Jan Faktor opustil rodné Československo před bezmála třiceti lety. Usadil se v Německu a německy také napsal svůj oceňovaný román, ve kterém vzpomíná na normalizační roky, v nichž vyrůstal. Objemný svazek vyšel nedávno česky pod titulem Jiříkovy starosti o minulost – za autorovy čilé asistence jej přeložil Radovan Charvát. Jak práce na překladu probíhala?

iLiteratura: Už jste někdy spolupracoval na překladu literárního textu s autorem, který rozumí jazyku, do něhož se překládá?
Radovan Charvát: Ne.

iLiteratura: V čem byla tato spolupráce specifická a co vás na ní nejvíce zaskočilo?
Radovan Charvát: Za prvé jsem měl volnost v překladu, mohl jsem volit slova a výrazy, které mi připadaly pro tu kterou situaci z mého pohledu a podle mé zkušenosti nejvýstižnější, a to často bez ohledu na originál. Samozřejmě jsme pak všechno vzájemně konzultovali a Jan Faktor měl poslední slovo. Za druhé jsem si mohl velmi dobře připomenout dobu, kterou jsme prožívali spolu jako příslušníci víceméně stejné generace, a zasazovat tak text do stejného – nejen jazykového – prostředí, které znal i autor. Mnoho z vyprávěného jsem znal z vlastní zkušenosti, měl jsem stejné vzpomínky na události, které on líčí, takže jsem je mohl poměrně přesně a s velkým porozuměním reprodukovat, např. existenci part, které ovládaly okolí škol, do nichž jsme chodili, já na Vinohradech, kde jsme bojovali praky proti Nuselákům, on v okolí Písecké brány a letenských parků… V tomhle ohledu mě nezaskočilo nic, rozuměl jsem jeho konfliktům s udavači, se spolupracovníky StB, věděl jsem přesně, o čem mluví, když líčí své zážitky z bývalé NDR nebo když se rozepisuje o problémech disidentů, měli jsme dokonce obdobné zkušenosti s lezením ve Vysokých Tatrách, s prvními pokusy v bigbítu, rozuměl jsem jeho vnitřnímu rozpolcení po ruské okupaci, kdy se lidé hroutili do sebe a mlčky trpěli… Ruská okupace byla v jistém smyslu horší než protektorát, Němci byli nepřátelé, ale Rusové nám vpadli do zad, páteře se lámaly jako rákos ve větru…

iLiteratura: Ediční poznámka uvádí, že vytištěná podoba románu je šestá překladová verze. Jak se tato „definitivní“ liší od té první?
Radovan Charvát: Ano, bylo skutečně šest verzí „překladu“, posílali jsme si upravované verze, rozdělené do pěti bloků, neustále po trase z Prahy do Berlína a zpět, každou změnu spolu probírali, hned jsem měl já nějakou připomínku, hned zase Jan Faktor, bylo to vysilující, ale jediná myšlenka převládala: text byl pořád lepší a lepší. Já korigoval češtinu, Jan Faktor vnášel do textu svoje inovativní zásahy, nové myšlenky, které v němčině nebyly, nápadité neologismy, nechal se inspirovat, vybavovaly se mu nové asociace, takže výsledná podoba je do jisté míry něčím novým, není přesným obrazem originálu, jen tematicky se s ním shoduje, ale česká verze je prostě živější. Bylo třeba odstranit některé zlozvyky z obecné češtiny, které není možné v psaném projevu tolerovat. Musím říct, že Jan Faktor věnoval téhle fázi obrovské úsilí a bylo obdivuhodné, jak se nakonec se všemi obtížemi vyrovnal.

iLiteratura: Dá se finální publikovaná verze ještě vůbec označit za překlad? Přepsané věty, vypuštěné odstavce, a dokonce celá kapitola, to jsou značné zásahy…
Radovan Charvát: Jistě je to překlad, do značné míry vycházející z originálu, ale zároveň autorsky i pozměněný a redakčně zkorigovaný.

iLiteratura: Jakým způsobem probíhala komunikace s autorem?
Radovan Charvát: Vyměňovali jsme si mailem bloky textu, blok 1, blok 2 atd., komunikace probíhala naprosto ideálně, nedocházelo prakticky k žádným sporům, vlastně se vždy přenesly připomínky a ten druhý s tím buď souhlasil, nebo vznesl námitky. Dohoda byla pokaždé velmi rychlá, protože text je v románu dost volný a snese úpravy.

iLiteratura: Práce to musela být mimořádně intenzivní a také časově náročná. Kdybyste předem věděl, co bude obnášet, rozhodl byste se jinak?
Radovan Charvát: Asi bych se nerozhodl jinak, věděl, jsem, do čeho jdu, a pro mě to byla dobrá zkušenost. Je třeba si uvědomit, že překládat text s autorovým ujištěním, že se nemusím držet striktně originálu a můžu do překladu vnášet vlastní invenci, je téměř ideální pozice. To se asi už nikdy nebude opakovat. Při překladu jsem se samozřejmě držel originálu, ale text jsem přepisoval do českého jazyka mnohem volněji, než když překládám sevřený, autentický text. Byla to místy docela strhující práce, Jan Faktor měl samozřejmě opět řadu připomínek, ale jak jsem řekl, text byl stále lepší a lepší.

iLiteratura: Poslední slovo měl autor. Jan Faktor však sám připouští, že jeho čeština potřebuje korektiv, protože přece jen do jiného jazykového prostředí emigroval již před více než třemi desetiletími. Prosazoval si přesto někdy svou, anebo dal na váš názor?
Radovan Charvát: Dal na můj názor, ale občas trval na svém. Často jsem prosazoval razantnější projev, protože celé se to nese v hovorovějším stylu, a on občas nesouhlasil, nebo jsem měl výhrady k dialogům, které mi připadaly ustrnulé v době, kdy byl Jan Faktor ještě v Čechách, ale to všechno byly tak jasné věci, že jsme se pokaždé velmi rychle dohodli. Také jsme se domluvili na krácení tam, kde byl text zbytečně rozvláčný a pro českého čtenáře málo objevný. Myslím, že šlo o ojedinělou a dost zdařilou spolupráci v oblasti českého překladu, kdy autor mohl přispět vlastním projevem, který bychom stylisticky, sémanticky i lexikálně v originále marně hledali.