Radovan Charvát (nar. 1948) se soustřeďuje na náročné německojazyčné autory, do jejichž tvorby bývá nutné se ponořit i na celá léta – což s sebou často nese pozoruhodné zážitky.

iLiteratura: Jaká byla vaše cesta k překládání? Dočetla jsem se, že jste byl původně technik a na překlad se dal až poměrně pozdě...
Radovan Charvát: Ano, matematik, studium jsem ukončil v roce 1975 a překládat jsem začal až v roce 1994. Mezitím jsem studoval několik semestrů ve Frankfurtu germanistiku a anglistiku, kupodivu mě tam v roce 1988 po dlouhých tahanicích pustili. Musel jsem nechat doma rodinu a vracel jsem se jednou za čtvrt roku, abych si obnovil všechna razítka, od vojáků a podobně.

iLiteratura: K tomu jste musel mít silnou motivaci, chystal jste se už tehdy překládat?
Radovan Charvát: Silnou motivaci jsem měl. Chtěl jsem od techniky pryč, stísňovala mě. Pracoval jsem v ČEZu, kde bylo tehdy jedno z nejmodernějších výpočetních středisek u nás, bezvadní lidé, ale celkově to byla dost úzce zaměřená práce. Tehdy mě hodně ovlivnila kniha Zen and the Art of Motorcycle Maintenance: An Inquiry into Values od Roberta Pirsiga, která řešila zdánlivý rozpor mezi racionálním vnímáním světa a intuicí. Musel jsem hodně programovat, všechno se tehdy odvíjelo na děrných štítcích. Na volné noze jsem mohl pracovat, kdy jsem chtěl, nemusel jsem trapně panáčkovat na schůzích. Mohl jsem překládat texty o informatice, to byl začátek. V době, kdy jsem odcházel do Frankfurtu na studia, jsem tlumočil nebo překládal tyhle technické věci a k tomu ještě příležitostně simultánně tlumočil i filmy, například Wendersovo Nebe nad Berlínem.
O překládání knih jsem uvažoval už v době, kdy jsem studoval, ale splnilo se mi to až za dvacet let. Za bolševika překládalo literaturu jen pár nejlepších, tehdy vůbec vycházelo málo přeložených knih. Když jsem se z Frankfurtu z Goethovy univerzity vrátil, zahrával jsem si s myšlenkou, že půjdu na velvyslanectví do Bonnu, to bylo pár let po převratu, jenže pak jsem poznal, jak hrozně úřednická práce to je a že by to mému přece jen do určité míry tvůrčímu duchu nesedělo. V té době mi jeden známý zprostředkoval kontakt na nakladatelství Arcadia a já se pustil do překladu knížky pro mládež o Marku Polovi. Bohužel nakladatelství brzy nato skončilo a knížka nevyšla, překlad jsem už pak nikde nedohledal a diskety, na kterých jsem ho měl, už jsou zapomenuté a nekompatibilní, takže svou první knížku jsem vlastně přeložil úplně zbytečně – a je to škoda, protože jsem ji detailně konzultoval se známým sinologem dr. Kolmašem.
O něco později jsem se pustil do románu Franze Werfela Barbora neboli zbožnost, a to už bylo opravdu obtížné, dlouho jsem se s tím trápil. Pamatuju si, jak iluzorní představy jsem tehdy o překládání měl, a řadu let jsem se musel hodně a hodně učit.

iLiteratura: Jaké iluzorní představy?
Radovan Charvát: Myslel jsem si, že když budu pečlivě zvažovat každé slovo a budu dostatečně přesný, tak to postačí. Že musím znát dobře němčinu a zbytek už se poddá. Ale roky praxe mě naučily, jak důležitá je mateřština a jak se člověk musí vystříhat snahy o doslovný překlad, k němuž němčina svou strukturou přímo vybízí – je třeba se zbavit závislosti na originálu a přemýšlet v mateřštině, aby nevznikaly nečeské obraty a neohrabané věty. Všiml jsem si, že řada literárních překladatelů nerada mluví cizím jazykem, i když ho výborně zná. Je to úplně jiný druh nadání. Na tlumočení musíte být pohotová, znát přesné termíny a pokud možno alespoň trochu rozumět věci.
Tehdy mě mimochodem rozčilovalo, jak tlumočníci bez ustání žehrají na to, jak jsou málo placeni, i když měli nesrovnatelně víc než literární překladatelé. Jistě, třeba simultánní tlumočení je velmi náročné, ovšem večer pak často ani nevíte, co jste celý den říkala. U literárních překladů se můžete věnovat autorovi do hloubky, vyhrát si s překladem, rozmýšlet se, prožívat celý příběh a v ideálním případě se s ním identifikovat. Setkáváte se s duševním dílem jiného člověka, to je na téhle práci hodnotné a krásné.

iLiteratura: Na nízké honoráře žehrají i literární překladatelé, i když to je asi jiná věc.
Radovan Charvát: Ti k tomu alespoň mají důvod, protože literární honoráře opravdu neodpovídají vynaložené práci a znalostem, které musíte mít. Ale je přece spousta jiné a lépe placené práce, než si stěžovat, můžu jít a dělat něco jiného – v knížkách peníze nebyly nikdy. A pro srovnání: co takový autor, který píše svou knihu rok a obdrží třeba honorář třicet tisíc? Autoři u nás totiž nemají – až na vzácné výjimky – účast na zisku z prodaných knih.
Překládat knihy je krásná práce, jste vlastním pánem, sledujete, co vyšlo v zahraničí, v mém případě v Německu, Švýcarsku nebo v Rakousku, seznamujete se s autory a jejich prací, jen párkrát do roka máte nějaký termín odevzdání. Není sice snadné se uživit, ale myslím, že to tak bylo vždycky a s výjimkou třeba Nizozemska nebo Norska to platí u překladatelů po celé Evropě. Patří k tomu i určitá dávka skromnosti. Ale i u nás už poskytuje ministerstvo kultury či Český literární fond tvůrčí stipendia, takže se to o něco zlepšilo.
Literární překlad je tvůrčí práce, která může člověka cele naplňovat, u velkých autorů může být jejich dílo dokonce obrazem celé epochy, jejich překlad je pak součástí vlastního poznání, některá díla více či méně osvětlují běh světa či pronikají do lidského nitra a seznámit se s nimi má skutečnou cenu.

Jak poznat autora

iLiteratura: Máte několik „svých“ autorů, od nichž jste přeložil řadu děl. Vnímáte jako výhodu, že se jim věnujete dlouhodobě? Je pak překlad snazší?
Radovan Charvát: Ano, vždycky jsem se chtěl věnovat delší dobu jednomu autorovi, abych ho co nejlépe poznal. Překládat od spisovatele jedinou knížku je trochu škoda. Proto jsem si vybíral autory, které třeba ještě nikdo nedělal – s výjimkou Thomase Bernharda, toho překládalo víc kolegů, měl jsem ale možnost přeložit několik jeho zásadních románů. Bernharda jsem opravdu studoval do hloubky, četl jsem od něho a o něm všechno, co se dalo, a na několik let jsem mu úplně propadl. Líbily se mi i jeho provokativní úvahy o životě a lidech, o jejich neupřímnosti, sebeklamu a slabostech. Po čase mě to trochu pustilo, když totiž překládáte knihu několik měsíců, tak žijete v hlavě autora a jste v cizím myšlení. Sám Thomas Mann jednou řekl, že nikdo nemá představu, co to znamená žít třeba pět let v hlavě jiného člověka, jedné literární postavy, například Jana Buddenbrooka. Já jsem dokonce jezdil do Rakouska na místa, o nichž Bernhard psal. Jeho velký román Vyhlazení se odehrává na zámku v obci Wolfsegg. Tak jsem z Prahy zavolal baronu Saint Julienovi, který tam bydlel, a on mě pozval, ať přijedu, ale stěžoval si, kolik tam jezdí lidí, studentů, samí příznivci Bernharda, nebylo to k vydržení. Jeho rodinu Bernhard ve svých textech dost kritizoval, přestože v mládí byl chudý a chodíval se k nim najíst.
Nebo jsem jel za Bernhardovým blízkým přítelem, realitním makléřem Hennetmeierem. Bydlel ve stejné vesnici Ohlsdorf jako tehdy Bernhard, který si tam s jeho pomocí koupil dům, a podnikali spolu dlouhé procházky. Karl Ignaz Hennetmeier o tom pak napsal knihu, která nebyla germanistům příliš po chuti, údajně si něco takového jako outsider neměl dovolit. Ovšem v té knize je řada cenných skutečností, věcí, s nimiž se mu Bernhard svěřoval a které by se žádný germanista nikdy nedozvěděl.

Pak jsem se začetl do Roberta Walsera a ta obliba u mě trvá dodnes. To je Švýcar, který měl velmi zvláštní osud, tak trochu jako Ivan Blatný – od roku 1933 živořil čtyřiadvacet let víceméně vyčerpaný v ústavu v Herisau, kde už zřejmě nic nenapsal. Ale přestože polovinu života nepracoval, zůstalo po něm rozsáhlé dílo, stihl asi tisíc krátkých próz a říkal o nich, že jsou jako jeden velký román, že píše pořád na pokračování o tomtéž – o životě, o lidech, o sobě. Nejsou to eseje, ale velmi rozmyšlené, moudré životní reflexe. Má nádherná líčení přírody, ale hlavně úvahy o lidech a smyslu života, přitom psané na pohled lehce, často s ironií, která se však zdánlivě pohybuje na hraně banality, a na to je třeba dávat při překladu pozor.
Existuje soubor dvaceti svazků, z nichž už jsme s nakladatelstvím Opus připravili šest k českému vydání, a pak je dalších šest svazků takzvaných mikrogramů, z nichž jsme udělali výběr. Ty psal Walser kvůli křečím v ruce z terapeutických důvodů dvoumilimetrovým písmem tužkou a později je po něm dvacet let dva germanisté luštili s pomocí textilní lupy. Walser popsal 526 útržků papíru, které se našly až po jeho smrti v jednom kufru kdesi v hotelu, kde léta v podkroví bydlel. Původně se mělo za to, že je to nějaké tajné písmo, ale pak germanista Jochen Greven prokázal, že je to psané tehdy běžným Sütterlinem, který se používal až někdy do roku 1936. Ve vydáních pak byly pod čarou uváděny i dublety, u nichž nebylo jisté, zda je dané slovo rozluštěno správně.
V Bernu se nyní znovu velmi výpravně zpracovává zásadní kritické vydání Walserova díla a mnohá místa v textech jsou opět kontrolována. Mikrogramů je celkem asi pět tisíc normostran. Letos vychází v Opusu román Loupežník, který je celý obsažen v mikrogramech a je zčásti autobiografický. Je to Walserova nejotevřenější výpověď o sobě, miloval totiž Schillerovy Loupežníky a sám se za jednoho takového považoval.

iLiteratura: To je váš obvyklý postup, že si autora tímhle způsobem kompletně prostudujete?
Radovan Charvát: Myslím, že to je základ. Totéž W. G. Sebald: o tom jsem přečetl snad všechno. Nebo Arno Schmidt. Ale s tím je problém, že je skutečně jazykově i myšlenkově velmi obtížný. Představte si, že do roku 1989 tu od něho nebyl téměř žádný překlad, který by stál za zmínku, nikdo se do toho nechtěl pouštět. On má ale nádherný jazyk, výborné nápady, miluje novotvary, je sžíravý i překvapující, v jedné větě má třeba dvě asociace, a když chcete překládat, musíte ty věty vidět jako obrazy. Byl to hodně zvláštní člověk, mnohdy nesnesitelný. I o něm jsem si zjistil všechno možné, jel jsem do archivu v Bargfeldu u Hannoveru, kde byli rádi, že je o něho zájem. On se překládá leckde ve světě, ale čte se málo, ani Němci ho moc nemohou, ovšem existují kluby příznivců, kteří jeho texty dopodrobna rozebírají, jezdí na popsaná místa a fotografují každou podrobnost, vysvětlují další souvislosti, hotoví nadšenci. Schmidtovy příběhy jsou napohled tak trochu banální, jde v nich převážně o jeho fantastické jazykové nápady, neologismy, a myslím, že se mu jako nikomu jinému podařilo zachytit poválečný život a nálady v Německu.
Pak jsem se věnoval Ludwigu Hohlovi, to byl švýcarský, v 70. letech kultovní spisovatel, vážili si ho Dürrenmatt i Frisch. Taky velký samotář, napsal Die Notizen (Zápisky) o bezmála 900 stranách, vlastně to jsou jen úvahy o světě, umění, literatuře, místy velmi dobré. S nakladatelstvím Opus jsme se domluvili, že to vydáme ve třech svazcích. Hohl je napsal v Haagu, kam odešel ze Švýcarska a měl s sebou jen svazky Goetha. Takže v těch Zápiscích je mnoho citátů, hlavně z Fausta. Dobré je, že Městská knihovna v Praze má na svých stránkách kompletní Fischerův překlad Fausta, takže jsem to tam mohl přes němčinu snadno dohledat a použít už kanonické znění. To jsem taky hodně prožíval.
Teď už mám trochu problém dalšího podobného autora najít. Existuje třeba Švýcar Urs Widmer, výborný vypravěč, u nás od něj vyšel jen román Milenec mé matky v překladu Michaely Jacobsenové a drama Top Dogs od Jitky Jílkové. V poslední době jsem objevil poutavou vypravěčku Sabrinu Janeschovou, její Katzenberge (Kočičí hory, 2010) se mi velmi líbily, až na závěr, kdy si pohrává s časovým prolínáním, a teď zrovna poslouchám CD s jejím vzrušujícím a z historie čerpajícím románem Die goldene Stadt (Zlaté město, 2017). Ve všech svých textech Janeschová prokazuje především vynikající a přesvědčivý vypravěčský talent.

iLiteratura: Nemáte potřebu si od autora, kterému se věnujete takto soustavně, odpočinout něčím jiným?
Radovan Charvát: Ani ne. Ale je pravda, že od takového autora dělám jednu knížku za dva roky, ne že bych ho překládal pořád. První dva tři roky o něm hodně čtu a pak už si z jeho díla vybírám, co přeložit. Myslím, že například od Roberta Walsera vyjde v Opusu ještě řada knih, ale třeba až během dalších patnácti let. Nebo mám velmi rád dost temného a složitého autora Hanse Hennyho Jahnna. Byl z Hamburku, kde si ho dodnes velmi váží, ale tady ho nikdo nezná. Jahnn utekl jako mladý před první světovou válkou do Norska spolu se svým přítelem, kterému mimochodem zůstal věrný po celý život. Německá vojenská policie ho samozřejmě hledala i v Norsku, takže musel neustále měnit místo pobytu a prchal po celou válku, ale nakonec se mu opravdu podařilo se jí vyhnout. Za druhé světové války byl už příliš starý, ale přesto těsně před ní odešel z Německa a hospodařil na farmě ve Švédsku. Z té doby existují docela zajímavé deníky. Dneska tam stojí jeho muzeum. U nás zatím vyšla jediná knížka v nakladatelství pulchra, jmenuje se Noc z olova, dokonce existuje film Petra Weigla v česko-německé koprodukci s Magdou Vášáryovou v hlavní roli a s názvem Olověná noc. Ta knížka je útlá a je to strašně krásný, tíživý, hluboký text. Existuje taky jeho souborné dílo asi pěti svazků, z nichž nejobsáhlejší je Fluss ohne Ufer (Řeka bez břehů, kolem roku 1950), která má přes dva tisíce stran a líčí existenciální krizi moderního člověka, a to bych opravdu někdy rád přeložil, ale trvalo by mi to určitě přinejmenším dva roky a nevím, jestli se k tomu někdy odhodlám. Je to obtížné, nic pro běžného čtenáře, ale nádherné, vizionářské, takové hluboké temné úvahy o světě a lidské existenci, napsané krásným jazykem.

iLiteratura: Ale překládal jste přece i pár klasiků, třeba Zmatky chovance Törlesse nebo Hermanna Hesseho.
Radovan Charvát: To byly tak trochu výjimky. Od Hesseho jsem přeložil jen takovou drobnou věc, která se jmenuje Heumond, což je ve staré němčině měsíc červenec, ve staré češtině tedy Červnec, a potom jeho drobné črty o putování přes Alpy, tam byla řada Hesseho akvarelů a básně, ty ovšem překládal Luděk Kubišta. Co se týče Zmatků chovance Törlesse, to byl opravdu zážitek. Robert Musil tam nemá jediné zbytečné slovo, on taky své texty mnohokrát a dlouho přepracovával, desetkrát nebo patnáctkrát je po sobě přepisoval, než s nimi byl spokojen, jak zjistil nakladatel Rowohlt, když na první díl slavného Muže bez vlastností čekal dlouhá léta.

iLiteratura: Existoval už ale starší překlad, ne?
Radovan Charvát: Ano, Zmatky chovance Törlesse už byly do češtiny přeloženy dřív, podobně jako Werfelova Barbora neboli zbožnost. Barboru napsal Werfel v roce 1929 a vyšla v roce 1931, překlad byl dobrý, jenže zastaral. Říká se, že jazyk překladu stárne mnohem rychleji než jazyk originálu. Překlad Törlesse vyšel původně v roce 1967 a znovu ještě v roce 1993, a zas tak zastaralý nebyl. Ale dr. Kopřiva z brněnské germanistiky, který se zabýval rakouskou literaturou, přišel s tím, že by se Törless měl přeložit znovu, a přesvědčil nakladatelství Argo. Já jsem tam měl největší problém s těmi dvěma „s” ve jméně. Podle nových pravidel by se totiž Törless mohl psát i s ostrým ß, nikoli „ss“, a to podle toho, jak to jméno vyslovíte. U nás jsou zavedená ta dvě s, protože u psacích strojů té doby žádné ostré ß nebylo. A dr. Kopřiva mi říkal: „Poslyš, ale tam by mělo být ostré ß, tam není důvod pro dvě es, předchází jim přece dlouhá samohláska.“ Já s ním souhlasil, ale chtěl jsem si to pořádně rozmyslet. Ptal jsem se i v Ústavu pro jazyk český, pak profesora Stromšíka a několika germanistů i anglistů, jak by se na to dívali. A všichni mi říkali, ať tam nechám ta dvě s, že už je to tak u nás zavedené, takže jsem se pro ně nakonec rozhodl. Myslím, že to bylo dobře. Jeden argument taky byl, že ß je písmeno, které u někoho vyvolává neblahé vzpomínky na válku, když tu všude byly nápisy v němčině. Pro Romana Kopřivu jsem si ale nechal u známé knihvazačky vytisknout dvě knížky s ß. Můj syn, grafik, k nim vytvořil i stejnou obálku s ß, a tak měl kolega velikou radost, byl to vlastně dárek k Vánocům, navíc knížka byla ručně vázaná, vlastně originál…

O překladatelském rukopisu

iLiteratura: Bylo pro vás u těchto autorů, a ostatně i u Bernharda, zajímavé sledovat, jak řešíte věci vy a jak vaši kolegové? Myslíte si, že máte nějaký svůj „rukopis“?
Radovan Charvát: Myslím, že každý vtiskne svému překladu cosi jako svůj rukopis, každý k autorovi a překladu jeho knihy přistoupí podle toho, jak je sám vybavený. Ale záleží i na originálu. Když je tak sevřený a logický, jako jsou třeba Bernhardovy texty, tak se to tolik neprojeví. Jednou mělo nakladatelství Prostor ideu, že vydá knížku krátkých Bernhardových textů, každý přeložený od jiného překladatele. Oproti očekávání to dopadlo velmi dobře, nebylo to nijak zvlášť poznat, neboť šlo o sevřené, přísně strukturované texty. Ale myslím, že u takového Roberta Walsera by se to poznalo záhy, koneckonců u něho jde o poezii v próze. Nemluvě o Arno Schmidtovi.
Jinak platí, že máte-li k dispozici starší překlad, můžete do něj nahlédnout, až když máte svůj překlad nahrubo hotový, nikdy ne během práce. Třeba teď překládám Pohádku od Goetha, která už vyšla v češtině několikrát, dokonce v překladu Josefa Fischera ještě před druhou válkou. Je to třicet pět stran plus obsáhlý a podrobný doslov, neboť jde o velmi složitý, hermetický text. Jmenuje se prostě Pohádka a uzavírá soubor textů, myslím, že do češtiny dosud nepřeložených, s názvem Unterhaltungen deutscher Ausgewanderten (Rozpravy německých vystěhovalců, 1795), Němců, kteří prchali koncem 18. století dostavníkem před revolucí přes Rýn. Je to reakce na tehdejší úděsné vraždění, ale žádná alegorie, nýbrž text plný symbolů – jsou tam alchymistické, ezoterické odkazy, například Rudolf Steiner napsal o Pohádce velmi obsáhlý rozbor, také náš Vladislav Zadrobílek, ten se mi však bohužel nepodařilo dohledat.
Samotný příběh má všechny atributy obyčejné pohádky, ale čtenář netuší, co jednotlivé postavy představují a co to všechno znamená. Je tam převozník, bludičky, muž s lampou, krásná Lilie, princ, jestřáb a zelený had – ale je to všechno symbolika a Goethe jí reagoval na spis O estetické výchově člověka od Schillera, kterého zděsily okolnosti Francouzské revoluce a hledal cestu k vnitřní harmonii člověka. Goethe odpověděl nikoli podobným filozofickým traktátem, nýbrž prózou. Jenomže abyste tomu porozuměla, musíte si o tom přečíst desítky stran komentářů. Vezměte jenom toho hada, jehož tělo je složené z polodrahokamů: to všechno je alchymie. Proto je třeba k Pohádce doplnit přiměřený doslov, jinak by čtenáři netušili, o co jde.

iLiteratura: A jak přistupujete k překladu takhle starého textu jazykově?
Radovan Charvát: Goethova němčina není nijak zastaralá ani archaická. Překládal jsem nedávno pro Volvox Globator knihu Východ slunce aneb Kniha Josefova, kterou německý autor Patrick Roth záměrně napsal archaickým jazykem, takříkajíc v biblickém stylu. Byl to příběh Josefa, Marie a Ježíše, který se opíral o známá fakta, ale protože Josef z Bible na dvacet let mizí a objevuje se v evangeliích až v době Ježíšova ukřižování, tedy kolem roku 33, autor těch dvacet let vylíčil podle svých představ – mimochodem Patrick Roth dokáže číst Bibli ve starořečtině, takže není ovlivněn chybami v pozdějších překladech, jaké najdeme např. u Lutherova překladu z latiny. Bylo to pět set stran psaných archaickým jazykem, tak jsem z toho měl obavy. Ale překvapivě to docela šlo, ačkoliv nejsem podrobný znalec Bible a žádné archaické texty vlastně nečtu. Ty věty byly tak dobře napsané, že mi to i v češtině plynulo samo od sebe. Samozřejmě jsem si celý překlad nechal prověřit znalcem Bible.
U Goetha zase naleznete krásnou němčinu 20. století. A protože je to pohádka, věty ani nejsou zvlášť složité. Přesto mi připadalo, že je každé slovo správně zvolené a na svém místě, jako dobře do sebe zapadající kameny, tam nelze nic moc rozvolňovat.

Bílá magie a česky mluvící autor

iLiteratura: Zaujaly mě vaše překlady textů, které jsou českým čtenářům nějak blízké – možná bližší než těm německým. Tematicky hlavně Jiříkovy starosti o minulost Jana Faktora a geograficky vlastně i Čarodějův učeň Otfrieda Preußlera, který se odehrává v Lužici. Měly tyhle texty nějaká specifika?
Radovan Charvát: Preußler byl úžasný autor. Žil původně v Liberci, miloval Krkonoše i Jizerky a myslím, že i proto umístil děj Čarodějova učně (Krabat, 1971) do Lužice. Je pravda, že v českém čtenáři to vyvolává určité souznění. Ale ta postava, Krabat, je v Lužici legendární, není úplně vymyšlená. To jméno vlastně znamená Kroate čili Chorvat. Byl to skutečný voják, důstojník, který v Lužici žil, ale jeho jméno je opředeno pověstmi: v knize je pasáž, kdy letí na koni v oblacích. Otfried Preußler totiž vyznával bílou magii a tvrdil, že jeden jeho prastrýc byl černý mág a on sám že je bílý mág. Když jsem mu napsal, že to budu překládat, odpověděl mi, že ho to vůbec nepřekvapuje, když Krabat znamená „Chorvat“, a že je to bílá magie. Dopis mám dodnes schovaný, nebudu přece vyhazovat psaní od bílého mága!
On sám musel za války do wehrmachtu a strávil čtyři roky v ruském zajetí. Když se v roce 1949 vrátil, byla už jeho žena jako sudetská Němka z Liberce vyhnaná; on ji přes Červený kříž našel v jedné vsi jižně od Mnichova, a představte si, že bydlela v ulici, která se jmenovala Rübezahlstraße, tedy Krakonošská.
Samotná kniha Čarodějův učeň představuje lásku jako sílu přemáhající zlo, tedy bílou magii přemáhající onu černou, představovanou čarodějným Mistrem – ten se nakonec musí podvolit silám upřímného srdce a mizí takříkajíc v jícnu pekelném. Ten příběh je ovšem tak silný, že dojímá i dospělé. Preußler byl světový autor, Čarodějova učně uváděl i balet Národního divadla a několik činoher v Čechách a na Moravě, česky existuje i načtená knížka a v nedávné době vzniklo nepříliš zdařilé a necitlivé německé filmové zpracování. Bohužel jsem jednou zažil představení v Liberci, kam přišly v odpoledních hodinách školy s dvanáctiletými žáky, a ta děcka s hrůzou sledovala onen docela děsivý velikonoční děj – pro takhle malé děti to Preußler opravdu nepsal, láska a smrt jsou pro ně v tomhle podání ještě příliš nepochopitelné.

Co se týká Jana Faktora, dostal jsem se k němu vlastně náhodou. Dlouho hledal někoho, kdo by jeho knihu z němčiny přeložil, ale nikomu se do toho nechtělo z obavy, aby mu do toho jako Čech nemluvil.
Já jsem shodou okolností přeložil asi patnáct stránek pro Goethe Institut, když tam měl Jan Faktor čtení, protože on tvrdil, že sám text překládat do češtiny nemíní, neboť po těch třiceti letech v Berlíně, kam se někdy v roce 1979 oženil, už nemá s češtinou takový kontakt. Tu ukázku mi trochu zkorigoval po svém, ale výsledek byl tak dobrý, že jsme se domluvili, že „pro něho“ přeložím celou knihu, kterou on po mně nakonec ještě „autorsky“ zrediguje. Což mi vůbec nevadí, když to vede k něčemu dobrému, nebo dokonce lepšímu – a on je nesmírně nápaditý a srší neologismy a nečekanými obraty, které jazyk knihy významně obohatily. Jako autor si totiž mohl dovolit přeložený text měnit, když ho ještě dodatečně něco napadlo, koneckonců byla to do jisté míry jeho autobiografie.
My jsme s Janem Faktorem skoro stejný ročník a on tam líčí události a věci, které jsem prožíval a dobře znal i já. Stalinův pomník, středoškolská studia, jak dělal v Tatrách nosiče – já jsem taky často jezdil do Tater. Pracovali jsme tak, že jsme si to rozdělili na šest bloků, které létaly přes internet sem a tam mezi Prahou a Berlínem a my si je ve vzájemné symbióze upravovali. Bylo to hrozně zajímavé – kdy se vám poštěstí, abyste překládala text, jehož autor umí česky, a mohla mu navrhovat úpravy nebo změny v dialozích, a naopak on vám? A podle mě dopadl ten překlad nakonec víc než dobře. Na titulní stránce uvnitř je napsáno: „Přeložil Radovan Charvát ve spolupráci s autorem.“
Obecně pracuju s vědomím, že nejdůležitější je, aby kniha dostala vždy nejlepší možný výsledný tvar – a je jedno, jakým způsobem k němu dospějete. Když je pak kniha vytištěná, nemůže se už bránit. Proto své překlady po sobě čtu i pětkrát, nejen abych odstranil případné věcné či stylistické nedostatky, ale také abych získal pocit, že už knize nemůžu nic víc dát. Chce to klid, velké soustředění a ohromnou trpělivost.

iLiteratura: Nakolik byly úpravy v Jiříkových starostech o minulost nad rámec toho, co byste si v překladu dovolil jinak, třeba vůči autorovi, který už nežije?
Radovan Charvát: Byly to docela velké úpravy a doplnění. Kdybych s Janem Faktorem nemohl spolupracovat, byl by text ve výsledku o něco ochuzený. Jeho němčina není přirozeně tak nápaditá a šťavnatá a nejsou v ní tak skvělé nápady, jaké měl nakonec v „naší“ české verzi. Je sice vynikající a bezchybná – ostatně jeho manželkou je dcera Christy Wolfové, redaktorka v nakladatelství mu jistě taky významně pomohla a on je perfekcionista a všechno sám do detailu promýšlí –, ale řekl bych, že jsem překlad do češtiny udělal přece jen uhlazenější a on do něj dostal tu svou překvapivou dynamiku a šťávu v místech, kde by mě to v životě nenapadlo, já nemám jeho autorské schopnosti, sám píšu jinak. Zvlášť v kapitole o otci, který pracoval na vnitru v kontrarozvědce a k němuž měl Jan Faktor velmi vyhraněně kritický vztah, dost doplňoval a zpřesňoval, byla to pro něho hodně emocionální věc.

iLiteratura: Takže normálně se do podobných větších překladatelských kompenzací nepouštíte?
Radovan Charvát: Ne, to u nežijících spisovatelů nelze. A navíc překládám autory, kteří píší tak, že tam není co měnit nebo přidávat. Nemívám pocit, že by mělo být něco jinak, než to je v originále. Něco takového se mi stalo vlastně jedinkrát, a to když jsem pro nakladatelství Arkadia překládal knihu, kterou Američané narychlo vydali k velmi úspěšnému filmu Osobní strážce. Jenže byla napsaná ad post podle scénáře a tak ledabyle, že jsem neměl zábrany ji trochu upravovat. Šel jsem se na film podívat, a když jsem text pak četl, přesně jsem v něm nacházel scény z filmu. Ale u kvalitní literatury se to v žádném případě dělat nemůže. Když má překladatel pocit, že by něco napsal líp, ať se sám pustí do psaní.

Záhada Rousseauových prstenců

iLiteratura: A co když najdete v knize chybu? Když máte žijícího autora, tak se můžete zeptat, ale když už nežije, musíte si poradit sám…
Radovan Charvát: Když jsem teď překládal Anglické roky od Norberta Gstreina, byla tam věta: „Létající člun si vyměnil s potápějící se lodí čas.“ Mně se to nezdálo, a když jsem autorovi poslal pár dotazů, tak jsem ho mimo jiné požádal, aby mi tuhle větu vysvětlil. A on mi napsal: „No to jste mě nachytal, já to nevím. Převzal jsem to z nějakého deníku a myslel jsem, že je to tak správně.“ Tak jsem tam větu nakonec nechal. Občas se stane, že si žijící autor už nepamatuje, proč něco napsal právě tak. Thomase Bernharda bych se snad radši ani neptal, ten neměl překladatele moc v lásce a říkal, že přeložená knížka je jako přejetá parním válcem. Taky se jednou vyjádřil, že překladatelé pořád naříkají, jak strašné mají honoráře, ale protože dělají strašnou práci, tak se to vyrovná. A když jednou viděl na Mallorce na stánku vystavenou svou knihu ve španělském překladu, vzal ji do ruky a prohlásil: „Tohle není moje kniha, to je kniha toho překladatele. Za tu já neručím, nevím, co tam ten překladatel napsal.“ U něho jsem si jednou myslel, že má v textu chybu, tak jsem to konzultoval – ne tedy přímo s ním, protože v té době už nežil – a dostalo se mi ubezpečení, že to skutečně není dobře. Šlo o italský název starého Dubrovníku, Ragusa Vecchia, a Bernhard tam měl Ragusa Veggia. Později jsem se dozvěděl, že to vzal z benátštiny a že ta dvě „g“ jsou správně.

Nebo u Victora Klemperera jsem měl problém s pojmem „Rousseauringe“, cosi jako Rousseauovy kroužky či prstence, a nikdo mi nedokázal vysvětlit, co to může znamenat. Z kontextu se to odvodit nedalo. Kvůli těm „kroužkům“ jsem napsal asi na tři německé univerzity, ale nepomohlo to. Rousseau žil jeden čas na Bielském jezeře na ostrově sv. Petra a chodil tam dokola na procházky – tak jestli to byly tyhle kruhy? Nějak neutrálně jsem to tam nechal, nechtěl jsem text o toho Rousseaua ochudit. Pak jsem si našel překlady do jiných jazyků, a tam to bylo prostě vynechané, celý odstavec, nemohl jsem tomu uvěřit. To občas překladatelé dělají, já se tomu ale snažím vyhnout a věci dohledávat. Myslím, že dneska, zejména s internetem, opravdu najdete téměř všechno a je velká výjimka, když se to přes veškerou snahu nepodaří. Někdy je třeba dohledávat i v knihovnách, třeba ve starých encyklopediích Brockhaus z 30. let jsou skryté úžasné věci. Nebo německé názvy zaniklých sudetských vsí najdete na webu některých amerických univerzit…

Podobně mi teď při překladu Goethovy Pohádky kdosi naznačil, že „artyčoky“, které se v textu vyskytují spolu s cibulemi a hlávkami zelí a hrají v něm určitou roli, by mohly být pejorativním německým označením francouzských revolucionářů – koneckonců náklonnost Goetha k botanice je známá a jeho znalosti v tomhle směru byly značné. Zatím jsem nikde neuspěl, obrátil jsem se i v Německu na profesora Schneckenburgera, takto znalce Goetha a jeho příklonu k botanice, ale ani on mi nemohl pomoct. Občas je třeba pátrat trpělivě. Nemám rád, když se něco nechá být a spěchá se v překladu dál, hlavně aby už to bylo hotové. Jak jsem řekl, knížka se nemůže bránit.