Roman Helinski (1983), představitel mladé generace nizozemské literatury, přijel do Česka na sérii autorských čtení u příležitosti vůbec prvního převedení jeho díla do cizího jazyka. Český překlad románu Továrna na vafle vyšel nedávno péčí nakladatelství Plus v překladu Blanky Juranové. Před Helinského cestou do Českých Budějovic na festival Literární šleh jsme se sešli v lobby jeho pražského hotelu.

Rodinné mýty a sny
iLiteratura: Jste nizozemský autor. Vaše příjmení ale zní polsky…
Roman Helinski: Maminka je Nizozemka, otec byl polského původu. Jeho rodiče přišli z Polska přes Francii a usadili se v Belgii v městečku Genk. Otec už se narodil v Belgii, měl belgické občanství. Příjmení ale zůstalo polské.

iLiteratura: Co mohla Belgie nabídnout?
Roman Helinski: Dědeček pracoval v dolech a možná ta práce v belgickém dole byla lepší než v Polsku. Ale jinak se u nás traduje historka, že babička s dědečkem byli židovského původu. Aspoň tak mi to vždycky říkával otec, i když si občas některé příběhy přikrášloval. Dědeček si možná myslel, že v Belgii bude bezpečněji. Nicméně to nemám jak ověřit a ani to ověřovat nechci.

iLiteratura: Váš první román Bloemkool uit Tsjernobyl (Květák z Černobylu, 2014) vypráví, částečně autobiograficky, o vztahu otce a syna. Vztah je značně poznamenán otcovými bohémskými sklony a především jeho častou nepřítomností. Toto téma je, řekněme, určitým toposem středoevropské literatury (namátkou mě napadá, že se mu věnoval Bruno Schulz, Péter Eszterházy, spousta rakouských autorů, zkrátka celá plejáda spisovatelů). Čerpáte z nich? Nebo je tato tradice živá i v nizozemské literatuře?
Roman Helinski: Co míníte „střední Evropou“?

iLiteratura: Myslím tím Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko. A Rakousko.
Roman Helinski: Můj otec byl Polák, takže samozřejmě určité ovlivnění je možné, avšak nevědomé. Třeba se otec nechal inspirovat, ale ta nepřítomnost může být způsobena tím, že založil rodinu a nebylo to podle jeho představ, tudíž se snažil nějakým způsobem utéct. Každopádně si myslím, že to je univerzální téma. Román Květák z Černobylu je v Nizozemsku nazýván „nenizozemským“, protože je velice obrazný, květnatý, plný vůní, chutí – popisuju v něm, jak moje polská babička vařila, jak jí voněly prsty máslem – a to v nizozemské literatuře není úplně časté, takže to všechno spolu může svým způsobem souviset. Četl jsem nobelistu Isaaka Bashevise Singera a Konstantina Paustovského, který psal knihy o východním Polsku, a ty knihy se mi moc líbily, byl jsem z nich nadšený. Je možné, že jsem se nechal inspirovat právě jimi.

iLiteratura: Četl jste jejich romány, nebo třeba reportážní knihy?
Roman Helinski: Od Singera jsem četl prózy, u Paustovského to byly částečně autobiografické cestopisy – šestidílný cyklus. Na něm se mi hrozně líbila právě obraznost, způsob, jakým si s ní hraje, jak dokáže vše vylíčit v barvách. Ve svém románu jsem se snažil s podobnou technikou trochu pracovat. Ale na druhé straně se vůbec nehodila k Továrně na vafle. Ta je jiná.

iLiteratura: Píšete reportáže. Tento žánr je opět něčím středoevropským, konkrétně silně polským. Co pro vás znamená?
Roman Helinski: Já moc rád cestuju, ale cestování je poměrně drahá záležitost. Měl jsem to štěstí, že se mi podařilo skloubit cestování s prací, že můžu někam cestovat, něco o tom napíšu, tím pádem mám zaplacenou cestu a ještě si trošku přivydělám, což je optimální. V Květáku z Černobylu se objevují moje osobní zkušenosti s cestováním, popisuju v něm cestu do Číny, do Egypta, přičemž v Egyptě jsem vyloženě psal reportáže pro jeden časopis. V tomto směru mě zase trošku inspiroval Ryszard Kapuściński, který si ale někdy vymýšlí, píše třeba o místech, která nenavštívil. Nicméně se snažím využívat především vlastních zkušeností.

iLiteratura: Toužil jste se stát profesionálním fotbalistou, přispíváte do časopisu Hard Gras, který se tematicky fotbalu věnuje. Jak se stane, že člověk vzdá svůj fotbalový sen a vydá se na spisovatelskou dráhu?
Roman Helinski: Není dobré, když se člověk vzdá svého snu. Otec mě vždycky ve fotbale podporoval, traduje se, že dědeček byl profesionální fotbalista na mezinárodní úrovni, takže je to možná trochu v genech. Dráha spisovatele se otci nemusela zdát úplně ideální, nicméně ten nápad se objevil tak nějak sám, šlo to ze mě, stalo se a myslím si, že je to fajn.

iLiteratura: Jste spokojený?
Roman Helinski: Ano. Je to lepší. (úsměv)

Umpa-lumpové, vafle a bolest zubů
iLiteratura: Nový český překlad vašeho románu Továrna na vafle je prvním zahraničním převedením knihy. Proč zrovna čeština?
Roman Helinski: Byla to spíše shoda náhod. Práva na knihu samozřejmě nabízejí nejrůznější agenti, mimo jiné i Nizozemský literární fond, což je státní organizace podporující vydávání nizozemských knih v zahraničí, nebo také agenti, které má samo nakladatelství Hollands Diep. Česká strana o to projevila zájem pravděpodobně kvůli tomu, co se tady ve společnosti děje. Probíhá i jednání o právech s Čínou, což je taky zájem odůvodnitelný. Ale je to hlavně dílo náhody.

iLiteratura: Stručná, ale potřebná otázka: proč zrovna vafle?
Roman Helinski: Jeden z důvodů je, že jsem v románu chtěl ukázat určitou strukturu, a vafle, ačkoli to vidí málokdo, má svou pevnou strukturu, která se v knize odráží. Za druhé jsem chtěl vykročit do zahraničí a vafle jsou spojené ať už s Nizozemskem, nebo s Belgií, zároveň ale příběh nelokalizují natolik, aby byl těžko převoditelný do jiného kontextu.

iLiteratura: Původně zamýšlený název zněl Falešný prorok. Co vás vedlo ke změně?
Roman Helinski: Vlastně to nebyl původní titul, ale dobře jste si to vygoogloval. Před třemi lety, když jsem na knize začal pracovat, jsem byl ještě svázaný s původním nakladatelstvím a tehdy řekli, že by se nová kniha mohla jmenovat právě takto. Já jsem s tím nesouhlasil, vznikl kompromis, že Falešný prorok bude pracovní název. Nakladatel však proti mé vůli přesto knihu propagoval s tímto titulem, který ale není můj a který navíc až moc prozrazuje příběh.

iLiteratura: Nemohu se nezeptat, i když se jedná o něco úplně jiného, zda jste si při psaní vzpomněl na Karlíka a továrnu na čokoládu.
Roman Helinski: (Smích) No, možná to bylo někde vzadu schované, ale určitě po továrně neběhají žádní Umpa-lumpové, to by v kontextu knihy působilo velice zvláštně. Takže vědomě ne, nevzpomněl. Tohle je mimochodem na literatuře strašně krásné! Díky knize, jež vyšla někdy v 70. letech, prohodíme slovo „Umpa-lumpa“ a všichni najednou víme, o co jde. V tom vidím sílu literatury.

iLiteratura: V jednom z komentářů na českém čtenářském webu se píše, že dotyčnou čtenářku počínaje druhou částí knihy silně bolely zuby…
Roman Helinski: Nechci prozrazovat příliš mnoho informací, ale ano, taky jsem to už několikrát slyšel. Dá se říct, že jsem s tím záměrem Továrnu psal. Sám jsem se bál zubaře. Zuby jsou v hlavě, jsou blízko mozku. Chtěl jsem v knize něco, co by bylo lidem blízké a čeho by se třeba trochu obávali.

iLiteratura: Bál jste se tak jako Willy Wonka? Jeho otec byl zubař…
Roman Helinski: Aha! Ne, tak dobře tu knihu neznám. Ale znám Umpa-lumpy. (smích)

iLiteratura: Hlavní protagonista Arka (Arkadiusz) Narovski o sobě nic neprozradí. Víme jen, že je pravděpodobně Rus nebo Polák (mně zní příjmení polsky) a že je svým způsobem taky bohém, občas se nečekaně vzdálí, aby dalšího dne opět suverénně nastoupil na scénu. Není už jen tahle charakteristika blízká postavě otce z vašeho prvního románu?
Roman Helinski: Nejste první, koho toto srovnání napadlo. V mé první knize si otec vymýšlí historky, odchází, ale pro rodinu to není negativní. Pokud fabuluje, pak z dobrého důvodu, aby něco třeba vylepšil nebo přikrášlil. V Továrně jsem chtěl pravý opak. Arkovy lži a odchody mají negativní dopad. Chtěl jsem ukázat, jakou sílu má fabulace, že dokáže jít dvěma směry.

iLiteratura: Arka na sebe pozornost strhne již v prologu knihy, který je pro celý následující vývoj románu příznačný. Jak vnímáte úlohu prologu v beletristických knihách obecně?
Roman Helinski: Nejsem příliš velkým zastáncem prologů, epilogů a celkově peritextů. Nikdy nepíšu poděkování. Příběh má být kompaktní a už se na něj nemá nic dalšího nabalovat. Ale v osmnácti letech jsem napsal povídku o Jerzym Narovském, jenž přinutil lidi dívat se na nebe. Takže ten prolog jsem měl napsaný už dříve, aniž bych tušil, že z něj prolog bude. Knihu jsem několikrát přepisoval, původně byla v ich-formě, ale zjistil jsem, že to nefunguje. Arka mi přišel vhod. Chtěl jsem použít to, co jsem napsal v osmnácti. Tehdy jsem to nemohl dobře rozpracovat, byl jsem ještě mladý. Při psaní Továrny na vafle jsem ten příběh zasadil nejprve doprostřed textu. Ale taky to nefungovalo, tudíž se z této části po drobném přepracování stal prolog.

iLiteratura: Kdo byl onen „ich“?
Roman Helinski: Nikdo konkrétní. Zkrátka nějaký muž, který v továrně pracoval a komentoval dění kolem sebe. Jenže v knize jde o účast všech, kdežto tento jeden konkrétní člověk se vlastně neúčastnil ničeho. Stejně tak jsem nechtěl být ani v hlavě toho, kdo dělá rozruch, tedy v hlavě Arky. Proto zvítězila er-forma.

iLiteratura: Kam se mohl Arka ztratit poté, co odešel z příběhu?
Roman Helinski: To je úplně jedno. Já jsem potřeboval, aby odešel. Kam, to není důležité. Jde o situaci, kdy někdo přijde, způsobí takový nepředstavitelný rozruch a pak se prostě zvedne, odejde a zanechá po sobě to „stádo“ s bolestí zubů. Lidi se musí vyrovnat s následky. Jde o to, že vůbec odešel. Ale je možné, že celá Továrna na vafle bude jakýmsi prologem pro moji další knihu. Rozpracovávám nějaký další příběh, ale zatím jsem příliš mladý na to, abych jej dopsal.

iLiteratura: Pokud Arka vznikl v povídce před sedmnácti lety a nyní se objevil někde jinde, je možné, aby se vrátil znova v budoucnu? Nebo už je tohle téma uzavřené?
Roman Helinski: Pravděpodobně se vrátí.

Vybočit z řady
iLiteratura: Proč se lidé – tak jako Baculatá Gerda z Továrny na vafle – bojí zůstat pozadu, mimo skupinu, mimo dění?
Roman Helinski: Já si myslím, že to je univerzální pocit, který v sobě lidé mají. Zůstat mimo skupinu je velice těžké. Vezměte si nás tady a teď: sedíme v lobby, a pokud by se spustil alarm a všichni by běželi k zadním dveřím, nikdo nepoběží těmi předními. V Ultrechtu, kde jsem dlouho žil, jsou eskalátory – jeden jede dolů a dva paralelně nahoru. Často jedou všichni po pravém eskalátoru nahoru a ten prostřední, byť funguje, je v provozu a míří stejným směrem, je prázdný. Já jdu vždycky na prostřední – říkám si ježíšmarjá, proč by člověk nejel po tomhle eskalátoru? O nic nejde. Je to zkrátka psychické. Vidíme-li prošlapanou cestu, volíme si ji a nevybočujeme z řady.

iLiteratura: V souvislosti s Továrnou na vafle se hovoří o podobnosti s Georgem Orwellem. Co pro vás Orwell znamená?
Roman Helinski: Orwell je veliký spisovatel. Uznávám ho, má své pevné místo. Četl jsem od něj Farmu zvířat a 1984. Farma je fantastická kniha. Román 1984 je velice pěkně vymyšlené dílo, ale stylově mě nezaujalo, čtení mi neubíhalo. Ale hlavní myšlenka knihy je úžasná.

iLiteratura: Je ona vzpoura, ruku v ruce jdoucí s masovou otupělostí (ať už ji nazveme orwellovskou, či nikoli) možná i v současném skutečném světě?
Roman Helinski: Určitě ano. Zfanatizovat lidi je velice snadné. Jednou jsem čekal na vlak, ale nepřijel a museli jsme jet autobusem. Zpočátku jsme stáli pěkně ve frontě a čekali, až se dostaneme do autobusu. Postupně přicházeli další lidé, už se nezařazovali, začali předbíhat a najednou se to kompletně zvrtlo. Lidi div že nerozbíjeli okna, jen aby se dostali dovnitř. Stojím mezi nimi, zírám a říkám si, co se to vlastně děje?! Vždyť o nic nejde! Chtěl jsem tuhle problematiku pochopit hlouběji. Proto jsem si přečetl třeba knihu Eliase Canettiho Masa a moc. Stačí se podívat do Ameriky – když má někde vystoupit Donald Trump, čekající davy jsou neustále něčím povzbuzovány – všude jsou obrazy Trumpa, jeho hesla, a když přijde konečně na scénu, dav šílí. Pokud by ho ale někdo napadl, scházel by jen krůček k tomu, aby se přidali i ostatní. Když někdo chce, šílenství vždycky zažehne.

iLiteratura: Stál jste uprostřed šílícího davu a zíral kolem sebe. To je vyloženě zfilmováníhodná scéna. Podobně se mi jevilo i zírání postav na oblohu v prologu Továrny. Je dobré převádět literaturu na film?
Roman Helinski: Filmy natočené podle knížek se mi líbí. Dokonce když se mi nějaký film líbí, když má pěkně vymyšlený, strukturovaný příběh, hledám, zda náhodou nevznikl podle literární předlohy. Na vytvoření určitého světa v knize pracuje spisovatel roky. Dobrý scénář může samozřejmě taky vznikat roky. Většinou poznám, jestli film je, nebo není natočen podle knihy. Lze v něm vnímat ten čas, v němž vznikal dobrý příběh. Takže film pokládám za příjemný bonus ke knize.

iLiteratura: Osazenstvo továrny je z devadesáti procent femininní. Jak píšete v románu: „muži nejsou stavění na fyzické a duševní výzvy ve výrobní hale“. Připomnělo mi to nedávný autorský večer s maďarskou spisovatelkou Krisztinou Tóthovou, která reagovala na současnou situaci v Maďarsku a řekla, že někteří zastávají názor, že ženy by v těchto dnech měly být předurčeny pouze k plození dětí a vaření. Nabízí se otázka, jak na tom jsou nizozemští muži.
Roman Helinski: Kdybych něco takového slyšel, třeba od Maďara, asi bych řekl: buď proboha zticha. Tímhle způsobem se nedá bavit. Tu skupinu žen v knize jsem vytvořil, protože jsem potřeboval nějaké homogenní společenství, ale necílil jsem čistě na ženy. Později se k nim připojí i muži a také se nechají strhnout. Asi se na to nedá jednoznačně odpovědět. Myslím si, že by bylo hezké, kdyby si nizozemští muži – zvlášť pokud se jedná o bílé muže – uvědomili, jaká privilegia stále ještě mají, a byli si jich vědomi. Je to na dlouhou diskusi.

Velký svět
iLiteratura: Překládá se Továrna na vafle i do dalších jazyků?
Roman Helinski: Kniha už je přeložena do němčiny, ale překladatelka nemůže najít vydavatele. Občas se ozvou z různých zemí, ale zatím není nic konkrétního. Nicméně německý překlad tu je. Pro mladé autory je vždy těžší proniknout někam dál, tak uvidíme, kolik toho dokážu dobýt a nakolik se mi svět otevře.

iLiteratura: Doufám, že hodně.
Roman Helinski: Snad. (úsměv)

iLiteratura: Myslíte si, že překladem vzniká jiné dílo? Když se dostane do jiných kulturních souvislostí?
Roman Helinski: Záleží velmi na konkrétní knize, ale nemyslím si, že by vznikala zcela nová kniha. Pokud jde o univerzální příběh, není to vůbec problém. Vím, že překladatelka Blanka Juranová měla někdy drobné potíže, které jsme spolu konzultovali, ale na druhou stranu v tom právě spočívá práce překladatelů – dokázat odhadnout tu míru „převedení“. Chápu, že občas to může být velmi těžké, zvlášť když je kniha úzce spjata s místem, kde vznikala. Tomu ale my jako autoři musíme důvěřovat. Musíme mít důvěru ve své překladatele. Já ji mám. Ale nevylučuju změnu názoru, zatím nemám velké zkušenosti.

iLiteratura: Vedle vás na sedačce leží román Červený a černý (niz. Het rood en het zwart). Proč ho čtete?
Roman Helinski: Od Stendhala jsem ještě nic nečetl, částečně proto. Knihu mi navíc doporučil kamarád, kterému i já doporučuju knihy a on si je vždycky přečte. Červeného a černého mi doporučil už třikrát. Moc se mi líbí, je to velmi aktuální kniha, a ačkoli je už dvě stě let stará, čte se velmi dobře.

iLiteratura: S „literárními“ cestami do zahraničí teprve začínáte. Upřímně doufám, že budete pokračovat dál, a na závěr se ptám, co od těchto prezentací nebo autorských čtení očekáváte a co od nich mohou očekávat čtenáři?
Roman Helinski: Jsem týden v České republice, setkávám se s Čechy a očekávám hlavně jiný pohled, než je ten nizozemský. V úterý jsme měli v Olomouci setkání se studenty na katedře nederlandistiky. Byla to velice přínosná beseda, studenti byli nadšení, měli spoustu dotazů. Ve středu jsem měl zase debatu s blogery, ta už byla přínosná o něco méně, ale není každý den posvícení. A funguje to podle mě i naopak – když si člověk přečte nějakou knihu, je hezké, že v něm zanechá nějaký pocit. Pro mě a pro můj vztah ke knize je možnost setkat se s autorem vždycky přínosná. Toto přeju i svým čtenářům.