Na sté výročí vypuknutí první světové války reagovali historikové řadou publikací, výstav i samostatných akcí. Patřila k nim i konference v pražské Vile Lanna, jejíž výstupy vyšly nedávno souborně v knize Násilí: Jiná moderna.

Samotný pojem „násilí“ je samozřejmě velmi široký, a pokud k němu přidáme adjektivum „symbolické“, můžeme pod něj zahrnout i vztah státu ke svým občanům, firem k zaměstnancům, rodičů k dětem i partnerů k sobě navzájem, v tomto smyslu je všudypřítomné. Autoři publikace obecně připomínají, že násilí patří k pradávnému zkušenostnímu inventáři lidstva, protože bylo a je přítomno ve všech jeho „mezních“ dějinných situacích. Snad prý bylo i jakousi „vývojovou nutností“; jedinou výjimkou podle nich bylo období tokugawského šógunátu v Japonsku (s tím by ale těžko souhlasili japonští křesťané, kteří v té době byli pronásledováni, a to dosti násilně). Násilí je propojeno s mnoha dalšími antropologickými konstantami, ať už se jedná o strach, moc, smrt, trauma, teror, právo, respektive bezpráví či o jakékoliv disciplinační či donucovací praktiky, které mají nastolit „pořádek“ či dokonce jiný „řád“. Může být individuální, skupinové či masové, nebo dokonce „strukturální a diskurzivní“, může být spojováno nejen s válkami, ale i s nalézáním práva, respektive s hledáním viníka, tudíž je propleteno s vyšetřováním a potrestáním.

Mír jako přestávka?

Některé z příspěvků mají obecnější povahu, například kapitola Radana Haluzíka o karnevalu: karnevalová tematizace násilí je ambivalentní, na jednu stranu může provokovat, na stranu druhou je tímto způsobem násilí nahrazováno či transformováno do podoby zástupných rituálů. Příspěvek Mírový diskurz ve starších evropských dějinách od Bedřicha Loewensteina (1929–2017), na jehož počet kniha vznikla, zase sleduje cyklické snahy o definitivní odstranění násilí a válek z evropských dějin, což ovšem vždy naráželo na názory zastánců boje. Podle nich je poctivý zápas mezi národy zákonem pokroku. Toto téma česko-německý historik pojednal též v kapitole Prostory násilí, kde mimo jiné řeší otázku, zda období míru jsou jen epizodami mezi běžnou praxí násilí určenou psychologií davu, jak tvrdí německý historik Jörg Baberowski, spoluautor knihy Gewalträume: Soziale Ordnungen im Ausnahmezustand.

Většina příspěvků se ale týká převážně dějin dvacátého století. S násilím přitom někdy souvisí jen volně, například jeden pojednává o soupeření mezi jednotlivými národy na poli sportu. Ten byl přitom ještě třeba v Ottově slovníku naučném z roku 1905 hodnocen jako cosi, co svádí k výstřelkům a honbě za cenami, jež může škodit zdraví. Současně byla ale tělovýchovná organizace Sokol vyzvedávána jako účinná „česká pěst“. Kolektivní štafetové běhy v prvorepublikovém Československu, na něž se zaměřuje článek Miloše Zapletala, se pak staly prostředkem, jak zdůraznit přináležitost jedince k národnímu kolektivu, neboť každý běžec je pouze „malým článečkem celého řetězu“. Další texty líčí vize násilí jako „identitotvorného nástroje“ české společnosti, umění jako způsob boje proti násilné okupaci (roku 1968) nebo krásnou literaturu ve službách národního (protiněmeckého) boje.

Jaké hrdiny potřebujete?

František Šístek kriticky rozebírá stereotypní představy o obyvatelích Balkánu jako lidech divokých a od přírody násilnických, které už sice byly mnohokrát vyvráceny, ale stále se vracejí – navíc je umělci jako režisér Emir Kusturica pomáhají obnovovat, dodejme. Autor příspěvku místo toho nabízí méně exotickou teorii o příchodu venkovského obyvatelstva do nedostatečně urbanizovaných předměstských zón, kde pak tito lidé hledají novou identitu v novodobých národech. Ukrajinista David Svoboda se zase snaží bojovat proti „banderofobii“, když ve své kapitole líčí, proč ukrajinským demokratům vzhledem k pohnutým osudům jejich země imponují – z našeho hlediska násilničtí – hrdinové, jež civilizovaná část světa naštěstí nikdy nemusela potřebovat.

Světové války se pak přímo týká stať Benjamina Ziemanna Odpor proti válce v Německu: Vítězství německé švejkiády. S odkazem na slavný román Jaroslava Haška autor – pro leckoho možná překvapivě – konstatuje, že ke konci války se v německé armádě hromadně rozmohlo rozmanité vyhýbání se vojenským povinnostem. A právě tato „švejkiáda“ údajně nakonec svrhla vojenskou mašinerii říše. Rozebírán je zde ovšem i kontrafaktuální scénář, v němž by moudří státníci roku 1914 přitáhli uzdu bojechtivým generálům a odolali nátlaku hysterické veřejnosti: první světová válka by v takovém případě vůbec nevypukla.

Jak v knize s odkazem na etologii správně připomíná Bedřich Loewenstein, určitá míra agresivity je životně nezbytná. Stejně tak její kontrola není jen záležitostí kulturních norem, protože i u zvířat nacházíme ritualizaci soubojů, případně utěšovací a submisivní signály, jež mají konfliktům předcházet. Celkově kniha dané téma zpracovává jen v předem vymezeném rámci, ale i tak může být inspirativní také pro nehistoriky: obsahuje podněty pro zamyšlení, jak kultivovat agresivitu, jež je nám vlastní, a dá-li se využít i k užitečným věcem.