O hrdinech a motivech jeho nového románu, ale i stavu české kulturní publicistiky nebo dopadech koronavirové krize na literaturu a umění vůbec jsme hovořili s novinářem, spisovatelem, scenáristou, DJem a letošním laureátem Ceny Ferdinanda Peroutky Ondřejem Štindlem (nar. 1966), který je mimo jiné autorem próz Mondschein (2012) a K hranici (2016).

iLiteratura: Cestu ke čtenářům měl vaší nové knize usnadnit Velký knižní čtvrtek, pak ale přišla epidemie a vládní opatření – kromě jiného uzavření kamenných knihkupectví a rušení literárních akcí. Knihu jste si začal propagovat sám na svém facebookovém účtu. Jaké máte ohlasy? A jak vůbec vnímáte dnešní krizi tuzemského knižního trhu?
Ondřej Štindl: Nečekal jsem, že by se díky Velkému knižnímu čtvrtku z mojí knížky stal komerční trhák, psal bych o něčem jiném a nějak jinak, kdybych měl tuhle ambici. Zařazení jsem spíš bral jako projev velkorysosti a důvěry ze strany nakladatelství Argo. Zrušených akcí je mi trochu líto, před lidmi čtu docela rád a baví mě s nimi debatovat a dohadovat se. Ale třeba ještě nějaké příležitosti budou. Propagaci na Facebooku beru trochu ironicky, čtenářských ohlasů je zatím jenom pár, nedá se z nich moc usuzovat. Do situace na knižním trhu nemám velký vhled, lidi, kterým věřím, tu krizi mají za hodně vážnou a reakci ministerstva kultury za nedostatečnou.

iLiteratura: Ti šťastnější se ovšem mohli s knihou Až se ti zatočí hlava blíže seznámit ještě před jejím vydáním, kdy jste z ní četl úryvky v kavárně Fra a odpovídal na otázky akci moderujícího Petra Borkovce. Podle zvukového záznamu, který jsem slyšel, se publikum dost nasmálo, což ale přičítám spíše dobrému výběru ukázek a vašemu sugestivnímu přednesu, protože o humoristický román se rozhodně nejedná. Jak byste sám charakterizoval svou v pořadí již třetí prózu?
Ondřej Štindl: Na záložce je kniha charakterizovaná jako temná groteska, což je mně blízké vnímání. Příběh, který neusiluje o nějakou realističnost, uměřenost, je dost hyperbolický. Pohybuje se někde kolem průsečíku směšnosti, trapna, tísně a snad i hrůzy a zoufalství, nebo by se tam pohybovat měl a já můžu jenom doufat, že se to aspoň zčásti povedlo. Tyhle polohy jedna k druhé nemají moc daleko – věc dávno známá a vyzkoušená. Takže jsem rád, když se lidi při čtení smějou. Nemyslím, že by to byl smích, který by ten text nějak uhlazoval, činil přijatelnějším, dělal z něj – ohavným výrazem řečeno – příjemnější čtení.

iLiteratura: Hlavním hrdinou knihy je čerstvě propuštěný novinář středních let Jan Souček, mírně ješitný a notně vyhořelý intelektuál, který si nechá říkat Johan. Časově to sice nesedí – pohybujeme se na počátku roku 2018 –, ale jinak ten hrdinův odchod (byť nedobrovolný) z novin vlastněných bohatým politikem trochu svádí k hledání autobiografických motivů a paralel s vaším odchodem z Lidových novin v roce 2013.
Ondřej Štindl: Žádná z postav té knihy nemá reálný předobraz, nepopisuju v ní žádnou situaci, kterou jsem v reálu zažil. Jinak ano, začátek textu se odehrává v prostředí, v němž se profesně pohybuju. Mediální svět i jeho hloupé a trapné rysy jsou tu zachycené přes filtr Johanova pohrdání a vzteku, nemusí to ale znamenat, že se v těch naštvaných proudech vědomí občas nedotýká něčeho reálného.

iLiteratura: Děj vašeho románu se odehrává na pozadí Zemanovy druhé výhry v prezidentské volbě. Johan patří k jeho odpůrcům, ale „po několika kalnejch pivech, písničce od Prince a kusu Týdne s prezidentem“ s ním překvapivě začíná pociťovat jakousi bolavou spřízněnost...
Ondřej Štindl: Ten text vznikal mezi časným jarem a pozdním podzimem 2018, chtěl jsem poprvé v životě napsat něco ze současnosti, tak jsem si vybral současnost tehdy nejsoučasnější. Taky jsem tehdy vnímal, že se skutečně něco děje, v Praze byla cítit taková vztekle dusná atmosféra, měl jsem dojem, že lidi „to pouštějí“, následují v duchu svoje temnější impulzy. Můj antihrdina to taky pustí a jde v tom ohledu až na doraz. Prezident Zeman v tom textu vystupuje jenom jako stín na obrazovce, k němuž se Johan párkrát vztahuje, nemyslím si ale, že by hlava státu v té knížce představovala klíčový motiv. A už vůbec ten text není o politice. Alespoň pro mě ne.

iLiteratura: Johan oplývá řadou atributů příslušníka takzvané pražské kavárny, ovšem coby bytostný cynik si udržuje od jejích nezřídka idealistických postojů značný odstup. Zároveň v něm sílí potřeba vykonat nějaký velký čin, který by dal jeho prázdnému životu nový impuls. Kým tedy ve skutečnosti je a kým by chtěl být?
Ondřej Štindl: Je to člověk, který sám sebe i svoje okolí dlouhou dobu obelhával a dostal se do situace, kdy to už přestává být možné, jeho iluze, stylizace se staly neudržitelnými, navenek i pro něj samotného. Narcistní, vznětlivá, roztěkaná osobnost – v tom ohledu je Johan taky produkt doby a je dost jedno, k jaké společenské „bublině“ patří. Je znechucený světem a teď už i sám sebou, nemá žádný promyšlený plán, „životní projekt“. Prostě chce utéct, ze všeho nejvíc sám před sebou, podoba toho útěku je samozřejmě daná Johanovým charakterem, podle toho to taky dopadne. Zároveň se Johanovi ledacos stane, trochu ho to promění – v mezích možností, a těžko říct, jestli k lepšímu.

iLiteratura: Když se tento pražský novinář a starý mládenec záhy ocitne na maloměstě a na vesnici, vynikne jeho nepraktičnost a ukáže se, že s takříkajíc obyčejnými lidmi jen obtížně nachází společnou řeč, což platí dokonce i o jeho čtenářích z řad místní inteligence. Pro koho píšete své prózy – konkrétně svůj poslední román – a publicistické texty vy?
Ondřej Štindl: Johanovi by se společná řeč těžko nacházela s kýmkoliv, taky ji ani nehledá, zuřivě soudí všechno kolem sebe a i sám sebou je někdy dost znechucený. Jinak „cílová skupina“ mojí prózy jsou prostě ti, kdo knížku otevřou. Nic konkrétnějšího k tomu říct nemůžu. Nemám při psaní před očima jasnou představu čtenáře, kterému bych se snažil vyjít vstříc, uspokojit ho, programovat jeho reakce, uspokojovat jeho domnělé potřeby. Vlastně bych bral jako prohru, kdyby si po přečtení mojí prózy někdo připadal utvrzený ve svých jistotách a postojích. Už jenom proto, že já si při psaní občas připadal znejistělý docela dost.

iLiteratura: Náhodným protihráčem a posléze spoluhráčem vašeho hrdiny se stává životní smolař Petr Rubeš, který patří do opačného ideového tábora a jehož zálibou je internetový trolling. Máte už také „své“ trolly? Jak se člověk s někým takovým nejlépe vypořádá?
Ondřej Štindl: Moje publicistické články neprobouzejí velké vášně, takže moje zkušenost s trolly není zrovna široká. Občas někdo něco napíše, ale nad tím nemá význam se pozastavovat.

iLiteratura: Johanův plán pomsty Rubešovi sice ztroskotá, navzdory počátečním antipatiím si však ti dva překvapivě rychle k sobě najdou cestu a navzájem své životy obohatí. Neobával jste se, že takový náhlý obrat může působit nevěrohodně?
Ondřej Štindl: Nemůžu nikomu nařizovat, jak má můj text vnímat. Ale neřekl bych, že k sobě Johan a Petr našli cestu, a dokonce navzájem obohatili svoje životy. Dva ztracení chlapíci, kteří na sebe zbyli, jeden druhého potřebují jako nástroj dosažení neurčitého a efemérního naplnění. Stejně tak by se dalo říct, že jeden druhého postrkují na cestě ke zkáze. Jestli ta jejich a zvlášť Johanova cesta spěje k nějaké paradoxní a snad i děsivé katarzi, nepřichází z něj, je k ní dokopaný, nezbude mu než se trochu, a dost možná pozdě otevřít tomu, co ho obklopuje. Ta jeho cesta je ale groteskní až do konce.

iLiteratura: Kromě vašich novinářských zkušeností se v románu odrazila i vaše hudební erudice – těch několik pasáží ilustrujících hrdinovo vnímání hudby tu patří k vůbec nejzdařilejším. Co pro vás znamená hudba a jak ovlivňuje vaši literární tvorbu?
Ondřej Štindl: Hudbu hodně poslouchám a pořád mě zajímá, i když můj vkus už dávno není nějak progresivní. Možná mě hudba dělá vnímavějším vůči rytmu a melodii textu. Aspoň někdy.

iLiteratura: Ve své próze otevíráte celou řadu témat, včetně některých aktuálně velmi palčivých (rozpolcenost české společnosti, lidská osamělost, rozpad rodiny), a ruku v ruce s tím postupně přecházíte mezi žánry (společenský román, thriller, road-movie aj.), aniž by některý z nich knize dominoval. Která část románu se vám psala nejsnáze?
Ondřej Štindl: Ta témata v textu asi nějak přítomná jsou, neřekl bych ale, že je „otevírám“, určitě ne v nějakém analytickém, komentátorském slova smyslu. Neberu ten text jako svůj příspěvek k debatě moudrých hlav na téma rozdělení české společnosti. Psaní je pro mě dost vysilující, nemůžu říct, že bych si ho zrovna užíval. Občas při něm zažiju vzácnou šťastnou chvíli, kdy to docela jede. Nesouvisí to ale s žánrem nebo stylem pasáže, kterou zrovna píšu, spíš s nějakou momentální konstelací, s tím, že se mi při psaní povede se od sebe nějak vzdálit, prostřelit se někam jinam.

iLiteratura: Při četbě jsem se místy neubránil pocitu, že by nebylo na škodu vybraný monolog či popis trochu proškrtat. Řekl byste o sobě, že trpíte sklonem k mnohomluvnosti? Dáváte při psaní na doporučení redaktora knihy? A kdo jím vlastně byl v případě románu Až se ti zatočí hlava?
Ondřej Štindl: Text redigovali Ivo Říha a Petr Onufer, pracovalo se mi s nimi dobře. Jestli jsem mnohomluvný, to by asi měli posuzovat druzí. Jestli je mnohomluvný ten text? Někdy tu knížku otevřu a jsem docela spokojený s tím, co v ní čtu. Jindy ji musím honem zavřít, protože ve mně ten text budí dost velké pochybnosti. Počítám, že hodně dalších autorů je na tom podobně.

iLiteratura: Přiznám se, že z vašich knih je mi nadále nejbližší dystopický román Mondschein, kterým jste jako spisovatel debutoval. Trochu jsem doufal, že by se tahle atmosférická a vizuální próza, provázená působivými ilustracemi Josefa Bolfa (který dělal i obálku k vašemu novému románu), mohla dočkat zfilmování…
Ondřej Štindl: Ta knížka původně vznikala jako filmový scénář. Její příběh je ale vystavěný tak, že se do celovečerního filmu nemůže vejít a nehodí se pro něj ani strukturou. Někdo by ho musel nějakým zásadním příběhem redukovat, vystavět ho nějak jinak. Já bych to nedokázal, jsem s ním srostlý tak, jak je, neuměl bych se na něj podívat nově. Navíc by ten film byl dost drahý.

iLiteratura: Vznikla ovšem divadelní adaptace nazvaná Mondšajn a režírovaná Janem Fričem, která se hrála v MeetFactory. Viděl jste ji? A jak se vám zamlouvala?
Ondřej Štindl: S autory jsem se během příprav toho představení párkrát sešel, na premiéře jsem se docela bavil a pak ji s tvůrci zapil.

iLiteratura: Na Mondschein jsem si vzpomněl i v souvislosti s epidemií COVID-19, neboť jedním z nosných motivů knihy je záhadná nemoc, šířící se Městem a odsuzující jeho obyvatele k neustálému strachu a maximální vzájemné izolovanosti. Asi jste nečekal, že něco podobného o pár let později sám zažijete?
Ondřej Štindl: Na teoretické úrovni člověku může být dlouho jasné, že se něco takového může stát, že je to dokonce pravděpodobné. A pak stejně zírá, když se to skutečně začne dít.

iLiteratura: Letošní rok přitom alespoň pro vás začal více než slibně – obdržel jste prestižní novinářskou Cenu Ferdinanda Peroutky. S jakými pocity jste ocenění přebíral?
Ondřej Štindl: Jsem úplně obyčejně ješitný člověk, takže mi dělá dobře, když od někoho dostanu cenu.

iLiteratura: Společnost Ferdinanda Peroutky vyzdvihla mimo jiné váš přínos kulturní publicistice. Nepředstavují dnes v Čechách kulturní publicisté tak trochu vymírající druh? Prostor věnovaný v médiích kultuře se neustále zmenšuje, informování o kultuře se čím dál častěji stává doménou PR a marketingu, namísto článku se použije tisková zpráva, recenzi zastoupí přepsaná anotace…
Ondřej Štindl: K tomu asi nic originálního neřeknu. Ano, je to tak, že o kulturních tématech toho moc nevychází a část toho, co vychází, za moc nestojí, včetně některých těch ambiciózně se tvářících textů. Autoři se nad tím rádi pohoršují, často taky právem, zároveň můžou těžit z toho, že nároky v českém prostředí fakt nejsou vysoké. Takže bych asi neměl pyskovat.

iLiteratura: Aktuální krize ovlivňuje asi všechny oblasti vašeho profesního zájmu – média, literaturu i film. Kde to vy osobně zatím pociťujete nejvíc?
Ondřej Štindl: Když odhlédnu od ekonomických souvislostí, tak literatura může vznikat i v karanténě, film ne. I když Džafar Panahí taky natočil film v domácím vězení...

iLiteratura: Literárně jste debutoval již zmíněnou dystopií Mondschein, vaší druhu knihou se stal historický román K hranici, nyní jste přišel s románem ze současnosti. Na co se můžeme těšit příště?
Ondřej Štindl: Takhle popsána ta moje hodně stručná bibliografie působí docela pestře. Mně ale moje knížky připadají jedna druhé dost podobné. Takže ta příští asi bude taky nějakým způsobem podobná těm předcházejícím. Asi to bude love story, vlastně všechny moje prózy a scénáře jsou love story – s výjimkou právě Až se ti zatočí hlava. A mám takovou velmi vágní představu, o čem by ta hypotetická příští próza mohla být. Akorát nevím, jestli budu schopný dostát tomu, co by potřebovala.