Před více než šedesáti lety nechtěl román Strážkyně domácího krbu (De thuiswacht) zveřejnit nikdo. Ani americký nakladatel Doly de Jongové v New Yorku, ani její nizozemský nakladatel v Amsterodamu. „Nestoudné, nepublikovatelné,“ odsoudila román příkře Alice van Nahuysová, redaktorka nakladatelství Querido. V tomto románu se Dola de Jongová vrací do prostředí a doby, v nichž se odehrává její debut z roku 1939 Dans om het hart (Tanec o srdce). Prvotina je založená na jejích zkušenostech z baletního světa, v němž se mladé ženy snaží jít vlastní cestou. Román Strážkyně domácího krbu líčí život dvou přítelkyň, které v předvečer druhé světové války založí společnou domácnost. Extrovertní Erica, po otci Židovka, nevnímá blížící se nebezpečí a propásne příležitost k útěku do Ameriky. Spolubydlící Bea si mezitím uvědomí, že její city k Erice jsou stále silnější.

Těsně před začátkem druhé světové války opustila Dola de Jongová Nizozemsko. Dostala se do Tangeru, mezinárodního tavicího kotlíku, kde mnoho lidí bylo stejně jako ona na útěku. Když se jí v roce 1941 podařilo získat vytoužené místo na zaoceánské lodi do New Yorku, přihlásila se v nakladatelství Scribner’s a na žádost „editora géniů“ Maxwella Perkinse napsala později proslavený román Pole je tento svět (En de akker is de wereld, česky 2016), stále aktuální a napínavý příběh o osudech běženců. Ohlasy v tisku byly vesměs nadšené. V roce 1945 napsal list The New York Times: „Tahle kniha nevymizí snadno z paměti. Je klidná a rezervovaná, nikde se neuchyluje k bombastickému tónu, přesto je to neslýchaná obžaloba moderního válčení.“ A Associated Press byl ještě nadšenější: „Román Pole je tento svět je napsaný s flaubertovským realismem, má v sobě lehkost i děsivost. Nádherné dílo.“

Nizozemské vydání z roku 1946 získalo o rok později Prozaickou cenu města Amsterodamu. I v Nizozemsku byly reakce v tisku pochvalné.

Maxwell Perkins Dolu de Jongovou požádal, aby napsala další román, ale když ho autorka po několika letech odevzdala, byl nakladatel už v penzi. Jeho nástupci se uprostřed období mccarthismu plného podezřívavosti a strachu neodvažovali vydat román, jehož námět byl v té době kontroverzní, totiž láska mezi dvěma ženami. Také reakce jejího nizozemského nakladatele („nestoudné, nepublikovatelné“) je výmluvná. Alice van Nahuysová se odmítnutí románu snažila zamaskovat literárními argumenty, nicméně vlastně se jí nechtělo vydávat knihu o tom, čemu se tehdy říkalo „láska proti přírodě“. Dola de Jongová však měla v New Yorku pár velkých literárních opor. Přátelství s nizozemským básníkem Leem Vromanem a vlámským spisovatelem Marnixem Gijsenem pro ni bylo velmi důležité. Gijsen si rukopis přečetl a byl z něj nadšený. „Mistrovské dílo,“ prohlásil, „neměňte na tom ani čárku!“

V roce 1954 román v amsterodamském nakladatelství Querido přece jen vyšel a recenzenti se s Gijsenovým literárním hodnocením zcela ztotožnili. „Významná a pozoruhodná kniha. Ne snad proto, že s takovou dávkou pochopení pojednává delikátní problém. Ten představuje pouze východisko. Obdiv si zasluhuje především rafinovanost, s níž Dola de Jongová své dvě hlavní postavy vykreslila. Talentovaně napsaná kniha, přínos pro literaturu,“ píše list Algemeen Handelsblad. Týdeník Vrij Nederland si klade otázku, kde je hranice mezi lékařsko-psychologickou zprávou a literárním románem, protože lesbická láska byla tehdy ještě považována za chorobu. Jazýček vah se přesvědčivě vychyluje na stranu literatury, když recenzent píše: „První nizozemská kniha o tísni homofilní ženy se stala odpovědným uměleckým dílem.“ List Nieuwe Rotterdamsche Courant zachází ještě dál: „Po dočtení románu konstatujeme, že nás autorka o možnosti takového vztahu zcela přesvědčila.“ Ne všechny noviny k tematice přistupovaly tak moderně. Oblastní list Provinciale Zeeuwsche Courant zamítl recenzi předního kritika Hanse Warrena: „Ne že bychom k vaší recenzi měli jakoukoli kritickou připomínku. Avšak recenzovaná kniha, a tím pádem i recenze, se pohybují v oblasti ,druhotné lásky‘ a za (kouřovou) clonou literatury se skrývá velké nebezpečí, že takové knihy budou mít zhoubný vliv na mladé lidi, kteří ještě nenašli rovnováhu nebo ji částečně ztratili.“ Šéfredaktor pro jednoduchost přehlédl sexuální orientaci samotného recenzenta, ačkoliv je možné, že v té době ještě nebyla obecně známá. Reakce čtenářů a hlavně čtenářek na román Strážkyně domácího krbu jsou v Nizozemsku ohromující.

Po vydání knihy dostala Dola de Jongová od Alice van Nahuysové telegram: „Don’t open your fanmail!“, protože pošta od nadšených čtenářů přicházela do autorčina newyorského bytu po pytlích. Nakladatelství de Jongové přeposílalo hromady dopisů od vdaných žen, které se cítily v pasti, a od svobodných žen, které se neodvažovaly přiznat ke svým přirozeným sklonům. Čtenářky se domnívaly, že v autorce našly spojence. Tak to však nebylo. De Jongová byla tou dobou už podruhé vdaná, tentokrát za Američana Roberta Josepha.

V roce 1961 vychází anglické vydání románu pod titulem The Tree and the Vine v nakladatelství Johna Caldera v Londýně a v roce 1963 přece jen i v Americe, kde knihu vydal spisovatel a nezávislý vydavatel kontroverzních knih Lyle Stuart. Kniha tam sice vychází o několik let později než v Nizozemsku, ale téma je přesto i v anglosaském světě stále ještě tabu. Pokrokový list The Nation mluví o perverzní lásce líčené s klidnou autoritou, což recenzenta udivilo a zaskočilo. Velkého obdivovatele získá Dola de Jongová ve V. S. Naipaulovi: vyzdvihuje u ní to, co jinak v literatuře nachází jen zřídka. „De Jongová vykresluje vypravěčku jako skutečnou osobu, obyčejnou třicátnici, která nedokáže přijmout své sexuální založení a navazuje jakoby z povinnosti krátké, neradostné vztahy s muži. Proto je v zásadě osamělá a její city se nezmění. Neuvědomuje si, jak prázdný její život je. Tohle tiché odmítnutí podívat se na věc otevřeně autorka líčí velmi dojemně a jemně.“ List The Statesman píše: „Tato kniha je neodolatelná, krásná a citlivá. Musíte ji přečíst na jeden zátah, pak pochopíte, proč tento klenot musel vyjít.“

Pro Jeanne van Schaikovou-Willingovou, jednu z mála žen-recenzentek v Nizozemsku 50. a 60. let, je Dola de Jongová typickou představitelkou moderní literatury, která klinicky registruje, fakta přijímá a popisuje bez sentimentality a sebelítosti. „Je možná první autorkou, která současný styl představuje adekvátně. Ne, ať hledám, jak hledám, nikde nevidím píšícího krajana, který by se mohl s Dolou de Jongovou měřit v tom, jak být moderní bez starých poskvrn, jen tak, sama od sebe, bez křečovitosti a zvláštní námahy.“