Vedle 60. výročí pádu letadla se švédským generálním tajemníkem OSN Dagem Hammarskjöldem) na palubě, 100. výročí úmrtí Josefa Hybeše, 200. výročí úmrtí Napoleona Bonaparte či 1100. výročí zavraždění svaté Ludmily si v letošním roce připomínáme rovněž 100 let od vzniku Komunistické strany Československa. Spíše na odborné publikum cílila mezinárodní online konference „100 let od založení KSČ“, kterou v květnu uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů, mezi širší veřejností ale téma nijak zvlášť nerezonovalo. Jednou z mála publikací, která se k tomuto výročí objevila v běžné distribuci, je kniha rozhovorů vedených mladým badatelem Matyášem Viktorou (nar. 1993), absolventem oboru Mezinárodní studia a zaměstnancem Ministerstva průmyslu a obchodu. Soubor šesti rozhovorů s obecně známými osobnostmi vyšel pod názvem Pěticípá totalita v nakladatelství Kniha Zlín.

Mezi šesticí zpovídaných osobností nenalezneme kupodivu ani jednu ženu, v dalších ohledech je ale výběr poměrně pestrý – nalezneme zde jak postavy spojené přímo s disentem (Daniel Kroupa, Jaromír Štětina), tak historiky starší (Jan Rychlík, Pavel Žáček) i mladší (Michal Stehlík, Vítězslav Sommer) generace, nadto ještě zastávající různé metodologické přístupy i rozdílná politická stanoviska. Viktora ani Adéla Gjuričová, která se rovněž na přípravě knihy podílela, ovšem nijak blíže nespecifikují, podle jakého klíče byly tyto osobnosti vybrány, případně zda někdo z dalších oslovených nabídku na rozhovor odmítl. Stejně tak zůstává poněkud nejasné zdůvodnění volby řazení jednotlivých rozhovorů, kdy jako první je zařazen rozhovor s Danielem Kroupou, který pokrývá období až od roku 1968, zatímco rozhovor s Janem Rychlíkem, ve kterém se oba debatéři vydávají až k zárodkům českého dělnického hnutí v 19. století, je řazen jako poslední.

Vzhledem k odlišné životní zkušenosti a odborné specializaci jednotlivých osob se rozhovory od sebe liší nejen chronologickým záběrem, ale především zaměřením a částečně také vyzněním. Daniel Kroupa a Jaromír Štětina nepříliš překvapivě hovoří do značné míry o svých vlastních vzpomínkách (přičemž se shodují na tom, že obecně rozšířená představa disidentů formálně vykonávajících manuální práci, ale vlastně se jen flákajících v kotelnách se od skutečnosti značně liší), v ostatních rozhovorech těchto vzpomínek nalezneme, snad s výjimkou rozhovoru s Pavlem Žáčkem, jen pomálu, případně zcela chybí. Čtenáře s bližším zájmem o moderní dějiny příliš nepřekvapí, že rozhovor s Pavlem Žáčkem se točí především kolem represivního mocenského aparátu, zatímco Vítězslav Sommer se zaměřuje především na socioekonomické aspekty (ne)fungování socialistické společnosti a Jan Rychlík se snaží předestřít myšlenkové pochody vedoucích politiků i bezejmenných mas, přičemž si vypomáhá i příklady z bulharského prostředí.

Ačkoliv se každý z rozhovorů soustřeďuje na jinou perspektivu, z které lze sto let existence domácí komunistické strany nahlížet, zakomponoval Viktora do většiny rozhovorů i několik otázek, na které nechává odpovědět všechny nebo alespoň téměř všechny zúčastněné. Vcelku očekávatelnou otázkou je ta, zda měla, či neměla být komunistická strana po roce 1989 zakázána – a vcelku očekávatelné je i spektrum odpovědí, které Viktora dostal. Dále tazatel nechal respondenty zamyslet se nad podstatou vztahu dnešní KSČM k Rusku, které se od dogmat komunistické ideologie během poslední dekád zřetelně odchýlilo, zajímavá je i jeho otázka, zda se na brutalitě, s níž komunisté prosazovali své cíle, mohla podepsat skutečnost, že k praktickému uplatnění Marxových teoretických vývodů došlo poprvé právě v Rusku. Nepříliš překvapivá je vzhledem k nedávné diskusi, která proběhla i v mainstreamových médiích, otázka ohledně revizionismu v historickém bádání, kde sice v odpovědích nezazní konkrétní jméno Michala Pullmanna – jehož přítomnost v knize by nejeden čtenář očekával – , avšak čtenářům je poměrně jasné, na koho především kritické odpovědi míří.

Viktora rozhovory nevede v konfrontačním duchu, což je jistě přínosem, pokud jde o čtenářský požitek z četby (konfrontačních až zbytečně vyhrocených rozhovorů nabízí česká mediální scéna více než dost), místy se však nechává zpovídanými osobnostmi téměř vláčet a jeho role se mění pouze na jakéhosi přitakávače při jejich monologu. Na druhou stranu se díky tomuto přístupu mohou zpovídané osobnosti projevit v celé šíři svého záběru, nikoli jen v mantinelech vymezených konkrétními otázkami, nadto ještě ve formátu, který jim vyhovuje – tak např. Michal Stehlík daný rozhovor posunul až téměř na hranici eseje. Někdy by ovšem doplňující či upřesňující otázka přeci jen neškodila: jestliže Vítězslav Sommer charakterizuje současnou KSČM jako „paleonacionalistickou levici“, bylo by záhodno jej vyzvat, aby tento pojem čtenáři blíže osvětlil (zadá-li čtenář dotaz do Googlu, vyjedou mu výlučně odkazy na recenzovanou knihu).

Pěticípá totalita pochopitelně nepřináší vyčerpávající pohled na sto let existence KSČ, resp. KSČM, to by byl úkol pro celý autorský kolektiv. V rámci možností však jde o pohled z více perspektiv, které se někdy doplňují, někdy popírají a dohromady vytvářejí pestrou mozaiku, v níž každý čtenář nalezne to, s čím souhlasí, i to, co u něj vyvolá pobouřený nesouhlas.