Román Pavla Kohouta o roce 1948 byl očekáván s napětím. Stále ožehavé a nedostatečně usazené téma komunistického puče očima jednoho z přímých aktérů a nadšených podporovatelů oficiální ideologie – to samo o sobě vzbuzuje pozornost.

Kohoutův nový text, nazvaný Smyčka, je postavený na stručnosti, k čemuž už se ostatně hlásí podtitul knihy, Stručný román. Ve středu dynamického příběhu je trojice postav – sociální demokrat Felix Fischer, komunistický poeta Jan Soukup a slavná herečka Kamila Nostitzová. Fischer představuje emblematický obraz rozvážného prvorepublikového demokrata a politického džentlmena, který znepokojeně hledí na snahu komunistů o pohlcení sociální demokracie po únoru 1948. Aristokratický a noblesní muž zastupuje poválečný rozum a rozvahu umírněných socialistů-intelektuálů.

Na druhé straně barikády stojí Jan Soukup, personifikace generace mladých bolševiků, jehož autobiografické rysy nelze přehlédnout – význačný komunistický poeta, ikona mládeže, nadšený soudruh a morální autorita strany, jíž Kohout s trochou samolibosti připisuje i některé své dobové verše. Právě Soukup je klíčovou personou Smyčky a Kohout se v jeho osobě pokouší demonstrovat zrod přesvědčeného komunisty bez špatných úmyslů – prostého kluka z proletářského Karlína, oddaného straně a schopného z lásky k ní a lidu tvořit bojovné verše.

Momenty, ve kterých Kohout nechává čtenáře nahlédnout do procesu sepisování budovatelské poezie, jsou velice působivé a lze je vnímat jako svým způsobem autorskou konfesi. Konfese ideologická dojímá už méně. Nelze se zbavit dojmu, že Soukup představuje účelově nastrčenou narativní loutku, která zdůvodňuje, proč bylo tak snadné komunismu po roce 1945 podlehnout – a když se tak stane, autor do té doby zásadovou postavu bez milosti odhodí do ideologického kompostu.

Dvojí manipulace
Zmoudřelý Fischer odkrývá, jak zločinná a zvrhlá byla samotná stranická klika podpíraná poradci ze Sovětského svazu. Příběhem proplouvá jako štramácká oběť, která vše podstatné tuší, přesto dá Soukupovi možnost prohlédnout zrůdnost včas a dojít katarze. Bohužel tahle malá osobní katarze nezaplaší dojem určité povrchnosti a vykonstruovanosti celého příběhu. Jako by Kohout chtěl na politickou manipulaci let padesátých reagovat stejně silnou manipulací narativní. Jeho hrdinové postrádají za autenticky působícími politickými životopisy cosi zlidšťujícího.

Sám autor upadl do pasti, která ohrožovala prózu socialistického realismu – ve snaze demonstrovat typické mechanismy dějin zavládl na rovině postav nepříjemný typizační stereotyp (Soukupovo věčné svírání žaludku mimoděk evokuje bizarní Bagárovo kroucení knoflíkem z Řezáčova Nástupu). Pokus dát hrdinům jiskru tím, že Soukupa a Fischera svede láska k téže ženě, končí u banality a povrchnosti. Figurky, které se křečovitě hýbou na šachovnici politické i narativní, nejsou schopny vytvářet silné emoce. Zůstávají tak jen zosobnělými principy a upnutou autorskou snahou cosi vysvětlit a demaskovat – v rovině psychologické pak ideálně tvárnými náměty pro současnou prvoplánovou seriálovou produkci veřejnoprávní televize.

Politický thriller
Přesto však Smyčka jako „stručný román“ funguje. Ačkoli ji k zemi strhává značná schematičnost, Kohoutův cit pro dramatický spád a dobře vystavěný příběh z ní činí knihu, která se alespoň výtečně čte, když už nenabízí hlubší materiál k zamyšlení. Zrada, přetvářka a konspirace se dí­ky úsečnému a věcnému jazyku obalují do lákavého pozlátka, v němž se fikce atraktivně napojuje na události aktuálního světa. Pokud si tedy čtenář odmyslí potenciál, jejž rok 1948 pro románové zpracování skýtá, a bude Smyčku vnímat jako politický thriller, nebude zklamán. Neboť pak i schematicky postavené charaktery a simplifikované politické postoje nabudou svého opodstatnění. Proniknout k podstatě doby, v níž i láska byla formou boje, nám však Kohoutova poslední kniha umožní pouze zčásti. A i v této souvislosti je nutné zdůraznit, že funguje mnohem lépe jako obraz politického boje (tehdejšího, ovšem i dnešního) než jako obraz lásky.