Jak napsat literární atlas? Způsobů je více. Někteří takový úkol pojali jako chronologicky uspořádané seriózní dějiny světové literatury s důrazem na to, odkud daná skupina autorů pocházela, případně kdo a jak daný region tematizoval. To je případ výborného Atlasu literatury (Ottovo nakladatelství – Cesty, 2003), který vznikl pod redakčním vedením spisovatele a profesora American Studies Malcolma Bradburyho a pro místní vydání byl ještě doplněn českými literárními vědci. Najdeme v něm kapitoly jako Puškinův a Dostojevského Petrohrad, Wittgensteinova Vídeň nebo Hollywood spisovatelů. Jednotlivé eseje se pokoušejí o postižení genia loci dané lokality, případně stručně postihují, jak se obraz daného místa vyvíjel: v případě Chicaga od malé vesnice s 250 obyvateli přes velkoměsto, v němž se roku 1893 konala přelomová Světová výstava, Chicago coby sexuální magnet u Theodora Dreisera a sídlo hrůzných jatek u Uptona Sinclaira až k postmodernímu velkoměstu Saula Bellowa.

Jiní křižují nahodile krajinou a přibližují, jak vypadají příbytky, v nichž vznikala slavná díla světového písemnictví, jaké obrazy příslušným literátům přitom visely na stěnách, v jakém seděli křesle a jak vypadal toaletní stolek jejich matky. Tento druh poznatků můžeme získat z knihy Literární toulky světem: průvodce po literárních pamětihodnostech od Bathu Jane Austenové po Key West Ernesta Hemingwaye (Knižní klub, Praha, 2009). Pro náruživé cestovatele, kteří chtějí dané umělecké svatyně navštívit osobně, poskytuje i podrobné kontaktní informace. Autorky této publikace, dvě spisovatelky a reklamní specialistky, přitom zřejmě chtějí čtenáře nakazit svým entusiasmem: „Myslíme si, že nejsme jediní lidé, kterým stačí zmínka o Hemingwayově Key Westu nebo o Hugově Paříži, aby si utíkali rezervovat letenku a sbalili kufry.“

A ještě zcela jiný přístup zvolila Cris F. Oliverová, o níž kniha nic bližšího neuvádí, v publikaci Atlas literárních míst (Atlas de los lugares literarios). To je totiž ve skutečnosti atlas fiktivních literárních světů, a jako takový má blíže třeba k Dějinám legendárních zemí a míst. Zatímco je ale Ecova kniha poutavým a současně fundovaným kulturně historickým pojednáním, publikace Oliverové je svérázná popularizační příručka, která se snaží o maximální čtivost, i když z hlediska poučeného čtenáře se přitom nevyhne trivializaci (ovšem pro takového recipienta zřejmě ani nebyla určena). Má charakter jakéhosi průvodce, který do vybraných beletristických časoprostorů láká nové návštěvníky, a to doslova stylem, jako by je zvala do Disneylandu. Jako v případě knihy Diany Wynne Jonesové Howlův putující zámek (Volvox Globator, 2011): „Zajděte na nábřeží a pozorujte zakleté mořské panny se zelenohnědými vlasy nebo sledujte netvora s drápy, napůl kočku a napůl lachtana. Projděte se po vzkvétajícím městečku Trhové Třísky, které se proslavilo svým začarovaným kloboučnictvím, a teď se tam prodávají palmy plodící oříšky s vůní cibule.“ Fabule zařazených děl je tak v knize komprimována či zjednodušena (na hranici karikatury) do formy jakési hry, například únikové. Třeba u knihy Inkoustové srdce Cornelie Funkeové: „Padnete-li Kozorohovi do osidel, musíte nějak zabránit tomu, aby vás zavedli do ďáblova chrámu [...] Uvnitř pokrývá všechny stěny krvavě rudá barva a z rohu vrhá stín socha rohatého anděla s ulomeným křídlem.“ Někdy autorka slibuje i bonus jako v loterii nebo vědomostní soutěži: „Jestliže na draky zapůsobíte svým důvtipem, možná vás na rozloučenou obdarují nějakým drahokamem.“ Nezřídka pak takové pozvání působí trochu komicky, případně je i zavádějící, jako v případě knižní předlohy Hry o trůny: „Pokud nechcete bídně zhynout v některé z hradních kobek, vystříhejte se zrady a jiných těžkých zločinů.“

Kousavě bychom ale mohli připustit, že u některých románů (typu Stmívání Stephenie Meyerové) není původní děj příliš komplikovaný, takže jeho zestručnění na tři tiskové strany nemusí být tak reduktivní jako v případě textů ostatních. Oliverová přitom rozlišuje na jedné straně krajiny zcela vymyšlené a na straně druhé ty, které mají vazbu ke konkrétní geografické lokalitě. Jako je Londýn Sherlocka Holmese nebo americké městečko Forks, které si zmíněná Meyerová pro svoji upírskou ságu vybrala, jelikož si o něm dopředu zjistila, že tam hodně prší.

Různé literární atlasy se obracejí na velmi odlišné typy publika: některé osloví spíše znalce, kteří mají pochopení pro literárně-geografickou hermeneutiku a historii; jiné jsou vhodnější pro zbožné vyznavače literárních kultů, putující po lokalitách, které si podle nich dosud uchovávají něco ze sakrální aury jejich majitelů (nebo pro zvědavé zájemce o soukromí literárních hvězd). U Atlasu literárních míst by se dalo vzhledem k hravému stylu předpokládat, že cílovou skupinou budou děti mladšího školního věku, ale přítomnost titulů jako Hunger Games nebo Pán much toto určení znejasňuje. Ostatně také rozporuplné ohlasy na portálu Databáze knih tento dojem spíše potvrzují. Jako stylistické cvičení, jak popsat velmi odlišné fikční světy předem stanovaným způsobem, tato kniha možná stojí za pozornost (a někomu tento atlas snad i pomůže k orientaci po takřka nekonečném literárním poli), ale minimálně u některých děl je takový postup nešťastný nebo ne zcela vhodný.