Nakladatelství Host letos vydalo první ucelený soubor lyricko-esejistických črt Alberta Camuse. Tato kniha čtenáři předkládá celkem tři série minipříběhů a úvah převážně z Camusova mládí, prodchnutých pro něho tolik typickou filozofií a náhledem na lidský život. Každý z cyklů – Rub a líc, Svatba a Léto – byl za autorova života publikován zvlášť. S výjimkou Léta, které u nás již jednou vyšlo (nakl. Hynek, 1999, přel. Vlasta Dufková), se jedná o první české překlady vůbec.

Pravděpodobné příčiny takto dlouhého čekání jsou dle překladatele Denise Molčanova dvě: jednak velmi omezený náklad, v němž díla Rub a líc a Svatba vyšla ještě v předválečném Alžírsku (1937 a květen 1939), a jednak určitá obtížnost zařadit tato díla do jasně vymezeného literárního žánru. Ačkoli je totiž kniha opatřena titulem Eseje, jde o útvary vyznačující se nápadnou prolínavostí esejistického a uměleckého stylu. Sám Molčanov k tomu poznamenává:

„Vždy se mi zdálo, že sám literárněvědný název esej je v tomto případě zavádějící. Už když jsem jako student louskal první stránky Svatby a žasl nad Camusovým uměním načrtnout několika slovy nejen krajinu, ale i atmosféru uvnitř i vně pozorovatele, hustotu či naopak čirost nálady světa, zvuků, myslel jsem na poezii.“

Rub a líc
V Rubu a líci – Camusově prvním samostatném literárním počinu – nás nejprve autor, již jako čtyřicátník, seznamuje s důvody, kvůli nimž tak dlouho otálel, než v roce 1958 konečně svolil k reedici výboru. Je si, dle svých vlastních slov, vědom nedokonalostí, kterých se jako dvaadvacetiletý mladík dopustil. Tyto slabiny jsou však, dodává, převážně technické, tzn. formální povahy a na samotném obsahu – této mladistvé, takřka nietzscheovské vůli po životě a po kráse – nemění zhola nic: „Ničeho z toho, co je v těch textech vyjádřeno, se nevzdávám…“

Mládí žité „mezi chudobou a sluncem“ francouzského Alžírska, první hluboké a vzletné prožitky formují tuto aristokratickou, a přesto upřímně prostou a vzácně pokornou povahu. První setkání s onou filozofií starých Řeků, v níž se bezbřehá láska k tomuto pozemskému světu a jeho krásám snoubí se smyslem pro uměřenost (mesure), tj. odmítnutím zženštilé hysterie a vášní destruktivní povahy, filozofií, v jejímž podání má líc štěstí šanci na život pouze potud, pokud je neoddělitelně připoután k rubu jasnozřivosti a plného vědomí (lucidité) smrti a zániku, tedy pouze pokud jsme si spolu s krásou zároveň vědomi její pomíjivosti: „Štěstí a absurdno jsou děti téže země.“ Mezi těmito dvěma póly, tímto „ano a ne“ (tzn. plným přijetím lidského údělu na straně jedné a zapřísáhlou revoltou proti němu na straně druhé), jak zní název jedné z povídek tohoto cyklu, se Camus pochopitelně odmítá rozhodovat: právě jejich „nemožná syntéza“ bude úhelným kamenem celé jeho pozdější románové, filozofické i dramatické tvorby.

Drásavým opakem sluncem zalitého Středomoří je pro mladého Camuse Praha. V povídce nazvané Smrt na duši ji líčí jako město téměř nepřátelské, město duchů, vlhkosti a plísně, jehož všudypřítomný, nesnesitelně nasládlý pach kyselých okurek pokrývá jeho mysl povlakem nihilismu a zoufalství. Tento krajní zážitek (téměř „událost“ v Badiouově smyslu) autor podrobněji vykreslí v díle Šťastná smrt, na kterém v té době shodou okolností také pracuje.

Svatba, Léto
Svatba, která vyšla o dva roky později, je dalším autentickým zachycením lásky mladého filozofa-básníka Camuse k rodné zemi a svým nejbližším. Známá povídka Svatba v Tipase popisuje vitalistické (téměř pohansky mystické) opojení navozené oslepujícím žárem slunce a vůní rozkvetlého pelyňku v ruinách římského města. V cyklu Svatba i cyklu Léto – který vyšel jako poslední, tentokrát již u pařížského nakladatelství Gallimard (1954) – se autor se čtenářem dělí o své pronikavé a poetické postřehy týkající se alžírských měst. Ve skice Léto v Alžíru se dozvídáme skutečnost, že v Alžíru je život žit bez oklik a s výrazně větší syrovostí než v historií a uměním prosycených evropských městech (skutečnost, kterou mohu do jisté míry z vlastní zkušenosti potvrdit). Utéci zde nelze před bezprostředním a intenzivním štěstím, ale ani před nudou a šedí. Podobné je to v povídce Minotaurus či zastavení v Oránu. Orán (místo, do něhož je později zasazen děj Moru), dnes jako tehdy značně ospalé město, je zaprášeným labyrintem, který se tvrdošíjně uzavírá do svého nitra a nastavuje tak záda moři, a místem, kde kámen zvítězil nad ideou hlubší architektonické reflexe.

Prométheovská hrdost Camusova, včetně jeho aristokratické revolty proti lidskému údělu, jde vždy ruku v ruce s jeho hlubokou pokorou k prostotě míst, z nichž vzešel a kam se i jako úspěšný autor vrací načerpat klid a inspiraci. Právě přímost a prostou nezištnost lidí z druhého břehu Středozemního moře často staví do kontrapunktu k intrikářství a charakterové pokroucenosti pařížského intelektuálního prostředí:

„Chudoba pro mě například nikdy nebyla neštěstím: světlo ji naplňovalo svými poklady. Dokonce i mé vzpoury jím byly osvíceny,“ uvádí autor v souvislosti s dobou svého dětství a dospívání. Rodina, která ho jinak nenaučila číst ani psát, ho však, dle jeho dalších vlastních slov, uchránila od „vady dnes snad nejrozšířenější“, tedy závisti, „skutečné rakoviny našich společností a diskursů.“

V čase právě rozpoutaného válečného šílenství Evropy a i později, v době dalších zrůdných experimentů, které budou záhy následovat – produktů oné chladné a „zkornatělé“ ctnosti, povyšující ideje a abstraktní principy nad elementární lásku a úctu k jednotlivci –, si Camus s eseji svého mládí zachová překvapivou konzistentnost, a to i poté, co se na jeho Člověka revoltujícího snese proud nenávisti a zahořklosti metropolitních existencialistů:

„Ano, nic nebrání snění, ani v době vyhnanství, protože jedno dnes vím naprosto jistě: lidské dílo není nic jiného než dlouhé putování, na jehož konci – díky umění a jeho zákrutám – člověk znovu nalezne dva nebo tři prosté velké obrazy, před nimiž se kdysi jeho srdce poprvé otevřelo.“

Molčanovův překlad vhodně převádí uměleckou i filozofickou podmanivost originálu a českému čtenáři tak zprostředkovává týž nefalšovaný prožitek, který se dostává čtenáři francouzskému. Profesionalita překladu se, mimo jiné, projevuje v nutné, ne však přemrštěné míře kreativity, kdy překladatel dbá na přirozenost obrazů a formulační spád textu v češtině, přitom se však vyhýbá nadměrným stylistickým zásahům.

Ukázka na webu nakladatelství Host: http://nakladatelstvi.hostbrno.cz/nakladatelstvi/literarni-veda-a-historie/ostatni/eseje-914