Kniha Jako bys jedla kámen nabízí čtení o lidech a ztrátě humanity. Jde o reportáže z doby, kdy jsme si my, kluci narození v polovině osmdesátých let, bezstarostně hráli, zatímco jiní umírali ve válce na Balkáně. A válka v textu? Jde o dobu „po“, všude však vidíte a cítíte, jaká musela být. Bez pravidel a beze smyslu. A s velkou, jednoznačně temnou vzpomínkou na Srby: „Srbští muži obvykle umírali na frontě. Muslimové nejčastěji střelou do týla.“ Nelze pochopit, kde se v člověku bere schopnost cejchovat a systematicky likvidovat lidi, se kterými se ještě před válkou dokázal přátelit, a kopat pro ně hromadné hroby.

Wojciech Tochman píše věci, jak jsou. Jako by je sbíral přímo ze země, dotýkal se konkrétních lidí nebo toho, co po nich zbylo. Nepřikrášluje, není to zapotřebí, právě proto působí jeho reportáže důvěryhodně: někdy jsou fakta natolik neuvěřitelná, že jim věřit musíte. Tohle by si totiž nikdo nevymyslel.

Charakteristickým rysem textu jsou výčty – strohé, úsečné. Fakta seřazená za sebou, jako by šlo o pouhý seznam, o slova zbavená očekávání, jež jsou s nimi běžně spojena. Je jedno, jestli jde o osoby, jejich jména, rutinní úkony antropologů či popis etnických čistek. Vše je bez švů, bez faldů, bez vycpávek – až na kost.

Ústřední postavou knihy je doktorka Ewa. Antropoložka, jejíž prací je dávat číslům jména, poznávat, pátrat, identifikovat. A pak je tu ještě Jasna, která čeká. Čeká, až definitivně najde klid. Až s určitostí najde svého muže mezi všemi těmi nepojmenovanými.

Díky své překladatelské práci a díky odvaze, kterou musela vložit do vztahu s tak surovou knihou, si rozhodně pozornost zaslouží i Lenka Kuhar Daňhelová. Se silnou knihou se nemusí svádět boj. Čte se lehce. Boj pak svádíme hlavně sami se sebou, se svým svědomím a myšlenkami na to, co bylo, co je a co nás čeká. Tahle kniha je pro všechny. Pro všechny, kteří si myslí, že holocaust se nebude opakovat.

Poslední myšlenka ke knize mě napadla v podobě přirovnání. Může se snad o pomnících genocidy říct, že jsou pěkné? Tahle četba rozhodně pěkná není. A to je dobře. Čtěte.