La fin de l’intellectuel français ? (Konec francouzského intelektuála?), zatím poslední kniha izraelského historika a profesora Telavivské univerzity, potvrzuje jeho pověst enfant terrible současné historiografie. V češtině máme k dispozici pouze jeho publikaci Jak byl vynalezen židovský národ (přičemž nakladatelství Rybka Publishers autorovo jméno přepisuje v podobě Šlomo Sand).

Jak název knihy naznačuje, autor se zaměřuje na specifický fenomén „francouzského intelektuála“, úzce spjatý s francouzským kulturním prostředím. Jeho výzkum se opírá o analýzy debat probíhajících ve veřejném a politickém prostoru. Problematiku přitom zpracovává z pozice historika: nabízí historickou a sociologickou analýzu různých aspektů angažovanosti intelektuálů. Mnozí z více či méně uznávaných intelektuálů jak ve Francii, tak mimo ni, se prosadili jako spisovatelé a zároveň filozofové (například Jean-Paul Sartre). Jiní si vydobyli uznání především jako spisovatelé, avšak sami se považovali za filozofy (mimo jiné Albert Camus a Julien Benda). Mnozí své spisovatelské povolání spojovali s aktivitou publicistickou, popřípadě vyučovali filozofii na gymnáziu nebo na univerzitě (například Alain, pravým jménem Émile, Chartier).

V jistém smyslu je také recenzovaná kniha provokativní, především pro velmi osobní přístup k celé problematice. Shlomo Sand se nebojí čtenáři přiznat svůj obdiv, skoro až lásku k tomu, co pro něj představuje osoba angažovaného intelektuála. Zároveň ostře kritizuje některé prvky, na nichž je tento fenomén postaven: ukazuje například, že se omezoval a stále se omezuje téměř výhradně na pařížské prostředí. Paříž, město osvícenců, je vykreslena jako kýžený vrchol veřejného působení každého z významných intelektuálů. Je ale také charakterizována jako jediné místo, kde mohou plnit své závazky. Ostatně stejně jako dříve, i dnes platí, že pokud intelektuál uspěl a prosadil se v Paříži, přestává být důležité, kde se narodil a zda pochází z metropolitní Francie, či z jakéhokoliv jiného místa na planetě. Tuto skutečnost ovšem autor knihy vnímá pozitivně.

Shlomo Sand chce mimo jiné ukázat, že se jedná o moderní fenomén. V souladu se současnou francouzskou historiografií tvrdí, že osvícence, jako byli Voltaire či Diderot, nemůžeme považovat za předchůdce moderního fenoménu angažovaného intelektuála. O tomto jevu lze podle něj hovořit až v souvislosti s Émilem Zolou a Dreyfusovou aférou. Angažovaný intelektuál je na jednu stranu dítětem moderní doby, na druhou stranu je však i naším průvodcem po této době, především v oblasti médií.

Zatímco Zola se svými vrstevníky a následovníky bojoval za ideu pokroku, lidská práva a sociální rovnost (ačkoliv autor na základě známých příkladů ukazuje, že občas bojoval až moc zaslepeně), zasazoval se také proti antisemitismu a imperialismu a horoval za lepší budoucnost pro muže i ženy, ti nejznámější ze současných francouzských intelektuálů dnes naopak nostalgicky směřují zpět do minulosti. Jejich heslem je dle Shlomo Sanda „Francie pro Francouze“ a jejich vzorem je idealizovaná národní historie. Toto zjištění nebere autor knihy na lehkou váhu, ba naopak. Alain Finkielkraut, Michel Houellebecq, Éric Zemmour nebo Pascal Bruckner podléhají jeho ostré kritice. Proto ten otazník v názvu knihy: Je dnes ještě možné hovořit o angažovaném francouzském intelektuálovi, když jeho současní představitelé popírají hodnoty, které jejich předchůdci tak statečně obhajovali?