V Polsku se reportáži daří. Hovoří se (a píše) o „polské škole reportáže“, která má kořeny v  tvorbě bezmála kanonických mistrů, zejména Ryszarda Kapuścińského (1932–2007). V poslední době se zajímavé polské reportáže soustředí okolo nakladatelství Czarne, českých překladů se s chutí chápe v koedici dvojice nakladatelství s nezapamatovatelným názvem Dokořán / Jaroslava Jiskrová – Máj. Zde vyšly zejména knihy populárního Mariusze Szczygieła a v poslední době spolu s recenzovanou knihou rovněž Izrael už se nevznáší od Pawła Smoleńského.

Knihou Pánbůh zaplať se u nás Wojciech Tochman, absolutní špička mezi autory polské reportáže (je podstatně uznávanější než Szczygieł, který v tuzemsku rezonuje spíše díky české tematice svých děl), představuje poprvé. A je to velmi dobrá volba: ve sbírce 14 samostatných reportáží (s výjimkou dvojice Mojžíšův keř a Amen; obě se týkají téže události) Tochman vtahuje čtenáře do světa polských traumat, která v žádném případě nejsou za hranicemi nezajímavá, a podává je s chirurgickou přesností výjimečného stylisty a nebývale schopného novináře. V tomto souboru se projevuje hned několik žánrových variant reportáže: životopisná reportáž, kritická reportáž, investigativní reportáž, reportáž formou fiktivního rozhovoru či fiktivního kázání… Ve všech se Tochman cítí jako doma, přičemž sám je autorem rovněž neméně úspěšných reportáží románových.

Po knihách o genocidě ve Rwandě, o filipínských slumech, o cestě do Bosny či o teroristickém útoku na Bali se Tochman vrací k nejsoučasnějšímu Polsku (některé eseje však včlenil už do starších knih; můžeme tedy číst Tochmana napříč jeho kariérou). Velmi silná přítomnost katolicismu v polském prostředí se v knize promítá jako významný činitel, „ohnisko“ reportáže, jindy jako výmluvná kulisa. Často se vypráví o mnohočlenných rodinách ve spojení s chudobou, alkoholismem rodičů či jinými problémy (epilepsie matky, a tedy i rizikové těhotenství). Mnoho dětí končí v dětských domovech, anebo z nich naopak pochází. Pokoutní provinční kauzy doplňují ty mediálně známé, např. pohřešování světoznámé horolezkyně Wandy Błaszkiewiczové, životní příběh zakončený sebevraždou „temného anděla“ Tomasze Beksińského nebo zřícení budovy s cennými freskami v Assisi, ale i nalezení „muže bez totožnosti“ či katastrofální nehoda školního autobusu.

Není to nakonec osud (či Bůh), který je v souboru nejvýznamnějším zdrojem emocí, nýbrž člověk sám. Setkání matky se synem, kterého odložila znetvořeného vrozenou nemocí (za velkého pochopení okolí), znovu po letech, co se o něj starala jiná žena, či příběh muže bez paměti, který raději jí plesnivý chléb máčený v kaluži, než aby kradl, mají svou protiváhu v bezuzdně ignorantském hájení vlastního písečku. Na místě záchrany kamarádů z hořícího autobusu se vždy objeví někdo, kdo fotografie nehody prodá do bulváru. Dle Tochmanovy knihy se v polských sousedských vztazích vyskytuje příliš mnoho šeptandy a ukazování si na někoho prstem. A jen laxnost policejního přístupu může za nezadržení únosce dětí. Střet polské a církevní reality s dokonale lidskou touhou (v tomto případě homosexuální) činí z reportáží Nepřítomnost a Vzteklý pes zřejmě nejzajímavější texty knihy.

Je to obraz světa, v němž má člověk své dokonale viditelné místo. Lidi v něm pochopitelně „věděj svý“. I vedle Všemohoucího mají ohromnou moc. Svět Tochmanovy knihy se rozpíná na ose jiných dvou citátů: „Cokoliv se nám stane, na prvním místě vždy stojí Bůh“ a „Svět byl naplánován a nevyšel.“ Pánbůh zaplať.