„Vybalancovaná míra hnusu a vtipu“. „Fotogenicky vybraný hnus“. „Hamlet na heroinu“. Těchto i mnoha další nálepek se dostalo slavné románové pentalogii britského prozaika Edwarda St Aubyna, ke které zásluhou nakladatelství Argo konečně mají přístup i čeští čtenáři. Ti se ostatně mohli seznámit se St Aubynovou tvorbou již před pár lety – taktéž v precizním a strhujícím překladu Ladislava Nagye –, kdy vyšla jeho neméně provokativní ironická fraška, parodující praktiky udílení literárních cen, s názvem Marně hledám slov.

Tzv. melroseovská pentalogie sestává z pěti částí: Na tom nesejde, Špatné zprávy, Trocha naděje, Mateřské mléko a Konečně. Nakladatelství Argo kopíruje evropské nakladatelské kolegy a vydává první tři romány naráz v jediném svazku, nazvaném prostě Patrick Melrose I. Toto dělení má své opodstatnění, i sám autor takto své romány dělí podle jednoduchého klíče – první tři knihy nazval „otec“, poslední dvě „matka“. Proč tomu tak je, asi nejlépe osvětlí citace z posledního svazku pentalogie, Konečně. Hlavní hrdina Patrick Melrose na pohřbu matky prohodí s uštěpačností sobě vlastní: „Myslím, že smrt mé matky je to nejlepší, co se mi stalo… no, od té chvíle, co zemřel otec.“ I ten nejnatvrdlejší čtenář nejspíš po takovém komentáři vytuší, že rodinné vztahy v rodině Melroseových – a tím pádem i St Aubynových – nebyly zrovna idylické.

Edward St Aubyn pochází z jedné z nejváženějších rodin v Británii, s historií sahající hluboko do středověku. S trochou nadsázky lze prohlásit, že se může urozeností poměřovat i se samotnou britskou královnou. Avšak co je vznešené a urozené, nemusí být nutně také „dobré“ a Edward St Aubyn je toho živoucím důkazem. Z jeho tvorby na hony čiší pohrdání aristokracií a nenávist k všem těm špinavým tajemstvím tutlaným pod povrchem a pozlátkem dokonalosti, k aristokratické nadřazenosti, lhostejnosti a bezcitnosti. Dynastie Melroseů připomíná mnohem spíš než britskou společenskou elitu upadající římské dynastické klany na samém konci jejich vlády, kde byla na denním pořádku sodomie a násilí všeho druhu, kaligulovská krutost a sadismus.

St Aubynova sonda do života aristokratických kruhů je kromě nemilosrdnosti, s níž stíná jednu hlavu za druhou, výjimečná i v kontextu moderního britského románu. Šlechta se v současné literatuře prostě a jednoduše nenosí, ještě tak možná v díle St Aubynova přítele Alana Hollinghursta, a už vůbec ne podaná v tak nelichotivém světle.

Oč tedy v celé melroseovské sérii běží? Velmi zjednodušeně by se dalo říct, že jde o jakousi literární terapii, v níž se autor vypisuje z traumatického dětství, kdy byl opakovaně znásilňován vlastním otcem, to vše za tichého souhlasu matky. Jak St Aubyn několikrát řekl, nezbývalo mu mnoho možností – buď se zabít (pokračovat ve zběsilé jízdě na heroinu, nebo dokonce spáchat sebevraždu), či vykřičet do světa šokující pravdu. Vybral si druhou možnost.

Je zajímavé, jak každé desetiletí ovládá určitá literární móda a v jejím diktátu se posléze nese většinová produkce. Počátek milénia byl ve vleku hysterického realismu a boomu postkoloniální tvorby (jehož zásluhou také St Aubyn dosti nečekaně neobdržel – ke své značné nelibosti – za román Mateřské mléko Bookerovu cenu). Následně jsme byli mj. svědky návratu velkých historických románů (často spojených s metahistorií či dalšími ozvláštněními). Posledních několik let hýbe nejen literárním světem, ale i tím kulturním obecně, kampaň MeToo. Ta (ať již po právu, nebo v mnoha případech poněkud hystericky) ovlivnila literární produkci, ale také život nejednoho autora (viz například kauza Junota Díaze, který byl kvůli obvinění ze sexuálního obtěžování načas odvolán z komise Pulitzerovy ceny, či podobná kauza spojená s udělováním Nobelových cen za literaturu). S romány s tematikou sexuálního zneužívání se skutečně poslední dobou roztrhl pytel. Vedle St Aubyna se můžeme zmínit třeba o loňském hostovi ostravského Meltingpotu Brendanu Kielym a jeho Zimním evangeliu a především pak uvést dva literární megahity poslední doby, Malý život Hanyy Yanagihary a Absolutního miláčka Gabriela Tallenta. Další romány se dle kuloárních zpráv čekají, a jak se zdá, nakladatelství do mnohých z nich vkládají nemalé naděje, už jen podle částek, jež autorům zaplatila předem, a také zájmu zahraničních nakladatelství, která práva na ně nakoupila mnoho měsíců před jejich vydáním v domovských zemích. Zájem o tuto problematiku každopádně ani zdaleka neutuchá, spíše naopak.

V tomto kontextu se však St Aubynova tvorba vymyká. Vše je sice nahlíženo optikou oběti, v tomto případě (konkrétně v prvním románu celého cyklu Na tom nesejde) očima malého chlapce, zároveň však také s nezvyklým odstupem a ironií. I proto možná nepůsobí nejvypjatější scény tak drasticky jako např. ve výše zmiňovaném Malém životě. St Aubyn se spíše než na akt zneužití a jeho detailní popisy zaměřil na postoj chlapcova okolí, zcela nepochopitelné chování otce-agresora a ještě nepochopitelnější lhostejnost a liknavost matky.

Druhý díl Špatné zprávy zanesl již dospělého, drogově závislého Patricka do New Yorku, kam si přijel vyzvednout urnu s otcovým popelem. Oproti Irvinu Welshovi a dalším autorům, kteří taktéž brali své čtenáře na divoké jízdy drogovými doupaty, má však Patrickovo newyorské intermezzo zcela jiné vyznění. Patrick je sebedestruktivní, ostatně jak říká, „jsem svůj největší nepřítel, ale bojím se pomyslet, co by se se stalo, kdyby se našel někdo lepší“, ale všechen hnus a beznaděj přebíjí neskutečným smyslem pro humor a sžíravou ironií, s níž komentuje vše kolem sebe, včetně otcovy smrti. I proto se vysoce traumatizující zážitek zvrhává v absurdní frašku. Ostatně, kdo chodí za dealery nebo milenkou s popelem rodinného příslušníka v igelitce, že?

Poslední díl, nazvaný Trocha naděje, nás opět posouvá v čase o něco dál. Patricka a jeho „nóbl“ známé zavane osud na anglické venkovské sídlo na večírek, jehož se účastní i princezna Margaret. Právě v této části zúročil St Aubyn v maximální míře výjimečně vytříbený pozorovatelský talent, typicky britský humor a někdy až škodolibou upřímnost. Trocha naděje svým laděním v lecčems připomíná jeho další román Marně hledám slov – když už ničím jiným, pak obrovským množstvím wildeovských bonmotů, sarkastických postřehů a neúprosně věrnou typologií postav. Některé momenty tohoto románu připomínají víc než co jiného divadelní představení, dokonalou komedii mravů, která nenechá na jediném aktérovi nit suchou, včetně neurozenější ze všech postav, u níž si autor opravdu nebral žádné servítky.

Když se melroseovská pentalogie dočkala v roce 2018 filmového zpracování, jeden z kritiků v reakci na výběr hlavního představitele, Benedikta Cumberbatche, použil nadmíru trefné přirovnání „Hamlet na heroinu“. Patrick je hamletovský hrdina, s traumatickým dětstvím a dospíváním, se značně problematickým vztahem k matce, hrdina poodhalující rodinná tajemství. Na rozdíl od skutečného Hamleta však nehledá otcovy vrahy ani nechce pomstít jeho smrt, ale naopak se sám snaží otce zabít, samozřejmě ne doslova, ale zabít to, co si z otce v sobě neustále nosí a co tak fatálně ovlivnilo jeho dosavadní život. Díky tomu je pak možné celou sérii číst i jako moderní verzi bildungsromanu, v němž dětský hrdina překonává nepřízeň osudu, na mnoha křižovatkách se vydává tou nejhorší možnou cestou, aby nakonec dosáhl alespoň částečně smíření.

Romány obsažené ve svazku Patrick Melrose I. klamou tělem. Stejně jako není první část čistě jen román o zneužívání, není ani ta druhá pouhopouhý „městský“ román okořeněný drogovými úlety. V St Aubynovi najde čtenář vždy něco navíc, nadsázku, vtip a v první řadě jazykové mistrovství, jaké se dnes už moc nevidí.