Poorism neboli cestování za chudobou je v turismu novinkou. Filipíny, o kterých píše Wojciech Tochman v knize Eli, Eli, se v tomto ohledu staly smutnou vyhledávanou destinací, stejně jako jiná další v Asii a Africe. Kniha nutí čtenáře zamyslet se nad sebou a nad vnímáním chudých lidí, na které se ostatní často dívají jako na zvířata. Do slovenštiny ji pro nakladatelství Absynt přeložil Slavomír Bachura.

Wojciech Tochman je polský reportér, který proslul reportážemi z míst, jako je Rwanda, Bosna a Hercegovina a Jordánsko, tedy zemí, které zažily peklo genocidy nebo občanské války. Autor se často staví do úlohy svědka. Sleduje, jakým způsobem společnost vnímá tragédie. V jedné ze svých nejnovějších reportáží můžeme zřetelně vnímat autorovy postoje, pocity a ostrou kritiku bezohlednosti cizinců. Svoji pozornost soustřeďuje především na fotografování lidí, považovaných často jen za turistickou atrakci, bez ptaní. V rozhovoru pro portál MONO uvedl reportáž následovně: „Je to text o fotografovaní bez pýtania sa či dohody. Prečo v Paríži na Champs-Élysées či na Piatej Avenue v New Yorku neprídeme k žene s dieťaťom a nespravíme si fotku bez pýtania sa a v Manile sme to schopní urobiť? Je to preto, že v New Yorku, Varšave či Bratislave je tá žena s dieťaťom kultúrnym elementom. Žena na Filipínach je prírodným elementom. Takto niektorí z nás zaobchádzame s ľuďmi počas našich dovoleniek v Ázii či Afrike.“

Wojciech Tochman píše o svém pobytu na Filipínách, o lidech, se kterými se setkal, a o svých zážitcích. Zároveň popisuje snímky svého souputníka, fotografa Grzegorze Wełnického. Jeho fotografie do slovenského vydání zařazeny nebyly, kniha přesto představuje osobité spojení fotografie a reportáže. Prostřednictvím rozhovorů přináší nepřikrášlený obraz o životě lidí z fotografií, což se promítá také do jazyka, poněvadž Tochman nijak neupravuje hovorový jazyk, slang, expresivní a vulgární výrazy s cílem přiblížit drsnou atmosféru, která ve filipínských slumech vládla.

V knize nás autor seznamuje s novým problémem konzumní společnosti. Ukazuje postoj a chování turistů ze západu k bídným obyvatelům chudinských čtvrtí filipínského hlavního města Manila. Vypráví o byznysu založeném na výletech do slumů, ze kterého plyne zisk celému řetězci zainteresovaných lidí, ne však samotným obyvatelům. Ze způsobu vyprávění můžeme vycítit autorův odpor k situaci a zároveň soucit s filipínskými obyvateli.

Děj se odvíjí od osudů lidí na fotografiích zachycených v chudinské čtvrti Onyx v Manile. Vypravěč se vydá na turistickou atrakci True Manila, organizovanou Edwinem N., který chce cizincům ukázat, že Filipíny nejsou jenom zelené ostrovy a tyrkysový oceán, ale že se tady skrývá také „temný, smradľavý svet“. Postupně poznáváme životy a osudy hrdinů z fotografií. Někteří si stavějí domy přímo na hrobech, přičemž bydlení na hřbitově tu není nic neobvyklého. Většina mužů se snaží vydělat peníze těžkou prací v junk shopu, obchodě vykupujícím různé druhy odpadu. Na množství dodaného odpadu potom závisí jejich výdělek. Na šrotišti pracoval také třináctiletý Adam, dokud se rodiče nerozhodli, že na ně syn bude vydělávat jinak.

Každodenní boj o přežití se týká i dětí, které vyrůstají bez jakékoliv péče, výchovy a vzdělání. Buď jsou sirotci, anebo jejich rodiče nepracují a nemají na ně peníze. Děti se musí o sebe postarat samy. Často umírají na podvýživu a nedostatečnou hygienu.

Dívky se kvůli přísnému zákazu antikoncepce, který hlásá silná křesťanská víra Filipínců, stávají už v mladém věku matkami. O zbožnosti Filipínců svědčí i tradiční velikonoční festival ve vesnici San Pedro, který spočívá v dobrovolném ukřižování.

Muži umírají v mladém věku. Důvodů je hned několik. Ve velké míře jsou to choroby jako syfilis a AIDS, ale také sebevraždy a vraždy. Na ulicích dochází k potyčkám mezi gangy, přičemž panuje zvyk, že policie zasahuje teprve v případě smrti.

Wojciech Tochman nás seznamuje s drsným světem, který je často většinovou společností přehlížen. Naturalistický způsob psaní a vyjadřování nás vtahuje do místního prostředí a vzbuzuje silné emoce. Autor klade morální otázky a vstupuje nám do svědomí. Kam až jsme ochotni zajít v naši konzumní společnosti, když se na bídu chodíme dívat jako na atrakci do cirkusu?