátní, ekonomické, kulturní a další vztahy, a pokud přelomové body těchto vztahů s národnostní tematikou bezprostředně nesouvisejí, jsou pominuty. Tak se například v mnoha kapitolách autoři dotýkají roztržky mezi Informbyrem a Titovou Jugoslávií, aniž by se některý z nich blížeji zabýval touto roztržkou samotnou. Podobně jsou jen lehce naznačena či zcela vypuštěna témata jako odchod mnoha obyvatel Jugoslávie a Turecka do západoevropských zemí za prací nebo pořádání olympijských her v roce 1984, naopak jsou poměrně podrobně rozebírány vztahy mezi jednotlivými zeměmi v regionu.

Nejednoho i s tématem již blíže seznámeného čtenáře, na kterého koneckonců kniha zjevně cílí, jistě překvapí míra nepřátelství, jaké v některých obdobích studené války panovalo např. mezi Bulharskem a Jugoslávií nebo mezi Rumunskem a Maďarskem. Velkou pozornost v podstatě všech autorů si dle očekávání vysloužila druhá světová válka, během níž se v tomto etnicky pestrém regionu, což opět platí především o jugoslávském území, vytvořila natolik bohatá škála postojů mezi otevřenou kolaborací s německými, italskými či maďarskými okupanty a otevřeným odbojem proti nim, že ono známé úsloví o nepříteli nepřítele, který je mým přítelem, se stává složitou soustavou rovnic o tolika neznámých, že dobrat se jednoznačného výsledku je v podstatě nemožné. Je jistě autorům ke cti, že se situaci snažili zachytit z mnoha různých úhlů pohledu, přestože poučenému zájemci neunikne, že některé skutečnosti v knize chybějí (je-li v kapitole o Chorvatech zmíněna divize SS „Handžár“, jejímiž členy se dobrovolně stala řada chorvatských muslimů, bylo by adekvátní zmínit v kapitole o kosovských Albáncích obdobnou divizi „Skanderbeg“), na otázku o vině či nevině si ale musí čtenář odpovědět sám. V souvislosti s druhou světovou válkou se autoři zabývají i osudem Židů v jednotlivých státech, který byl podobně pochmurný jako v dalších oblastech Evropy, vzhledem k poměrně krátkému období, kdy byl Balkán přímo zasažen druhou světovou válkou (1941-1944), se však alespoň části zdejších Židů podařilo toto období přežít, byť mezi jednotlivými státy bychom v tomto ohledu našli značné rozdíly. Naopak o postavení českých menšin v balkánských státech ve 20. století se jistě k lítosti nejednoho českého čtenáře nezmiňuje žádný z autorů.

Kniha Mezi Terstem a Istanbulem není jen analýzou složitého národnostního vývoje Balkánského poloostrova ve 20. století. Lze ji zároveň číst jako učebnici národnostní politiky varující před chybami, kterých je tak snadné se dopustit: nejenom v dějinách Balkánu nalezneme řadu příkladů, kdy snaha rozšířit vlastní hranice na sousední území obývané národnostně a (nebo) jazykově spřízněnou menšinou může slavit dočasný úspěch, ale v dlouhodobém měřítku přinese více problémů než kladů. Podobně zákazy užívání menšinových jazyků, záměrné (ne nutně násilné) přesuny národnostních skupin na jiná území, protežování příslušníků vlastního národa při obsazování prestižních a důležitých pozic nebo čisté ignorování existence národnostní menšiny může problém dočasně zdánlivě vyřešit, ten se však o generaci či dvě později vrátí o to intenzivněji. O dosti kuriózních metodách, jako byly úředně nařízené změny příjmení nebo hromadné přísahy vesničanů zříkajících se užívání svého jazyka při soustavném kropení svěcenou vodou, ani nemluvě. Z dnešního pohledu byly předem odsouzeny k nezdaru i pokusy vytvořit jednotnou jugoslávskou identitu, mimo jiné pomocí zrušení národních slovinských, chorvatských a srbských svátků, nebo Kemalův pokus laicizovat Turecko vedle dalších opatření zákazem poutí do Mekky. Jiné příklady, jako makedonská národní emancipace, do značné míry protlačovaná titovským vedením především jako politický nástroj v trvalých sporech s Bulharskem, ale ukazují, že při složitém procesu utváření moderních národů není možné předem určit, která shora přijatá nařízení mohou uspět a která nikoli. Dnes jsme sice přesvědčeni, že v drtivé většině případů „federace není řešením národnostních problémů, protože dříve či později se pro menší národy stává příliš těsnou“, jak píše Jan Rychlík v závěrečném shrnutí, o čemž nás přesvědčil i příklad naší vlastní země, je ovšem dost možné, že za sto či více let budou odborníci naopak pokládat národnostní stát za slepou uličku státoprávního vývoje.

Jak již bylo zmíněno, kniha či přinejmenším část autorského kolektivu předpokládá čtenáře již s balkánskou tematikou seznámeného, nikoli takového, který se teprve z formulace „proslulá Deklarace o názvu a postavení chorvatského spisovného jazyka“ dozví, že nějaká takováto deklarace vůbec byla někdy přijata. Podobných formulací bychom nalezli v různých, byť nikoli všech, kapitolách více. Poněkud překvapivá může být u knihy tohoto typu absence poznámkového aparátu (resp. několik v knize přítomných poznámek pod čarou odkazuje pouze na tematicky související pasáže v jiných kapitolách, nikoli na další literaturu či původní prameny), což alespoň částečně zachraňuje přehled doporučené literatury na konci knihy, roztříděný podle jednotlivých kapitol. Ještě překvapivější je skutečnost, že ačkoliv v předmluvě knihy je jasně uvedeno, že „[k]řestní jména panovníků v souladu s českou tradicí počešťujeme“, zdaleka ne ve všech případech je tato tradice v knize dodržena, což jsou společně s několika překlepy a vynechanými interpunkčními znaménky mrzuté zbytečné chyby. Neměly by však čtenáře odradit, protože se bezesporu jedná o dílo, které napomůže pochopit nejen složité a často tragédiemi doprovázené moderní dějiny jihovýchodní Evropy, ale i mnohé současné politické spory a problémy, ovlivňující mj. i rozšíření Evropské unie tímto směrem.