Když se roku 2010 monumentální román Jana Faktora Jiříkovy starosti o minulost dostal mezi finalisty Ceny Lipského knižního veletrhu a poté i Německé knižní ceny, informovala o tom i ta česká periodika, jež se jinak zahraniční kulturní scéně takřka nevěnují. Faktor tehdy na podzim dorazil i do Prahy, aby v zaplněném sále Goethe-Institutu své opus magnum představil.

Třebaže autorské čtení slavilo nevídaný úspěch, s případným překladem do češtiny to nevypadalo příliš nadějně. Chyběl odvážný nakladatel, který by do (v německém originále) více než šestisetstránkové knihy investoval, kromě toho se Faktor nechal slyšet, že by groteskní román s autobiografickými prvky, v němž hlavní hrdina Jiřík barvitě líčí příběh vlastního dospívání v šedivém socialistickém Československu, musel poupravit pro český trh, ne-li od začátku celý přepsat. Překážek se zdálo být hodně, přesto se o pět let později Jiříkovy starosti přece jen českého vydání dočkaly. A s jistotou lze říci, že z autorovy spolupráce s překladatelem Radovanem Charvátem vzešel titul, který přepisuje novodobé dějiny české literatury. V tom nejlepším slova smyslu.

Jazyková bujnost nezkrotného vypravěče
Než zlí jazykové začnou recenzenta za toto odvážné tvrzení vláčet stokou, dovolí si ještě dvě poznámky: Ano, román je skutečně tak dobrý. A ne, tohle není PR článek psaný na objednávku. Čím Faktor přesvědčuje? Jednak lehkostí a nevídanou porcí nadhledu a vtipu, s nimiž se stárnoucí vypravěč Jiřík ohlíží na předsrpnová i poinvazní léta prožitá v Praze a jejím bezprostředním okolí, především však vypravěčskou a jazykovou nespoutaností, pro jejichž popsání by bylo urážkou využít obvyklých superlativů.

Socialistická Praha v Jiříkově líčení bublá a čpí životem. Autorův stylistický projev je plný nápaditých metafor z nejrůznějších oborů (od anatomie přes technické obory až po, řečeno s nadsázkou, zeměměřictví) a mistrně kombinuje zdánlivě neslučitelné vrstvy jazyka. V některých pasážích tak zaznívá životem poučený padesátník Jiřík-intelektuál („Patogenní biologické zamoření se ve mně časem vzmáhalo“; „pomazánka sestávala i z běžné adhezivní špíny, z koagulujících disperzí a oxidovaného ztuhlého tuku“), zatímco jindy se ke slovu hlásí prostořeký, nikdy však samoúčelně vulgární Jiřík-milovník („Na základní škole bylo ještě celkem jedno, jak kdo měl velkého ptáka“, „Prošoustával jsem se mezi dospělé“). Jak podobné prolínání funguje v reálu, naznačuje vybraný úryvek:

„Nejdéle jsem chodil s Táňou a miloval ji tak hořce a zraněně, že na podobně do duše se zařezávající lásku jsem pak musel čekat celých deset let. Táňa byla ze všech dostupných a dohmatatelných holek v pase nejtenčí a nosila nejpřiléhavější džíny; minisukně jí jen taktak zakrývaly kalhotky. V třepotajících se svetrech se její lehce hranatá ramena překvapivě hebce exponovala a jejich geometrie jako by zachycovala všechny štíhlé linky táhnoucí se celou její postavou.“ (str. 103)

Sexuální zrání v socialistickém Československu
Faktorův román sestává z více než čtyřiceti různě dlouhých kapitol, v nichž Jiřík zaníceně popisuje období vlastního dětství a dospívání v prostorném, „plošně variabilním“ bytě nedaleko Hradčan. Byt Jiřík sdílí nejen se svou milující, až příliš starostlivou matkou, ale též „hejnem“ babiček, tetiček, sestřenic a dalších k rodině přidružených dam, které se vesměs po válce vrátily z koncentračních táborů nebo exilu a už u nich zůstaly. Jediným mužem v celé domácnosti je hrůzu nahánějící, ale převahou žen zcela do defenzívy zatlačený „strýc STRÝC“, manžel jedné z Jiříkových tet, která se nikdy neodhodlala k tomu, aby se s ním rozvedla. To Jiříkova matka se téže chyby nedopustila, a tak musí Jiřík víkendy trávit u nenáviděného otce, přestože by raději hrál fotbal, lelkoval s partou v parku u Písecké brány nebo po vzoru starších odvážlivců věnoval svou pozornost opačnému pohlaví.

Jiříkův postupný přerod z maminčina mazánka v soběstačného mladého muže tvoří osu románu, na kterou se nabalují anekdoty či epizody ze života jednotlivých členů Jiříkovy rozvětvené rodiny, jejích přátel a známých. Jen mimoděk prosakuje zpoza jednotlivých příběhů i skličující obraz československé společnosti 50. až 70. let. Významné dějinné události jako maďarské lidové povstání, čínská kulturní revoluce či vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa přicházejí na přetřes zdánlivě jen mezi řečí a děj samotný zůstává svým způsobem apolitický, z předkládaných obrazů přesto silně sálá agresivita nesvobodou zpitomělých obyvatel a bída socialistické reality:

„Praha očividně chátrala – nejen zvnějšku, ale i zevnitř. […] Kolem ve městě bylo zato cítit kumulující se agresi, lidi kolektivně upadávali do deprese a zoufalství. Někteří nešťastníci se chtěli vzepřít skličující bezmoci a jen čekali na příležitost, jak by se mohli odreagovat a vybít si na někom zlost.“ (str. 313–317)

Třebaže původně napsané německy, představují Jiříkovy starosti o minulost nepřehlédnutelný milník na poli české literatury a současně hořkosladké sbohem předpřevratové socialistické Praze klučičích part, rozestavěného obchodního domu Máj či Stalinova letenského pomníku. Čtenář, který to s literaturou myslí alespoň trochu vážně, by se rozhodně neměl zaleknout jeho délky. Mohl by mu uniknout dost možná nejlepší titul letošního roku.