V dějinách západního myšlení existuje silná a vlivná myšlenková tradice zavrhující městský způsob života, protože ho vnímá jako „zhoubu morálky, zdraví a svobody člověka“, města spojuje s dekadencí, korupcí a ztrátou pomyslné přirozené lidské čistoty. Oproti tomu jiní myslitelé nahlíželi na město optimističtěji. Kupříkladu soudobí francouzští autoři stručného, ale hutného Atlasu světových měst. Od New Yorku po Šanghaj hodnotí zvláště asijská města jako „laboratoře rozvoje“. Tentýž výraz použil interdisciplinární tým českých odborníků, kteří stáli za vznikem knihy Město jako laboratoř změny. Mezioborové výzvy. Tvrdí v ní, že města už minimálně od středověku byla, a stále jsou, prostorem inovací, v němž se rodily nové ekonomické a hospodářské mechanismy. A i když lidé ve městech mohou být náchylnější k osamělosti, současně tam bylo a snad i je možné nacházet také projevy spontánní společenské solidarity, která třeba podle Martina Nodla, jednoho z editorů knihy a autora kapitoly Měšťanské úvěrování komunálního hospodaření českých a moravských pozdně středověkých měst, charakterizovala předmoderní společnost, ale „ve společnosti moderní se bohužel stále zřetelněji vytrácí“.

Kontinuita i diskontinuita

Mezi obecnějšími tématy, která v knize najdeme, stojí za pozornost například kontinuita versus diskontinuita. Historik umění Hubert Guzik ukazuje, jak silně bylo a zůstává  zakořeněné to, jestli je nějaká čtvrť považována za špatnou či dobrou. Představy o konkrétních elitních, či „plebejských“, bezpečných, či naopak nebezpečných, tichých versus hlučných čtvrtích středoevropských metropolí úspěšně přežily poválečné přesuny obyvatelstva, budovatelské doosídlování i pokusy o nastolení socialistického manažerismu. V případě špatných lokalit dokonce mnohdy „stigmatizaci neovlivnila ani eliminace jevů, které ji způsobily nebo odůvodňovaly“.

Jiné kapitoly se naopak zaměřují na ty složky veřejných prostor měst, které je možné změnit relativně rychle, a dokonce opakovaně. Historička Markéta Devátá píše o instalaci a deinstalaci pomníků jako o způsobu překódování veřejného prostoru a pomnících jako ohniscích nových festivit a rituálů. Ty někdy mohly spojovat i několik takových památných míst současně, jako tzv. pochody internacionalismu. Mnoho komunistických pomníků přitom vzniklo nápodobou či okopírováním jinde již postavených, „což spolu s přizpůsobením se nepsanému tematickému a estetickému kánonu vedlo k výrazné uniformitě pomníkové tvorby jako celku“.

Historička Adéla Rádková zase pozoruhodně ukazuje proměny orloje v centru Olomouce a jejich ideologické pozadí. Jeho podoba se měnila už po vzniku samostatného Československa, kdy původní podobiznu rakousko-uherského panovníkanahradila alegorie Moravy. Výraznější úpravy následovaly po jeho poškození koncem druhé světové války. Podle návrhu Karla Svolinského se něm nově objevily hanáckésymboly navazující na alegorii Moravy. (Něco ze staršího obsahu nicméně zůstalo: kalendárium bylo doplněno o data narození a úmrtí významných osobností sovětské a československé komunistické historie. Vedle sebe tak návštěvník uvidí připomenutí apoštola Matěje, narození Panny Marie, Leninovy narozeniny a vypálení Lidic). Jak Rádková konstatuje, folklorní hanácké motivy dnes už tolik nepřekvapí, nicméně z historického hlediska Olomouc součástí Hané nebyla; téměř vždy se nalézala buď vně hanáckého regionu, nebo na jeho okraji. Olomouc byla až do konce druhé světové války především německým městem, zatímco hanácká oblast byla spojována spíše s česky hovořící jazykovou komunitou. Po druhé světové válce a při vynuceném odsunu německých obyvatel však nebylo jasné, co učinit s částečně neobydlenou Olomoucí a s jejími památkami. Přes veškerou snahu se zde nepodařilo rozvinout průmysl. Důsledkem této nevyjasněné identity byl postupný nárůst snahy o chápání Olomouce jako tzv. hanácké metropole. A jedním z prvních symbolických vyjádření tohoto posunu byl právě olomoucký Orloj v jeho současné podobě.

Dobře žít

Kniha pojednává i o plánování měst tak, aby se v nich dobře žilo, a to z hlediska ekonomického, ekologického i sociálního. Srovnávány jsou přitom někdy i idealistické plány a holá skutečnost. Novinářka Michaela Janečková a historička architektury Karolína Jirkalová ironicky rekapitulují, že po roce 1989 se to v hlavách architektů přímo „hemžilo“ idylickými představami „osvícených“ investorů, pro které bude „kvalitně navržený a postavený bytový dům cílem, nikoli prostředkem“. Nicméně 90. léta podle nich rozhodně neiniciovala žádanou obrodu bydlení. Naopak, přinesla satelitní městečka, jakási „sídliště naležato“, ve kterých se typizace „vrátila zadními vrátky, byť se sedlovou střechou a vikýři“.

Další z příspěvků varuje před příliš prvoplánovými řešeními přehřívání měst. Zeleň sice městskému prostředí prospívá, ale jen některá. I příliš hustá přítomnost stromů může mít ambivalentní účinky: „Stromy paradoxně mohou mít i negativní vliv na znečištění ovzduší. Zahřívání povrchů a vzduchu se přes den v ulici může díky stromům snížit, zároveň však může snížit vzestupné proudění, jež vymývá znečišťující látky ven z ulice. Koruny navíc omezují účinky provětrávání ulice ve směru převládajícího proudění. Hustě vysázené stromy mohou tedy v oblastech intenzivní dopravy významně zvýšit koncentrace znečišťujících látek v emisně zatížených uličních kaňonech.“

Vladan Klement, který se označuje jako „filosof města“, ve své kapitole vyzvedává význam veřejného městského prostoru, ve kterém se odehrává informační směna, vyměňují pohledy na svět, formují se politická a sociální hnutí a kde se lidé mobilizují a scházejí, také proto, „aby veřejně vyjadřovali svou nevoli s politickou, sociální či materiální situací“. A varuje přede všemi, kteří si jej chtějí uzurpovat pro sebe, ať je to politická moc, bezpečnostní složky či soukromé korporace. Podle něj se to může dít i pod pláštíkem na první pohled chytlavého sloganu „chytré město“. Namísto tzv. chytrých měst preferuje chytré občany, tedy takové obyvatele měst, kteří budou dostatečně informováni o podobě, rizicích i výhodách digitálních, často ovšem sledovacích systémů a kteří budou moci tyto informace využít v demokratickém procesu: „Ať už se rozhodnou upřednostnit bezpečí (dohled), nebo svobodu, bude to v každém případě jejich rozhodnutí, nikoli nařízení shora“.

Jak dosáhnout odolnosti?

Opakovaně se také autoři vracejí k tématu odolnosti a toho, nakolik se města dokáží vyrovnat s prudkými ekonomickými či politickými změnami či přírodními katastrofami. Ty pochopitelně mohou dopadat na různé vrstvy obyvatel odlišně. Jak upozorňuje historik Vítězslav Sommer, deindustrializace má zhoubný dopad na propuštěné dělníky, vede k degradaci městské infrastruktury a vzniku tzv. vyloučených lokalit. Ovšem jiné hodnocení nabídne environmentální perspektiva. Pokud v daném místě zanikne průmyslová výroba, která výrazně zatěžovala životní prostředí, pozorovatel zdůrazňující ekologické hledisko událost označí za pozitivní změnu. Bude tvrdit, že konec „špinavé výroby“ kladně ovlivní kvalitu života v někdejší průmyslové lokalitě, která se může začít orientovat na ekonomickou aktivitu s menšími environmentálními dopady.

Za příklad odolného města je v úvodu publikace od editorů, tedy Martina Nodla, historičky Adély Gjuričové, ředitelky Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, a Stanislava Pospíšila, profesora z Ústavu teoretické a aplikované mechaniky, vydáván Zlín. Tam se po roce 1989 mohutně rozvíjelo nejrůznější soukromé podnikání. Počet podnikatelů přepočítaný na počet obyvatel byl ve Zlíně nejvyšší v celém bývalém Československu. Hrozba, že Zlín skončí jako vylidněná americká průmyslová města ocelového pásu Spojených států, o kterých u nás občas referuje kupříkladu Václav Cílek, se naštěstí ukázala být lichou. I přes krach podniku Svit si obyvatelé města uchovali přesvědčení o vlastní „baťovské“ identitě a zřejmě ho dokázali pozitivně zhodnotit či rozvinout.

Méně jednoznačně autoři pohlížejí na případ pražského Karlína. Ten byl zle poničen při povodni roku 2002. Následovala ale obnova, která se v současnosti pokládá za úspěch: „Z omšelé dělnické čtvrti se stala módní destinace.“ Pohlédneme-li ale za blyštivou oponu tohoto příběhu o vzestupu, spatříme městský organismus, který z „obnovy“ vyšel v jistém smyslu velmi oslabený: „Z obecních bytů, jež zde před povodní roku 2002 převažovaly, po popovodňových prodejích zůstaly městské části pouhé jednotky. Samospráva se rovněž prakticky vzdala kontroly nad urbanistickou koncepcí zastavování přístavu a brownfieldů, když iniciativu nechala na soukromém kapitálu.“ Důsledkem toho, že čtvrť vše vsadila jen na „investiční kartu“ a nevyvíjela se mnohotvárně, je to, že o víkendu je Karlín včetně gigantické administrativní a obytné čtvrti na Rohanském ostrově ztichlý a opuštěný. Ale hodnocení editorské trojice není nakonec ani z hlediska občanských aktivit zcela negativní: postřehnout je prý možné „klíčení nových rostlinek místního života, na němž se domlouvají noví obyvatelé, budují svépomocné sítě v předražené čtvrti a snaží se dětem zprostředkovávat pravidla života v lokální městské komunitě“. Jestli tyto ostrůvky sousedského života Karlín zachrání se teprve ukáže. A možná v tom budou opět hrát roli zcela neočekávané úkazy, jako byla blesková povodeň roku 2002 či vleklá epidemie covidu-19.

Kniha nepokrývá všechny možné pohledy. (Samostatným tématem by bylo město a náboženství: kupříkladu křesťanství se původně šířilo spíše ve městech, proto i slovo pagan/pohan označovalo venkovany). Nepřináší idylický pohled na ta současná. Nezastírá, že to, co se jedněm může jevit jako příklad úspěšného vývoje, je pro druhé katastrofa. Jelikož ve městech žijí různí lidé s odlišnými názory a potřebami, vždy v nich budou existovat pnutí a konflikty. Ale zároveň i z této různorodosti čerpá optimismus a víru v to, že se skoro z jakýchkoli krizí dokáží „otřepat“. Nebo tedy alespoň některá.