PhDr. Dagmar Hartlová je překladatelka ze švédštiny a vysokoškolská pedagožka. V letech 1969–1974 vystudovala na FF UK v Praze švédštinu a angličtinu, 1985–2003 působila jako asistentka pro kulturu a informace na švédském velvyslanectví, 1989–2016 vyučovala švédský jazyk, literaturu a překlad na FF UK. Za zásluhy o švédskou kulturu získala švédský královský Řád polární hvězdy a v roce 2024 se stala laureátkou Státní ceny za překladatelské dílo.

iLiteratura.cz: Na jakých překladech právě pracujete?
Dagmar Hartlová: V tuto chvíli překládám do šuplíku, protože pro texty, které se mi líbí, nemůžu sehnat nakladatelství. Přeložila jsem si takhle sbírku povídek Stiny Stoor, což je spisovatelka z úplně nejzazšího švédského severu. Sama je napůl Sámka, píše velmi svébytným jazykem, často dialektem, a líčí svět očima dospívající dívky v prostoru komplikovaných lidských vztahů. Povídkové sbírky se ale dnes strašně špatně udávají, nezbývá než to zkoušet. A začala jsem také překládat spisovatelku Mirju Unge a její dnes už skoro dvacet let starou novelu Mrazivé, v originále doslova Železné noci. Čekám, jestli se někdo chytne.

iLiteratura.cz: Funguje to tak, že posíláte ukázky jednotlivým nakladatelům?
Dagmar Hartlová: Přesně tak. První z knih mám hotovou a nabízím ji už třetímu nakladatelství, jinak posílám ukázky. Tituly k překladu si většinou nacházím sama, i když několikrát se mi stalo, že si knihu našel nakladatel sám a nabídl mi ji. Ale například pro Černou vodu Kerstin Ekman jsem hledala nakladatelství asi dvacet let.

iLiteratura.cz: Většinou tedy překládáte knihy, které vás oslovují a s kterými souzníte.
Dagmar Hartlová: Ano; připadá mi, že to je velké privilegium. Překlady odmítám, když vím, že by mi text nic neřekl. Jakmile nejsem na stejné vlnové délce a téma mi nepřipadá důležité, překládat ho nemůžu.

iLiteratura.cz: Jakých textů se to třeba týká?
Dagmar Hartlová: Bývají to většinou detektivky, romance, horory… Přeložila jsem ale tři detektivky autorské dvojice Sjöwall-Wahlöö, ještě na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Tito autoři ve Švédsku vyšlapali cestu silně sociálně kritickým detektivkám, šlo vlastně o sociálně kritické romány, jen zahalené do toho kriminálního tajemna. Později na ně svou tvorbou navázal Henning Mankell, od něhož jsem také jeden román přeložila, a svým způsobem vlastně i Stieg Larsson. Maj Sjöwall a Per Wahlöö hravě procházeli sítem přísného oka ideologické cenzury i v 70. letech právě pro svůj třídně zakotvený přístup ke kapitalistické společnosti. U čtenářské veřejnosti byli nesmírně populární. Nové tituly se tenkrát na pultech knihkupectví objevovaly vždycky ve čtvrtek, a když vycházeli Sjöwall-Wallöö – v nákladu přes 100 000! – stály se na ně od rána fronty. I když detektivky nejsou mým oblíbeným žánrem, uznávám, že pokud mají přesah do obecnější tematiky lidských vztahů nebo podnítí k zamyšlení nad lidským životem, jsou určitě schopné přitáhnout díky napínavé zápletce spoustu čtenářů a ti si snad z četby vezmou něco víc. Třeba zmíněný román Černá voda od Kerstin Ekman, označený čtenáři za nejlepší švédskou detektivku všech dob, je ve skutečnosti složitě vystavěný příběh o pramenech zla v člověku, strachu a nejistotě a cestě k sebepoznání. Ale co se týče moderních detektivek – kdybych měla dávat doporučení já, tak si myslím, že by asi nevyšel ani ten Stieg Larsson.

iLiteratura.cz: Co tedy musí kniha mít, aby vás oslovila?
Dagmar Hartlová: Musí být dobře napsaná, to je hrozně důležité, a musí řešit nějaký niterný, hluboký existenciální problém – něco hlubšího než třeba současnou politickou situaci. Něco, co se víc vztahuje k obecným problémům žití. Takovou knihou pro mě byl například Torgny Lindgren – Cesty hada na skále, příběh o děsivé síle moci, která svou zvůli a nelidskost dokáže zahalit do nevinného slova, v tomto případě slova bible.

iLiteratura.cz: Jednou z knih, na které bych se v té souvislosti také ráda zeptala konkrétně, je román Stevea Sem-Sandberga Chudí v Lodži: obsáhlé a drastické líčení poměrů v lodžském židovském ghettu, které se zakládá na skutečně zdokumentovaných událostech. Jaké bylo strávit s takovou knihou mnoho měsíců? Nebyl to hrozný zážitek?
Dagmar Hartlová: Byl. Je třeba říct, že ta kniha je nádherná, úžasně zkomponovaná a mnohovrstevná. Práce na ní trvala autorovi asi šest let, využíval autentické materiály a z nich vytvořil fikci. Výsledek se těžko čte, a tím hůř se samozřejmě překládá, protože člověk se do toho musí na rok ponořit, až se mu o tom i zdá... Ale také pochopí to, co pochopil autor – jak je historie střední Evropy 20. století strašná, plná nezměrných tragédií. Sem-Sandberg nechtěl líčit holocaust a životy jednotlivých obětí, ale chtěl na té knížce ukázat, co všechno je člověk schopen udělat, aby přežil: jen pro ten život. Je schopen hrdinství, ale hlavně strašných podlostí, zločinů. V tom je kniha nesmírně sdělná, objevná – aspoň pro mě to tak bylo. Právě jedna z těch, díky kterým nahlédnete do nitra člověka a v důsledku potom i posuzujete věci z vlastního života úplně jinak.

Překladatelské začátky

iLiteratura.cz: Překládání pro vás nikdy nebylo hlavním zdrojem příjmů. Dlouho jste pracovala na švédském velvyslanectví v Praze a také působila na Ústavu germánských studií na FF UK – od prosince 1989. To je zajímavé datum.
Dagmar Hartlová: Pracovala jsem v té době na švédském velvyslanectví, za což jsem moc vděčná, protože právě tam jsem se naučila pořádně švédsky a dostala se blíž ke švédské společnosti, jako tlumočnice nahlédla do nejvyšších pater švédské i české politiky, kam člověk normálně nemá šanci se dostat. Bylo to svým způsobem pokračování vysoké školy. Hned po listopadových událostech mi zavolala docentka Helena Kadečková, která tehdy skandinavistiku v Praze vedla. Byl tam velký nedostatek učitelů, katedra stála na ní a jednom angažovaném švédštináři, kterého studenti neměli rádi a odhlasovali si, že ho nechtějí. Takže bylo potřeba, aby někdo hned pomohl s výukou švédštiny a švédské literatury. Začala jsem tedy učit, externě a později na půl úvazku, podle momentální potřeby a finančních možností katedry. Učit jsem chtěla vždycky, byla bych ráda zůstala na fakultě hned po studiu, jenže to tehdy vůbec nešlo – končila jsem v roce 1974, což byla vrcholná normalizační léta, takže to nepřipadalo v úvahu.

iLiteratura.cz: Protože byste musela třeba vstoupit do strany?
Dagmar Hartlová: Třeba, ale já si myslím, že by nestačilo ani to. To byly zabouchnuté dveře.

iLiteratura.cz: Ovlivnila vás při výběru studijního oboru nějak okupace v roce 1968?
Dagmar Hartlová: Na jazyky jsem se chtěla hlásit už předtím, protože mi docela šly. V téhle zemi navíc nikdo žádný jazyk neuměl: doznívala němčina u starší generace, s angličtinou to byla úplná bída, jinak se vyučovala jen ruština, a tu všichni nenáviděli, takže lidi vcházeli do života nepoznamenaní. Umět jazyky je obohacení, ale tehdy to byla navíc ohromná deviza, velmi žádané zboží, tedy možnost uplatnění, a proto i větší svoboda. Svoboda volby, čemu a jak se budu věnovat. Učit, překládat, tlumočit. Svobodné povolání. Takže to bylo i pragmatické rozhodnutí.

iLiteratura.cz: O emigraci jste neuvažovala nikdy?
Dagmar Hartlová: Jen v ryze teoretické rovině. Brala jsem ji jako možnou cestu úniku, kdyby se to tady z jakéhokoli důvodu už nedalo vydržet. Ale tak daleko to pro mě nedošlo.

iLiteratura.cz: Kromě švédštiny jste studovala i angličtinu. Jak se stalo, že jste se nakonec začala věnovat hlavně švédštině?
Dagmar Hartlová: Původně jsem chtěla studovat angličtinu, protože mi uhranula americká literatura. A hledala jsem druhý obor. Začínala jsem studovat v roce 1969, což byla pořád ještě úžasná léta, doznívalo to uvolnění konce 60. let. A angličtina se dala studovat v kombinaci s mnoha různými obory. Mně připadalo zajímavé ji doplnit nějakým malým jazykem, který u nás skoro nikdo neumí. A zrovna se otevírala švédština a norština. Teprve na vysoké mě pak chytla i skandinávská literatura. Na švédštině byla úžasná atmosféra, bylo nás málo a měli jsme také něco tehdy naprosto výjimečného: lektora, opravdového Švéda, který se choval jinak než ostatní učitelé… A utvořili jsme takovou soudržnou skupinku, stýkali jsme se i ve volném čase, četli jsme, co nám přišlo pod ruku – pravda, tenkrát toho bylo dost málo. Překlad a literaturu nás učil skvělý Radko Kejzlar a měli jsme s ním nádherné semináře, kde jsme si mohli povídat o čemkoli. To třeba na angličtině už tolik nešlo, tam si na začátku sedmdesátých let při normalizačních čistkách každý dával trochu víc pozor na jazyk. Pro obor jsme se obrovsky nadchli: když jsme měli za úkol přečíst knížku a byl jen jeden výtisk pro 10–12 studentů, každý ji zkrátka přečetl za noc. Diskutovali jsme o knihách, které by se tu tenkrát nedaly vůbec vydat, jako byli Legionáři Pera Olova Enquista. Takže švédština mě i díky téhle atmosféře přitáhla víc a zůstala jsem u ní taky proto, že se Kejzlar v roce 1975 vystěhoval do Německa – stejně by byl brzy z fakulty vyhozen. Měl tehdy smlouvu na překlad titulků k Bergmanovu filmu Scény z manželského života, jenže už je nemohl přeložit pod svým jménem a navíc by to ani nestihl. Takže mi zavolal, zda bych titulky nepřeložila. Film měl velký ohlas, což jsem si užívala. Později zase Helena Kadečková potřebovala pomoct s nádhernou norskou trilogií Král, což je psychologický historický román Kåreho Holta z 12. století. A tak jsem se k překládání dostala a už ho neopustila.

iLiteratura.cz: Ingmar Bergman jako první překlad – to není špatné.
Dagmar Hartlová: Taky jsem si toho vážila. Zajímavostí je, že kolem roku 1975 měly Scény z manželského života vyjít spolu s dalšími jeho filmovými povídkami knižně, připravovaly se v Odeonu. Jenže premiér Olof Palme zrovna tou dobou nazval Husáka „kreaturou diktatury“ a i sám Bergman prohlásil něco kritického, takže se projekt musel na dlouho odložit. To byl ale spíš výjimečný případ: švédská literatura u nás vycházela většinou bez problémů, protože Švédsko se nebralo jako úplně kapitalistický stát a levicová úchylka byla u švédských autorů patrná už od 40. let, takže u nás tamní literatura byla přijatelná. Naopak, ve Skandinávii se často psaly knihy levičácké až moc.

iLiteratura.cz: Knihy se tedy nemusely nijak cenzurovat?
Dagmar Hartlová: Vybavuju si případ knihy Vzpomínka na řeku Svena Delblanca – na jednom místě autor docela vtipně paroduje sociální teorie Karla Marxe. Přeložila jsem tu knížku se vším všudy, samozřejmě, jenže pak mi zavolal redaktor z Odeonu: Ty už pro nás zřejmě nebudeš chtít překládat, že? Autocenzura tedy zafungovala a věta šla pryč. Spisovatel se nic nedozvěděl.

iLiteratura.cz: Je to jediný případ cenzury, na který si vzpomínáte?
Dagmar Hartlová: Asi ano. Ve švédské literatuře byly jiné překladatelské problémy, které se těžko řeší i dneska. Především sexuální terminologie: ve švédštině existují pro tuto oblast normální, hovorové výrazy, zatímco u nás máte buď lékařské termíny, nebo dětské žvatlání, anebo vulgarismy, které se nedají použít. U mnoha vulgarismů si říkávám: tohle už dáma vyslovit nemůže, kdežto ve švédštině ten hovorový výraz říct může. Někdy si myslím, že v překladech ze švédštiny do češtiny dochází až ke zneužívání vulgarismů nebo k nepochopení té odlišné stylistické úrovně. Ve švédštině může použít stejný výraz celá plejáda postav, ale v češtině jej musíte přeložit různými způsoby podle toho, komu ho vkládáte do úst. Na to je potřeba si dávat pozor a mně tady připadá pořád lepší expresivitu trochu utlumit než příliš zvýraznit. Ale není literatura jako literatura a někde je určitě nezbytné to říct naplno.

iLiteratura.cz: Nemusela jste někdy cenzurovat explicitní erotické scény?
Dagmar Hartlová: Ty byly za komunistů také samozřejmě nepřípustné, ale nic závažného si nepamatuju, nanejvýš stačilo je také jen mírně utlumit.

iLiteratura.cz: Zajímavé je, že z kroužku vašich vrstevníků, o kterém jste mluvila, vzešlo významných překladatelů hned několik.
Dagmar Hartlová: Ano, byl tam Ivo Železný, Zbyněk Černík, ve stejném ročníku studovala i norštinářka Jarka Vrbová. Myslím, že u švédštiny se o to přičinil právě vliv a příklad Radka Kejzlara. Na angličtině zase překladatelství učila Jarmila Emmerová, takže inspirace a zájem o literaturu přicházel z obou dvou oborů. Ze skandinávských jazyků tehdy překládala starší generace – Josef Vohryzek, Jiří B. Michl, Břetislav Mencák. Kejzlar, ročník 1930, byl skoro nejmladší. Takže tady šlo také o nástup nové generace. Pro nás to byl celkově úžasný vstup do překladatelského života – Zbyněk Černík a Ivo Železný začali pracovat zároveň jako nakladatelští redaktoři. A mít redaktora, který má rád stejnou literaturu, má velmi podobné cítění pro jazyk a společnost a pomůže vychytat, co třeba vašim očím uniklo, je k nezaplacení. Ve Svobodě, kde jsem překládala a kde seděl Ivo Železný, byla navíc skvělá korektorka a redaktorka, od které jsem se naučila nejvíc česky: člověk najednou přijde na to, jaké chyby dělá a ani je nevnímá. Svoboda objednávala ohromné množství literatury a já jsem četla všechno švédské a psala posudky a návrhy na překlady. Také doslova k nezaplacení.

iLiteratura: Když se dnes podíváte na své první překlady, jste s nimi spokojená?
Dagmar Hartlová: Dělám to nerada. Ale občas si říkám, jestli jsem tenkrát nepřekládala líp než dneska (smích). Dobré řešení přicházelo rychleji a tak nějak samo od sebe. Neplatí to o všech překladech: kdyby se znovu vydávaly Cesty hada na skále, určitě bych je prošla znovu a předělala. Ale některé překlady se docela povedly a dají se číst bez větších problémů. Závisí to hodně na originálu, protože když s ním úplně splynete, je to jako řeka: text plyne tak, že si vůbec neuvědomujete, že čtete překlad. Třeba alespoň na několika stránkách. Platí, že dobrý originál bývá natolik inspirativní, že nepůsobí ani velké překladatelské problémy, jakmile souzníte s tím, co překládáte.

iLiteratura: Dá se tedy říct, že to je při překládání vaším cílem – aby to byla právě ta „řeka“, když se text čte?
Dagmar Hartlová: Ano. Když vám tohle někdo řekne, je to ta nejlepší pochvala.

Na pokraji přeložitelnosti

iLiteratura.cz: Máte nějaký vysněný překlad, titul, do kterého byste se opravdu ráda pustila, kdyby byla příležitost?
Dagmar Hartlová: Pár věcí ze starší literatury – například bych ráda přeložila Doktora Glase, úžasný román, který by i po víc než sto letech měl co říct. Jenže byl přeložený relativně nedávno a tak strašně, že jej to odepsalo na řadu let dopředu. A jinak spíš čekám, až ve Švédsku napíšou něco, co za to bude stát.

iLiteratura.cz: Narazila jste na texty, o kterých si myslíte, že jsou nepřeložitelné?
Dagmar Hartlová: Myslím si, že přeložit se dá všechno. Když se do toho člověk ponoří, vcítí… Náročný, na pokraji přeložitelnosti bývá strohý styl odrážející mentalitu, myšlení lidí. A všechno podstatné se ukrývá pod tou strohostí na povrchu. Například zmiňované povídky Stiny Stoor z nejzazšího severu jsou velmi lakonické, ale za jejich slovy lze vytušit strašně moc. V jistém smyslu jsou podle mě plnohodnotně nepřeložitelné některé texty z Västerbottenu (kraj autorů jako Torgny Lindgren, Per Olov Enquist, Kerstin Ekman aj.) daleko na severu, v nichž jazyk hraje výjimečně důležitou roli. Mísí se tam různé dialekty norštiny, švédštiny i sámštiny, což o té společnosti hodně prozrazuje. Staví na tom třeba spisovatelka Kerstin Ekman v trilogii Vlčí kůže: člověk vyrůstá z jazyka, který používá, z jeho tradice, přikázání, mýtů. A to my do překladu nedostaneme, nezbývá než od toho odhlédnout – české dialekty se použít nedají, jak všichni víme, můžeme to jen suplovat hovorovým, případně i mírně archaizovaným jazykem. Jde tedy o to, jestli ochudit čtenáře jen trochu tím, že jazyk nebudeme schopní přeložit v tolika nuancích, nebo je ochudit úplně, protože přijdou o literaturu z Västerbottenu, která je prostě nádherná.

iLiteratura.cz: Když říkáte ponořit se – znamená to načíst všechny autorovy knihy, sekundární texty?
Dagmar Hartlová: Ano, pokud možno celé dílo, nebo to podstatné z něj, aby člověk měl představu – autora tím pozná daleko líp. Třeba u takové Kerstin Ekman mi to trvalo několik měsíců. Sekundární texty by mi v jejím případě tolik nepomohly.

iLiteratura.cz: Neměly bychom opomenout ještě dalšího zásadního autora, kterého jste překládala – Augusta Strindberga. Jak se překládá Strindberg?
Dagmar Hartlová: Strindberg je jeden z mých nejoblíbenějších autorů, vlastně mě přitáhl ke švédské literatuře. Překládá se mi úžasně, mám ho strašně ráda, ať už nejstarší naturalistické hry, nebo pozdější expresionistická dramata, která jsou samozřejmě těžká, protože ponořit se do jeho duše, zážitků a vzpomínek není jen tak – motivy jsou často někde zaklíčované a překladatel třeba neví, proč postava říká, to co říká. Takže je třeba konzultovat deníky a dopisy, abyste pochopila, co v té době zažil a co tím asi mohl myslet.

iLiteratura.cz: Podílela jste se i na překladech poezie včetně Tomase Tranströmera, a sice ve spolupráci s básníky. Můžete něco říct o této překladatelské zkušenosti?
Dagmar Hartlová: Jednalo se o útlou antologii Ostrými paprsky, která vyšla v roce 1999 u příležitosti Festivalu spisovatelů Praha, kam měla přijet velká švédská delegace. To byl můj první pokus, jde o poezii modernistickou, nerýmovanou. Rýmované verše zvládám velmi těžko. A byla to úžasná spolupráce se slovenským kolegou Milanem Richterem, který je zároveň básník a švédštinář. Tehdy Slováci ještě rozuměli česky a naopak a Richter perfektně vnímal nuance češtiny, takže jsem texty přeložila, poslala, on je přečetl, něco přeformuloval, uhladil, měl návrhy a výhrady. Jeho první vtipná reakce byla: A prečo tam, Dáša, nedáš jamb? Veď je to napísané v jambe. A já na to: Ja by som to tam dala, keby som vedela ako. Bylo to samozřejmě velice podnětné, otevřelo mi to oči, co se týče překládání poezie. Pokud jde o švédské rýmované obrázkové knížky pro děti: já překládám to, co si myslím, že chtěl autor říct. Když se to potom přerýmuje, aby to pro děti bylo hravé – protože jak jsem pochopila, naše děti potřebují být trochu ochráněny před velkými problémy, jako je třeba smrt – když se to tedy utlumí a stanou se z toho veselé žvatlavé říkanky, začínám s tím mít problém, protože už to není ten autor. Je to „hezké“ a dobře se to prodává, ale vadí mi, když se kvůli tomu ztratí to podstatné, a mám špatné svědomí vůči autorovi.

iLiteratura.cz: Knih pro děti, především těch neveršovaných, jste přeložila celou řadu, za Podivuhodnou cestu Nilse Holgerssona Švédskem jste dokonce získala cenu Zlatá stuha. Je pro vás překládání dětských knih oddech?
Dagmar Hartlová: Je to práce radostná, ale mnohdy i namáhavější. Nedávno jsem třeba přeložila trilogii Barbro Lindgren Tajné bratrstvo, což bylo docela náročné, protože to stojí na jazyku a na slovních hříčkách. Takže radostná práce, ale poměrně dost obtížná, protože děti jsou, řekla bych, nároční čtenáři.

Vzájemně si pomáhat

iLiteratura.cz: Neumím si představit překládání bez internetu, bez pořádných slovníků, bez možnosti kontaktovat rodilé mluvčí. Jak to bylo v minulosti možné?
Dagmar Hartlová: Rodilého mluvčího jsme měli přímo na fakultě, protože v období politického uvolnění koncem 60. let se mezi Československem a Švédskem uzavřela dohoda o výměně lektorů. Pomáhali i kulturní atašé z ambasády, když to šlo. A úzce jsme spolupracovali s kolegy překladateli. Slovníky byly na fakultě jen švédsko-ruské, nějaký švédsko-německý a mám dojem, že anglický vůbec žádný; až postupem času jsme získávali další. Existoval ale vynikající slovník švédsko-český z roku 1966, založený na výpiscích z krásné literatury, a až v roce 1980 vyšlo jeho česko-švédské pokračování, na němž jsme se v závěru studia také podíleli.

Pokud jde o internet, který dnes všichni používáme, když potřebujeme něco ověřit, vyhledat, třeba nějakou kytičku nebo rybičku přes latinské termíny – dřív jsme místo toho chodili do univerzitní knihovny, studovali naučné slovníky. Ottův byl pro ten účel dokonalý. Ale to nestačilo: člověk si musel budovat okruh poradců na všechna možná témata. Pak jsme si sdělovali: nemáš někoho na to a to? Myslím, že to bylo daleko příjemnější, člověk se od odborníků dozvěděl spoustu věcí, jen to bylo časově náročné.

Rozdíl oproti dnešku byl ale pro mě i v tom, že před rokem 1989 jsem vždycky spolupracovala se spolužáky z vysoké, s kolegy, kteří uměli švédsky, a hlavně všude pracoval nakladatelský redaktor a korektor. A mojí povinností i mým nezpochybnitelným právem bylo číst sloupcové korektury, stránkové korektury, pak jsem ještě na vyžádání dostala náhled. To znamená, že se chyby většinou opravdu vychytaly. Dodnes si po sobě čtu překlady čtyřikrát až pětkrát, než je odevzdám, ale ty korektury si musím vybojovat. Jinak dostanu z nakladatelství pdf a tam smím už udělat jen pár bublin. Na všechno se hrozně spěchá, vím, že to zní jako fráze, ale vytrácí se pečlivost. Mně to připadá hrozně frustrující – jsem ten typ překladatele, který nedá knížku z ruky, dokud mu nevisí meč na krku.

iLiteratura.cz: Nevystudovala jste přímo překladatelství – zabývala jste se někdy Jiřím Levým nebo jinými takzvanými teoretiky překladu?
Dagmar Hartlová: Levý mi naprosto uhranul, na jeho Umění překladu nás upozornil Radko Kejzlar. Mně připadá, že je to vlastně praktický návod, který člověku otevře oči – jaká jsou úskalí, co všechno je možné. Jeho kapitolu o překládání poezie jsem přečetla hned několikrát. Jiné takové publikace neznám, ale Levého doporučuji studentům dodnes.

iLiteratura.cz: Máte nějakou další radu pro začínající překladatele?
Dagmar Hartlová: Číst a číst a číst. Česky i v jazyce, z něhož hodláme překládat. Jinak si nevytvoříme cit pro jazyk ani pro odstíny stylu. A zachovávat pokoru vůči originálu. Jak říkával František Fröhlich: jestli si myslíš, že to umíš říct líp, tak to napiš a nepřekládej. A jedna vlastní zkušenost jako rada – pokud mi připadá, že autor napsal něco divně, nesrozumitelně, bývá chyba na mé straně a v mé nechápavosti. A vlastně ještě jedna věc: hodně pomáhá si překlad přečíst nahlas. Každý literární jazyk má svůj rytmus, a neplatí to jen o poezii. Jakmile se při hlasitém čtení někde zadrhneme, zaškobrtneme, napsané se nedá dobře vyslovit, je to špatně.

iLiteratura.cz: V nedávné době byl založen spolek překladatelů ze severských jazyků nazvaný Překladatelé Severu. O co by podle vás měl především usilovat?
Dagmar Hartlová: Myslím si, že důležitá je informovanost: aby o sobě kolegové věděli a měli přehled, čím se kdo zabývá. Pracovat by se dalo i na terminologii, například z politického života: je zbytečné, aby každý tvořil svoje termíny, mohli bychom vytvářet společný slovník a vzájemně si s tím pomáhat. A samozřejmě by byly užitečné různé překladatelské dílny, kde by se pomáhalo mladším překladatelům; ne všichni prošli nějakými semináři, kde se lidi hádají nad detaily přeložených textů, a přitom právě to je to úžasné – hádky, argumenty, nakonec se dojde ke společnému řešení a překladatel si mnohdy musí přiznat: je to podstatně lepší než ta moje původní verze. To si myslím, že mladým překladatelům často chybí. Mně jako staré překladatelce tyto semináře se studenty také pomohly.