Jen česky a slovensky vyšly v posledních desetiletích četné jeho biografie: Neznámý Jules Verne (Janatka 1959), Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979 s datem 1978), Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran 1983), Jules Verne (Lottman 1998). Spíš okrajově se velkého snílka dotkla publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka, Všetečka 1981) a pouhou mystifikací zůstal dětský román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986). Přičtěme neknižní studie, články, doslovy a nezbývá, než abych se tu zmínil jen o několika aspektech. Udělám to moc rád. Jules Verne náleží nejen k celoživotním zájmům... třeba dr. Viktora Viktory, nýbrž i k mým.

Tak především... si všimněme vzájemné provázanosti několika verneovek. Jsou totiž mezi nimi dvě trilogie. První tvoří cyklus Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), druhou romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V té druhé přitom dala prvé dva tituly do souvislosti až kniha třetí. V Tajuplném ostrově je totiž nalezen jak napravený lotr Ayrton zanechaný Grantem na opuštěném ostrově, tak kapitán Nemo.

Třetí trilogií docela dobře mohlo být duo „vzdušných“ románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904)... Ale to nehovořím přímo o jednotlivých částech románů, ačkoli Verne si je za regulérní svazky započítával, a překročil tak magickou hranici 100. Pak totiž i sám Tajuplný ostrov je hezkou trilogií (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova) a Děti kapitána Granta jakbysmet. Rekordu Verne dosáhl v Matyáši Sandorfovi (1885), této napodobenině Dumasova Hraběte Monte Crista (1845–1846): má svazků hned pět (zatímco jeho vzor se troufale nafukuje do šesti)...

Záměrně zde pomíjím vůbec nejrozsáhlejší "verneovku" Historie velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků). Tu totiž Jules napsal jen z první třetiny - a zbytek jen po dumasovsku podepsal. Navíc jde o non-fiction. A mimochodem: až roku 2003 vyšel v nakladatelství Návrat závěrečný z těch šesti svazků poprvé česky, a to aniž by bylo Vernovo autorství jakkoli zpochybněno.

Další kategorií by mohla být pokračování Vernem oblíbených děl: Druhá vlast (1900) navazuje na Wyssova Švýcarského robinsona (1812–1827), Ledová sfinga (1897) na Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836), přičemž Poeovu knihu čtivě převypráví v páté kapitole, aby hrdinové odhalili, že šlo „jen“ o záznam reality a dopluli po Pymových stopách až k jižnímu pólu. Verne zde má širý a nezamrzlý oceán, aniž by se tím zpronevěřil úrovni tehdejších poznatků.

Poe na něj měl obrovský vliv. To si dnes už skoro neuvědomuje. Je to chyba. Verne díky Baudelairovi samozřejmě Poea znal. Byl jím zasažen a uhranut. Už Pět neděl v balóně (1863) nese doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a pasáže z podzemního moře v Cestě do středu Země (1864) jsou trestí Poea, především pak finále Příběhů Arthura Gordona Pyma. A setkání s pračlověkem je odleskem bílé postavy z konce Poeova románu. Téhož roku Verne vydal o Poeovi studii. Věnoval se snad tak moc jakémukoli jinému spisovateli?

I kapitán Hatteras (1866) je „druhý Pym“ a na severním pólu najde sopku, jejíž existenci Vernovi vnukl... zase Poe. I nezvykle drsný román Chancellor (1875) je vzpomínkou na hrůzy líčené v Pymovi – i když před kanibalismem Verne s Hetzelem na poslední chvíli ucuknou. "Jsi dětský autor," slýchal od svého nakladatele poněkud „výše“ zpočátku vzhlížející Verne. A tak se krotil. Nicméně na Poea nezapomínal. Začátek Tajemství pralesa (1881) je patrným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843) a tím byl už úvod zmíněné Cesty do středu Země. Scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající z dna Amazonky z Tajemství pralesa je také jako vystřižená z Poea. Vzpomeňme jen na smrtící postrašení vzbouřenců v Pymovi... a na pointu povídky Vrah jsi ty!

Souvislosti však lze hledat i mezi verneovkami o cestách kolem světa. Těch je (nevím, zda kupodivu) vlastně jen pět: Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel ("jen" vzdušná cesta) a Trosečník z Cynthie. Ten ovšem sepsaný asi víc André Lauriem než Vernem. Roku 1987 se pak ukázalo, že Foggova památná cesta podniknutá týmiž prostředky po stejné trase by už trvala 102 dnů. Nejezdí totiž poštovní parníky, změnily se jízdní řády, Indové nevozí turisty na slonech a britská imigrační služba by Foggův sňatek s parskou princeznou patrně prohlásila za neplatný a neposkytla by jí vstupní vízum.

Další a další podmnožiny verneovek vytváří Ondřej Neff v druhé části své monografie, my si však všimněme čehosi hlubšího. I Verne totiž měl - jako řada spisovatelů a zvlášť Poe - zálibu v uzavřených prostorách. A ačkoli tento literární velikán DOSLOVA pokryl globus trasami cest a praporky, ačkoli vykonal pro geografii, co Dumas pro historii, jak si výslovně předsevzal, zůstal do velké míry klaustrofilem a tím nejhezčím na cestování pro něj zůstalo vykukování z okének všemožných „útulných pokojíčků“ (jak už to mají i děti rády). Ne, netrpěl jistě přímo agorafobií, hrůzou z otevřených prostranství, ale... Kuklil se. Nepochybujme. Lze to vysledovávat od jedné verneovky k druhé.

Už v Pět neděl v balóně je středobodem Afriky koš – a nic víc. K Cestě do středu Země netřeba komentáře. V románu Černé Indie (1877) se obalíme aspoň dutinou hlubinné důlní kolonie. I Nautilus je kukla. Roburův Albatros jeho vzdušnou obdobou. A Fogg se kuklí aspoň sám do sebe, obrněn tak lépe proti nesnázím. Jako i Verne, jako mnozí z nás. A už stojíme opět před mou první verneovkou a já aspoň ve vzpomínce prožívám jak slastné zachumlání se pod peřinu, tak tamní zakuklené přezimování v Kanadě i pozornou výstavbu nové kukly-domu, který bude muset odolat strašlivým mrazům. „Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše Verne.

I nový, pevný dům bude však posléze pohřben pod ledovou skalou, abych se ve finále téhož románu skončil i s hloučkem svých obyvatel na stále se zmenšují kře. Je symptomatické, že Verne tuto knihu psal roku 1870 uprostřed obležené Paříže.

Kuklení do iglú ovšem proběhlo už v jedné z prvních Verneových povídek Černá vlajka (1855). I v Hatterasovi máme celý ledový dům. V Chancelloru aspoň umíráme s trosečníky v od světa odkrojeném člunu. A není snad i tajuplný Lincolnův ostrov takto odkrojen? Ani to Vernovi nestačilo a musel na něm objevit Žulový dům - vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny, odkud si trosečníci prorazili nitroglycerinem vlastní výroby jen úzká okna a dveře, aby se vevnitř obrnili nejen před piráty, ale po vernovsku před světem vůbec.

Jen v Na kometě (1877) osvědčený recept selhal (ač i zde je jeskyně). A tak lze tento román označit za verneovku... snad nejslabší. Naopak Zemí šelem se v originále jmenuje Slon na páru a vyšlo z kresby, již Jules načrtl už v dětství (a která se zachovala). Sice tu procestujeme celou Indii, a to s doširoka otevřenýma očima, ale obvykle rovněž bezpečně uzavřeni. Právě dík titulnímu dopravním prostředku. A pokračujme, protože ještě radši Verne mapoval džungle z řek: Na vlnách Orinoka (1898). A ono poeovské Tajemství pralesa nás sic vede Osm set mil po Amazonce, jak zní podtitul, ale v originále se jmenuje Jangada. Podle člunu, v němž hrdinové většinu času pohodlně putují. V Oceánem na kře ledové (1890) je pojízdným domkem útulná maringotka na cestě SKORO kolem světa a nevím, zda sem přiřadit třeba i Plující ostrov (1895), ale v Honbě za meteorem (1908) nahlédneme přímo do věže, v níž se Verne v Amiensu kuklil po většinu druhé části svého života...

Vyjmenovaná doupátka všeho druhu nám naštěstí poskytla ty nejrozmanitější úhly pohledu. Na pevninu, oceány, vesmír – a věřím, že čím méně kuklení ta která verneovka skýtá, tím hůře pro ni. Výjimkou jsou snad jen Carův kurýr (1876), Nový hrabě Monte Cristo a Patnáctiletý kapitán (1878), ale i v něm se octneme aspoň uvězněni v dutém termitišti, z něhož se při povodni dokonce stane potápěčský zvon. Zatímco venku? Krutá, otrokářská Angola. A šlo by snad pokračovat, vždyť i děti kapitána Granta měly, koneckonců, pevnou jachtu Duncan, která vším proplula a na které se do kabiny i sám do sebe kuklil další Verneův výstřední vědec Paganel, tutlaje pod šatem potupné tetování. A čím jiným než sklonem ke klaustrofilii vysvětlit celou desítku robinsonád zakuklených mezi šedesáti verneovkami? "S Vernem celým světem povede vás edice Podivuhodné cesty," čítal jsem šťasten celé mládí, ale kdyby si nás Mistr při tom putování nechoval jako v bavlnce a v klícce, nečítali bychom ho dnes třeba už vůbec.