Monumentální budova v centru Prahy, umístěná mezi historickou budovou Národního muzea, začátkem několikakilometrové Vinohradské třídy a hlavním nádražím, již několikrát změnila svůj účel, velká část Pražanů ji ale stále označuje výrazem Federální shromáždění. Příslušníkům mladší generace, jež mají výraz „federální“ obvykle spojený především s vyšetřovateli v nesčetných amerických seriálech, toto označení mnoho neřekne, ale i starší lidé mohou více než čtvrt století po rozdělení Československa znejistět, pokud by po nich někdo vyžadoval vysvětlení, jakou agendu tato instituce vyřizovala a jakou roli v politice hrála. Pravdou je, že v normalizační atmosféře projevoval o politiku zájem málokdo a naprostá majorita formálně projednávaných záležitostí byla předem rozhodnuta na jiných místech, to se však během posledních tří let existence společného státu v souvislosti se změnami vyvolanými pádem komunismu zásadně změnilo. Právě na toto chronologicky krátké, ale přesto významné období zaměřila ve své studii Návrat parlamentu s podtitulem Češi a Slováci ve Federálním shromáždění 1989–1992 pozornost dvojice autorů, Adéla Gjuričová (nar. 1971) a Tomáš Zahradníček (nar. 1971). Oba autoři, kteří spolu pracovali již na některých dřívějších publikacích, působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd a změnami, jimiž česká společnost prošla po roce 1989, se zabývají dlouhodobě.

V současnosti nepředstavují tři roky ani jedno celé standardní parlamentní volební období, na události let 1989–1992 ovšem dost dobře nelze používat dnešní měřítka, a proto nepřekvapí, že autoři této „mikrosondy z dějinné křižovatky“, jak knihu v závěru sami charakterizují, rozlišují během této doby hned čtyři vývojové fáze, kterými Federální shromáždění prošlo. Tyto fáze lze označit jako socialistický parlament (do kooptací v lednu 1990), revoluční parlament (do voleb v červnu 1990), ústavodárný parlament (mezi volbami 1990 a 1992) a likvidační parlament (od voleb v létě 1992 do zániku ČSFR). Personální kontinuita mezi jednotlivými fázemi byla velmi malá, z 350 poslanců Federálního shromáždění k 17. listopadu 1989 nepůsobil o rok později v politice ani jeden a po volbách v roce 1992 do parlamentních lavic znovu zasedla jen necelá třetina poslanců zvolených v červnu 1990.

Federální shromáždění stihlo zároveň podstoupit čtyři procesy proměny fungování, v knize označené pojmy sebeparlamentarizace, medializace, profesionalizace a federalizace. Sebeparlamentarizací, pojmem vypůjčeným z německé historiografie, mají autoři na mysli zjednodušeně řečeno postupnou emancipaci parlamentu jako instituce vůči vládě i politickým stranám, medializací označují hledání nových podob spolupráce s médii, které si někteří poslanci dokázali osvojit rychleji než jiní, což jim pomohlo nastartovat politickou kariéru. Profesionalizace obnášela přerod poslanecké funkce z dosavadního „přívěšku“ k běžnému zaměstnání v práci na plný úvazek, od začátku v porovnání s průměrnou mzdou velmi dobře placenou. Federalizací pak autoři označují skutečné uplatňování zásad federálního uspořádání československého státu, formálně platných již od roku 1968. Tyto čtyři proměny nicméně nijak nekorespondují se čtyřmi fázemi existence Federálního shromáždění, probíhaly zároveň a víceméně po celé sledované období.

Jak z předchozích dvou odstavců vyplývá, prošlo Federální shromáždění během krátké doby zásadními změnami, v tom se ostatně nijak nelišilo od vývoje v dalších oblastech československého veřejného života. V podstatě beze změny ale zůstalo jeho formální uspořádání, tedy rozdělení na dvě komory (Sněmovnu lidu a Sněmovnu národů), a stejný zůstal i počet poslanců. Snad jen škoda, že autoři sami popisují Federální shromáždění jako „poměrně složitě strukturovanou instituci“, zároveň jim ale pro popis jejího fungování, včetně např. pravidel týkajících se hlasování napříč národnostním spektrem, stačí jeden krátký odstavec, což je pro čtenáře s tématem blíže neobeznámeného přece jen trochu málo.

Jak je v historii obvyklé, původní revoluční nadšení a jednota se poměrně rychle vytratily, což je možné doložit především na příkladu „ústavodárného“ parlamentu. Dosud přehlížené či odsunuté rozpory mezi jednotlivými názorovými frakcemi se prodraly na povrch, když bylo nutné přistoupit ke konkrétním reformám a změnám, rozdílné pohledy na principiální podstatu fungování parlamentu, zklamání z faktu, že na sestavení federální vlády nemělo Federální shromáždění žádný vliv, a další okolnosti vedly k rozkladu Občanského fóra i dalších subjektů, takže rok po volbách mělo své zástupce ve Federálním shromáždění dnes jen těžko představitelných dvacet dva stran. Na příkladu vybraných reforem a zákonů autoři přibližují, jak složitě probíhala v tomto prostředí jednání v podstatě na jakékoliv téma. Největší pozornost věnují lustracím, podrobně analyzovaným na třinácti stranách, zatímco debatu o ekonomické reformě shrnuli na tři strany.

Pro poslance Federálního shromáždění ale zdaleka nebyli jedinými protivníky ostatní federální poslanci. Autoři analyzují i vztah Federálního shromáždění k prezidentu Václavu Havlovi, k federální vládě a v neposlední řadě k oběma „národním“ parlamentům, České národní radě a Slovenské národní radě. Již první vystoupení Václava Havla v roli prezidenta na půdě FS naladilo většinu poslanců negativně a tento postoj se navzdory výše zmíněné malé personální kontinuitě udržel i nadále, což symbolicky vyvrcholilo fiaskem prezidentských voleb v létě 1992, v knize rovněž podrobně rozebíraných. Vztahy k oběma národním radám doznaly zásadních proměn v souvislosti s blížícím se rozdělením Československa, kdy poslanci Federálního shromáždění, zejména ti opoziční, protestovali proti tomu, aby jen útrpně přihlíželi naplňování dohod schválených mimo jeho půdu, a v neposlední řadě byli i postaveni před otázku dalšího uplatnění po zániku společného státu. Automatický přestup do příslušné národní rady, resp. jejího nástupnického orgánu v novém státě, poslanci národních rad odmítali, nejhlasitěji pochopitelně poslanci za strany, které ve FS zastoupení neměly. Žádné obecně platné řešení se přijmout nepodařilo, ovšem představa, že by bývalí poslanci trpěli hmotnou nouzí, je pochopitelně mylná, pro mnohé z nich se např. našlo postavení v rámci diplomatických služeb.

Byť by to mohlo z předchozího textu vyplývat, recenzovaná kniha rozhodně nepředstavuje jen čistě politologicko-historickou analýzu. Složité legislativní procesy, jejichž podstata může čtenáři bez hlubšího právního povědomí místy unikat, jsou proloženy snáze představitelnými pasážemi týkajícími se praktických otázek všedního života poslanců. Autoři si dali tu práci dohledat a vyzpovídat mnohé ještě žijící poslance a prostřednictvím jejich vzpomínek vybudovat plastický obraz podmínek, v nichž poslanci žili a pracovali. Na přetřes se dostane mimo jiné ubytování pro mimopražské poslance, problémy s fungováním spisové služby, skloubení práce poslance a rodičovské role, ale i takové kuriozity jako pocit fyzického ohrožení, který vyvrcholil tím, že řada poslanců u sebe dokonce i v budově FS nosila zbraň – téměř neuvěřitelně pak zní informace, že držení zbraní nikdo nekontroloval ani u příležitosti projevu Margaret Thatcherové, což je dnes už jen skutečně těžko představitelné.

Stranou pozornosti autorů – v souladu se zmíněným procesem medializace – nezůstala ani role médií, která si po letech nucené stagnace osvojovala roli hlídacího psa demokracie. To byla zcela nová skutečnost nejen pro politiky, z nichž někteří ji dokázali využít ve svůj prospěch (v této souvislosti autoři výslovně uvádějí např. Miloše Zemana), ale i pro veřejnost v roli čtenářů, posluchačů a diváků. Právě Federální shromáždění si tak vysloužilo nálepku zkostnatělé instituce, dobré jen k vedení nekonečných debat, což podle autorů zcela neodpovídá pravdě, neboť poslanci ještě v posledních týdnech existence Československa odvedli kus práce týkající se zajištění hladkého převodu stávajících úřadů do gesce nástupnických států. Již počátkem 90. let pak lze zaznamenat stížnosti politiků na úmyslné zkreslování jejich výroků či vůbec nemožnosti vystoupit na televizní obrazovce – sporu Michala Kováče a tehdejší ČST autoři dokonce věnovali samostatnou podkapitolu. Dobové názory na fungování FS a jeho obraz v médiích dokreslují satirické obrázky z tehdejšího tisku, u odborného textu opatřeného nezbytným poznámkovým aparátem a seznamem pramenů a literatury nezvyklý, ale podařený doplněk. Samozřejmostí jsou i dobové fotografie, zvláštní atmosférou na čtenáře dýchnou nadčasové snímky interiéru budovy FS i výhledu, jaký se z budovy naskýtal na okolní zástavbu.

Z formálního hlediska je kniha rozdělena vedle úvodní a závěrečné do tří hlavních kapitol, víceméně kopírujících chronologický vývoj a rozčleněných do mnoha podkapitol. Podkapitoly jsou formálně všechny na stejné úrovni, dle obsahu by ovšem bylo vhodnější některé z nich použít jako nadřazené ostatním, což by čtenáři usnadnilo orientaci v textu.

Práce si bezesporu zaslouží ohodnotit jako podařená historická analýza, s občasným přesahem k politologii. Žádá si však poučeného čtenáře, schopného se již alespoň částečně v tematice orientovat, rozhodně ji nelze doporučit jako první seznámení s českými a československými politickými dějinami na počátku 90. let, neboť je pochopitelné, že vzhledem k poměrně úzkému zaměření řadu dobových témat pomíjí nebo jen letmo nastíní – kuponovou privatizaci, pomlčkové války či smrt Alexandra Dubčeka. Poučenému čtenáři však kniha názorně předvede, že návrat parlamentu do centra politického dění, kam v demokratickém zřízení bezesporu patří, není jednoduchou a už vůbec samozřejmou záležitostí, jak by se snad mohlo ze zpětného pohledu s odstupem více než čtvrtstoletí jevit.