Láska. Podle některých autorů nedeklarované náboženství dnešního Západu, možná dokonce jeho jediné obecně přijímané náboženství a jedna z posledních podob skutečné a společensky povolené extáze.¹ Už po staletí představuje mocný inspirační zdroj také pro spisovatele. Kde by ale v ideálním případě měly začínat knižní dějiny lásky? Autoři, kteří se chopili podobného úkolu a jali se takovou historii sepsat (nebo sestavit příslušnou antologii textů), začínají většinou už v antice, u Platóna (Mary Ward v knize The literature of love), u antických námětů ve středověkém převyprávění (Příběhy lásky v české literatuře od počátků k dnešku), u Tristana a Isoldy (Západ a láska od kulturního historika Denisa de Rougemont).

Francouzský filozof, esejista a veřejně angažovaný intelektuál Alain Finkielkraut (narozený v roce 1949) si ve své knize Co kdyby láska nikdy neskončila zvolil kratší období a omezil se na čtyři „novověké“ spisovatele-romanopisce, podle něj se totiž až román rozhodl „nepřeskakovat a začal se velkým tajemstvím začátků podrobně zabývat“, zatímco klasická konvence lásky po dlouhou dobu bránila zkoumání toho, jak milostný cit vzniká. (Dodejme ještě, že podle sociologa A. Giddense  vzestup lásky „časově souvisí s rozvojem románu“, a ovšem už dávno před ním François de la Rochefoucauld s nadhledem poznamenával: „Kolik lidí by se zamilovalo, kdyby nikdy neslyšeli mluvit o lásce.“)

Finkielkraut začíná u Marie-Madeleine Pioche de La Vergne, komtesy de La Fayette, známé jako Madame de La Fayette (1634–1693), od které rychle přechází přímo do dvacátého století k Ingmaru Bergmanovi, Philipu Rothovi a konečně k Milanu Kunderovi. Ukazuje, jak se od sedmnáctého století změnilo naše chápání lásky, takže například líčí tehdejší „předpisovou náklonnost“ manželky, jíž ale scházela vášnivost. I to, jak tatáž žena odmítá „to, po čem nejhoroucněji touží“, což v nás dnes vzbuzuje nesouhlas, rozhořčení a úžas, přičemž ale čtenáři nijak nepodsouvá, že by zrovna dnešní pojetí lásky mělo být to jediné správné. Společně s hrdinkami „svých“ spisovatelů řeší, zda dělají správně, když se svým manželům přiznávají k lásce k jinému muži a případně se pak rozhodují odejít do ústraní (jeden z nich pak reaguje slovy: „Činíte mne nešťastným největším projevem věrnosti, jakou žena může svému manželovi dát“). A zda je moudré při líčení nevěry zacházet do všech podrobností – očekávatelná odpověď pochopitelně zní, že není, protože podle autora je v takových případech „pravda obscénní“.

Píše o básnících, kteří přenechávají opěvování tváře jiným a sami chtějí být „básníky ženské zadnice“ (v protikladu ke kunderovskému pupíku). Předvádí, jak ti, kteří se bouřili proti konvenci buržoazních vztahů, přijímají opačné „konvence pudovosti“. A jak se mnozí z těch, kteří přísahají na lásku, nezaměřují na svého partnera, ale ve skutečnosti narcisticky zbožňují svůj vlastní cit. Asi nejpřekvapivější je v celé knize místo, kde Finkielkraut vykládá pojetí lásky u Milana Kundery v kontextu citátů Benedikta XVI.  Jestliže byl Kundera nedávno v jedné české debatě Alexandrem Tomským absurdně označen za autora „intelektuálních pornografii“, pro kterého je člověk pouhé „kolektivní zvíře“, jemuž „zůstává pouze to jediné – soulož“, Finkielkraut předkládá zcela jinou interpretaci. Podle něj se alespoň pro některé Kunderovy postavy svoboda mění – a to náhle a bez varování – v odpovědnost a Erós tak od narcismu směřuje k úsilí o štěstí druhého. Smrt Tomáše s Terezou z Nesnesitelné lehkosti bytí, která podle něj ve čtenáři zanechává dojem „pokojného, téměř šťastného smutku“, pak interpretuje v kontextu antického mýtu o Filemonovi a Baucidě. Kundera tak „demystifikoval romantickou lásku, ale překvapivě oživuje antický mýtus o prosté dvojici, kterou čas ani smrt nedokázaly rozdělit“.

I když autor cituje i některé jiné myslitele a spisovatele, než je ona vybraná čtveřice, nedozvíme se, proč si zvolil právě ji. Celkově kniha působí snad poněkud torzovitě a neúplně. Z kompozičního hlediska ale musíme ocenit, že když už svoje – nijak zvlášť souvislé – vyprávění Finkielkraut začíná až v sedmnáctém století, jeho text vrcholí návratem k antickému mýtu. Takže vlastně končí tam, kde jiná podobná díla začínají…
 

 1. Proč milujeme. Všechno, co jste chtěli vědět o lásce, ale báli jste se zeptat. In: Respekt 22/2014 ^zpět