Amsterodamské nakladatelství Cossee se v posledních letech kromě jiného zaměřilo na vydávání knih pozapomenutých autorů. Nakladatelka Eva Cossée tomu dodává osobní rozměr tím, že je představuje jako tituly z knihovny svých rodičů. U nás z této edice vyšel péčí nakladatelství Pistorius & Olšanská román Idy Simonsové (1911–1960) Pošetilá družička z roku 1959 a dva tituly Doly de Jongové (1911–2003): Pole je tento svět z roku 1945 a Strážkyně domácího krbu z roku 1954.

Znovuobjevování pozapomenutých autorů a knih klade překladatelům i recenzentům specifické nástrahy. Jejich životopisné údaje ani dílo nebývají podrobněji zpracovány, takže do médií pronikají nepřesnosti a šíří se stále dál. Překladatel zase může narazit na to, že nové vydání není příliš pečlivě redakčně ošetřeno a v nakladatelství není nikdo, kdo by uměl kompetentně zodpovědět dotazy týkající se textu. O monografii Idy Simonsové (její autorkou je Mieke Tillema) se mluví od roku 2014, ale dosud nevyšla. Životopisnou črtu Doly de Jongové, založenou na rozsáhlém rozhovoru z roku 1995 a ve stadiu tiskových korektur opatřenou spisovatelčiným komentářem a návrhy oprav, musela publicistka a novinářka Marleen Slob uložit do šuplíku, protože nakladatelství Vita, kde měl text tehdy vyjít souběžně s novým vydáním románu Pole je tento svět, zkrachovalo.

Na rozdíl od klavíristky Simonsové, která se psaní stihla věnovat jen krátce, se de Jongová pohybovala v publicistických a literárních kruzích už od 30. let 20. století a po emigraci do USA své působení rozšířila i tam. Zachovalo se o ní tedy přece jen víc osobních svědectví, přes oceán také udržovala korespondenci s různými osobnostmi. Přesto ve chvíli, kdy v nakladatelství Cossee vyšel její román Pole je tento svět (2015), panovaly ohledně autorky a její tvorby různé nejasnosti, které nakladatel nejen nedokázal uvést na pravou míru, ale částečně byl sám jejich zdrojem.

Nepřesnosti, nejasnosti…

Teď už tedy víme, že navzdory dojmu, který nakladatel zpočátku vyvolal, román Pole je tento svět ani následující Strážkyni domácího krbu autorka nenapsala anglicky, ale nizozemsky a v USA knihy vyšly v překladu A. van Ameydena van Duyma, respektive Ilony Kinzer (i když je pravděpodobné, že de Jongová byla vzhledem k newyorskému bydlišti a dokonalé znalosti angličtiny do obou překladů nějakým způsobem zapojená). Z informačních materiálů nakladatelství Cossee nevyčteme, že de Jongová psala téměř výhradně knihy pro děti a mládež, často s detektivní zápletkou. Z celé její tvorby jsou dospělým určené jen dva tituly, které vyšly česky (přičemž Pole je tento svět je také psané z pohledu dětských a dospívajících hrdinů), a s určitou rezervou prvotina Dans om het hart (Tanec o srdce) z prostředí mladičkých tanečnic. Čtyřicátnice Bea jako vypravěčka ve Strážkyni domácího krbu tvoří v její bibliografii výjimku.

Na druhé straně v knihách pro mládež někdy řešila de Jongová „dospělé“ (čti: své vlastní) problémy: hrdinkou románu By Marvelous Agreement (1960, v nizozemském překladu známé autorky pro děti a mládež An Rutgers van der Loeffové z roku 1962 s názvem Begin maar opnieuw – Začni prostě znovu; de Jongová pro van der Loeffovou ostatně ve 30. letech krátce pracovala jako sekretářka) je osiřelá židovská dívka Roza, která v americké pěstounské rodině prožívá jednak emigrantské trauma, jednak trauma toho, kdo přežil holokaust. Roza poznala „opravdové potíže“, postupně však objevuje, že jsou „nejrůznější trampoty“ a že i její americké kamarádky mají své starosti. Podle autorčina medailonu na stránkách Huygensova institutu Nizozemské královské akademie věd knihu kvůli tématu rasismu bojkotoval největší americký dětský knižní klub.

Prakticky ve všech pramenech se uvádí, že kniha The Charleton Street byla v roce 1963 nominována na Cenu Edgara Allana Poea (jde o žánrovou cenu pro napínavé knihy) a že o rok později autorka za svou poslední knihu The Whirligig of Time tuto cenu dostala (oba tituly spadají do kategorie napínavých knih pro mládež). Na seznamu nominovaných v roce 1963 autorka figuruje, ale na seznamu laureátů z roku 1964 z neznámých důvodů nikoliv. Když jsem na to upozornila nakladatelství Cossee, nedostalo se mi odpovědi.

Puritánské nakladatelství Querido?

A pak je tu otázka odmítavého postoje nejen amerického, ale i nizozemského nakladatele k románu Strážkyně domácího krbu pro lesbickou tematiku. „Nestoudné, nepublikovatelné,“ cituje Eva Cossée v doslovu k této knize Alici van Nahuysovou z nakladatelství Querido. Je pravda, že v dopise spisovateli a kritikovi Janu Greshoffovi si de Jongová na adresu van Nahuysové a jejího manžela Freda von Eugena, kteří po válce toto přední nakladatelství vedli, od plic ulevila: „Hulvátské dopisy té ženské mi už lezou krkem. Von Eugenovi nejsou moje krevní skupina. Jsou tak mazaní a vypočítaví, až se mi z toho dělá zle.“ A později vzpomínala: „I v padesátých letech měl na mě můj nakladatel Querido vztek kvůli Strážkyni domácího krbu a knihu vydal s patřičným váháním.“ Z těchto citátů však nevyplývá, že by van Nahuysové vadila lesbická tematika. Cosséeová v doslovu dokonce píše, že se „odmítnutí románu snažila zamaskovat literárními argumenty, nicméně vlastně se jí nechtělo vydávat knihu o tom, čemu se tehdy říkalo ‚láska proti přírodě‘.“ Na dotaz, odkud pochází citát „Nestoudné, nepublikovatelné“ (tj. přímo z některého dopisu van Nahuysové, nebo od de Jongové?) a o které literární argumenty šlo, jsem z nakladatelství dostala povšechnou odpověď: Eva Cossée prý čerpala z materiálů, které jí dal k dispozici autorčin syn Ian Joseph, a z dokumentů Královské knihovny přístupných na internetu. Když jsem požádala o upřesnění, zůstalo to už bez odpovědi.

A pokud jde o váhání – kniha má datum dokončení „leden 1954“ a v témže roce vyšla. Vzhledem k tehdejším delším výrobním lhůtám (také komunikace přes oceán poštou zabrala čas) se zdá, že se nakladatel příliš dlouho zdráhat nemohl. Není za tím citátem (nebo „citátem“) spíš jistý sklon de Jongové k dramatizování v kombinaci s marketingovým tahem nakladatelství Cossee?

Je totiž víc argumentů, které puritánský obraz van Nahuysové zpochybňují. Do nakladatelství ji jako dvacetiletou dívku krátce po založení v roce 1915 přijal majitel Emanuel Querido (1871–1943). Přešla k němu ze socialistického nakladatelství Ontwikkeling (Rozvoj) – ideologickým založením patřila obě nakladatelství do stejného proudu. Díky svým schopnostem (mj. jazykovým znalostem – van Nahuysová později překládala například Kafku či Werfela) se brzy vypracovala a od roku 1931 řídila nakladatelství společně s Queridem. V soukromí se projevovalo, že levicové kruhy v meziválečném období přehlížely měšťácké konvence. Van Nahuysová u Queridů bydlela a manželka se synem se museli vyrovnávat s tím, že tato „schovanka“, jak ji o generaci starší Querido představoval ve společnosti, má po celá desetiletí s šéfem poměr. Od roku 1929 obývali Queridovi s van Nahuysovou rozlehlý dům v Larenu, proslulé umělecké kolonii – mezi umělci a bohémy nebyla homosexualita ani v té době nic neznámého. Koneckonců i de Jongová říká o okolnostech vzniku Strážkyně domácího krbu: „(Sama jsem) neměla nejmenší sklon k lesbictví, vůbec si to u sebe nedokážu představit. Ale když jsem ve třicátých letech pracovala v Amsterodamu jako tanečnice, měla jsem kolem sebe nejrůznější takové případy, všechny ty taneční typy byly lesbičanky. A tehdy jsem si řekla: o tom musím někdy napsat!“ Vážný problém s akceptací své sexuální orientace má v románu úřednice Bea, kdežto bohémská Erica se s tím vyrovná snáz a o milenky z tanečního či hudebního světa od té doby nemá nouzi.

V roce 1931, tedy už pod sdíleným žezlem van Nahuysové, vydalo Querido román Twee meisjes en ik (Dvě dívenky a já), jehož autorkou byla Nettie Nijhoffová Windová (1897–1971), manželka známého básníka Martinuse Nijhoffa (1894–1953). Psala pod jménem A. H. Nijhoff, aby se podle křestního jména nedalo určit pohlaví autora. Je to příběh třicátníka, který se zamiluje do dvou dvanáctiletých holčiček, z nichž jedna má lesbické sklony a miluje tu druhou, a kromě toho tam figuruje i mužská dvojice – starší muž s mladíkem. (I tuto knihu ostatně v září 2018 nově vydalo nakladatelství Cossee.) Autorka sice měla s Nijhoffem syna, ale jejich svazek byl velmi volný – oba manželé měli dlouholeté milostné poměry s ženami.

V roce 1947 vydala Alice van Nahuys v Queridu autobiograficky laděný román pro mládež Rolien en Ralien (Rolien a Ralien) od Josephy Mendelsové (1902–1995), v němž si dospívající dívka Rolien ve své osamělosti vymyslí alter ego Ralien, která jí má poskytovat útěchu mimo jiné při vyrovnávání se s milostnými vzplanutími k učitelce či ke kamarádkám. Také Josepha Mendels měla vztahy s muži i ženami a v roce 1948 se v šestačtyřiceti letech stala jednou z prvních tzv. BOM (zkratka pro „bewust ongehuwd moeder“ – záměrně svobodná matka).

A pak tu byla otevřeně lesbická spisovatelka Anna Blaman (1905–1960, příjmení si zvolila jako kryptogram věty „ben liever een man“ – raději bych byla mužem). Ta sice nepatřila do autorské stáje Querida, ale v roce 1948 vyšel její román Eenzaam avontuur (Osamělé dobrodružství) o manželské krizi, která vyvrcholí tím, že se manželka zamiluje do ženy. Při líčení vztahů se Blamanová nevyhýbala explicitním (homo)erotickým pasážím. O rok později za knihu získala Literární cenu města Amsterodam (jejíž laureátkou v roce 1947 byla de Jongová za Pole je tento svět). Za jeden z následujících románů jí tato cena byla udělena i roku 1956 a v roce 1957 dostala za celé dílo významnou Cenu P. C. Hoofta. Přitom Blamanová budila v Nizozemsku svou tvorbou i extravagantním životem (byla například vášnivá motorkářka) mnohem větší rozruch než zaoceánská manželka a matka de Jongová: Strážkyni domácího krbu podle vlastních slov mohla napsat díky tomu, že se jí v roce 1951 narodil z druhého manželství syn Ian a měla k němu na celý den hlídání. Zkrátka lesbická tematika sice nebyla v roce 1954 v Nizozemsku či v nakladatelství Querido běžná, ale nebyla ani nová a de Jongová téma pojednala decentněji než některé její předchůdkyně.

Pokud jde o pobouření v tisku, v tehdejší nizozemské společnosti, rozdělené podle náboženských a ideologických „pilířů“, je třeba rozlišovat, o jaký list jde. Eva Cossée v doslovu uvádí jednu zamítnutou recenzi (z obavy, že kniha bude mít neblahý vliv na mládež). Šlo však o regionální list z provincie Zeeland, v níž dodnes začíná tzv. „biblický pás“ přísně protestantských oblastí, který se táhne napříč Nizozemskem od jihozápadu k severovýchodu. V ostatních citovaných recenzích se lesbické sexuální zaměření přirozeně také uvádí (vždyť o tom ta kniha je), ale doboví recenzenti vesměs zdůrazňují literární kvality knihy. Kdo chtěl číst něco „nestoudného“, věděl, že má sáhnout po jiných knihách.

Co tedy mohlo způsobit „vztek“ a jisté váhání nakladatelky? Možná ji ve skutečnosti rozrušily motivy, které jí připomínaly její osud: časná ztráta matky u Bey, zvláštní vztah k šéfovi či složitosti s židovským původem u Eriky. Mohlo ji dráždit i to, že de Jongová popisuje situaci po německé okupaci Nizozemska, když přitom stačila na poslední chvíli ze země odjet. Van Nahuysová (1905–1967) se narodila ve vojenském přístavu Den Helder jako nemanželská dcera známé kabaretní subrety a námořního důstojníka, ale brzy ji svěřili do péče příbuzných v Belgii. Matka zemřela, když byly Alici čtyři roky. V roce 1942 dala van Nahuysová v nakladatelství „ze zdravotních důvodů“ výpověď – ve skutečnosti musela odejít, protože byla po matce Židovka. Asimilovaný portugalský Žid Emanuel Querido s manželkou se pokusil skrýt, ale někdo je udal a oba zahynuli v roce 1943 v koncentračním táboře Sobibor v plynové komoře.

Alice van Nahuys vstoupila do historie ještě jedním citátem – Deník Anne Frankové prý odmítla vydat s tím, že „po téhle válce se o židovský problém už nikdo nezajímá“ (v jiných pramenech se uvádí, že text odmítla „povýšeně“). Přitom v Queridu v té době vydala různé jiné tituly s touto tematikou. Literární vědec Guus Sötemann to ve výroční publikaci o historii nakladatelství Querido vysvětluje tím, že „pomyšlení, že má vydat spis z pozůstalosti zavražděného židovského dítěte jako komerční produkt, pro ni v té době bylo nesnesitelné“.

Podle vzpomínek současníků to byla rázná žena, která si zpočátku udržovala od lidí odstup (nejspíš podobně jako de Jongová, která údajně měla pověst „nebezpečné ženy“) – je možné, že se někdy vyjádřila stroze, aby zastřela skutečné city. Nicméně význam nakladatelství Querido pro nizozemský kulturní život a její osobní zásluhy jsou nezpochybnitelné: legendární je například zřízení německojazyčné odnože Querido Verlag po Hitlerově nástupu k moci, kde pod osobním vedením van Nahuysové vycházela v Amsterodamu díla německých autorů, kteří se museli uchýlit do exilu a v Německu už nesměli publikovat.

Spisovatel v emigraci

Vraťme se však k Dole de Jongové. V doslovu k románu Pole je tento svět se Eva Cossée zmiňuje, že na podnět svého amerického editora Maxwella Perkinse chtěla po úspěchu Pole zpracovat své další životní zkušenosti v románu Het huis der argelozen (Dům bezstarostných) – „líčím tam život mladé Židovky, která přijede do Ameriky, a postoj Američanů k běžencům“, upřesnila v jednom interivew –, avšak nikdy ho nedopsala. Podle jiných zdrojů román v rukopise existoval. Ve skutečnosti těch pokusů o další román pro dospělé s reflexí autorčiných pocitů a zkušeností bylo víc. Když v roce 1947 přiletěla do Amsterodamu, aby převzala literární cenu, inspirovalo ji to k románu, který se měl jmenovat Return to Arnhem (Návrat do Arnhemu). „Je to víceméně takový silácký kousek: jeden den v Arnhemu, konfrontace s minulostí,“ napsala Janu Greshoffovi. V polovině 50. let v interview mluví o románu s pracovním názvem The Sum of All Moments (Souhrn všech chvil), v srpnu 1960 říká, že je z poloviny hotový, v roce 1968 se titul změnil na The Search for Maria Bonissima (Pátrání po Marii Bonissimové), ale námět je stejný: „Pracuju teď na velkém románu. (...) Píšu ho už velmi dlouho, je to o běženci, o vykořeněném člověku tady v Americe. (...) Ne, není to autobiografické. Každý román je samozřejmě víceméně autobiografický, ale tenhle se mnou nemá nic společného.“

Proč se nepodařilo tento román dotáhnout, vysvětluje de Jongová různě. Psala prý dětské knížky a detektivky, „protože romány se už nic nevydělá. Dělám to jako řemeslo, jako příštipkář. Chci si tak uspořit dost peněz na to, abych napsala velkou knihu, kterou plánuju už tři roky.“ Spisovatelský blok (v posledních pětatřiceti letech svého života už žádnou knihu nenapsala) přičítala tomu, že potřebuje od tématu odstup. „Poslední válka můj život přeťala, vysadila mě na ostrov. S ohledem na manžela a dítě a z rozumových důvodů to v každodenním životě musí být poloostrov, ale tuším, že v mé tvorbě se projevuje můj skutečný životní postoj.“ Kromě traumatu toho, kdo se před holokaustem zachránil, ale ztratil rodinu (z nejbližších příbuzných přežil válku jen starší bratr Hans), nedokázala nikdy překonat trauma emigranta. V jejím případě nešlo o jazykové bariéry, vždyť v angličtině úspěšně psala, ale o pocit vykořeněnosti a nemožnost sdílet v novém prostředí svá trápení: v časopise nizozemské krajanské kolonie v New Yorku píše, že u běženců se vychází z toho, že „měli obrovské štěstí“, a tak se drží skromně v pozadí. „Ale když se nad tím člověk zamyslí, když si pomyslí, co to muselo znamenat, začít život úplně znovu. A uspět. A mlčet o tom.“ A k tomu tragika nemožnosti zakořenit znovu doma, jak se de Jongová přesvědčila, když se v roce 1970 vrátila do Nizozemska, avšak po sedmi letech přece jen zase odjela do New Yorku. Možnost návratu i průběžných návštěv rodné země, jakmile bylo po válce, ale také publikačních možností souběžně v nové i staré vlasti by jí Egon Hostovský, český spisovatel s dost podobným osudem, asi záviděl. Ona by mu zase jistě záviděla všechny ty romány, ve kterých emigrantskou bolest zachytil.

Překladatelská dilemata

Jak bylo řečeno, román Strážkyně domácího krbu napsala de Jongová v nizozemštině, nicméně nakladatel rozesílal do zahraničí anglickou verzi s tiráží překopírovanou z nizozemského vydání, čímž vyvolal dojem, že anglická verze je přinejmenším rovnocenná nizozemské. Až na můj přímý dotaz nakladatelství Cossee přiznalo, že jednalo zmatečně a že je žádoucí držet se prostě nově vydané nizozemské verze, která je „zredigovaný a zmodernizovaný originál Doly de Jongové“.

Rozdíl je už v názvu: nizozemské De thuiswacht (označení pro toho, kdo zůstává volky nevolky doma, když ostatní někam vyrážejí) se v angličtině změnilo na The Tree and the Vine. Tento název přejal i švédský nakladatel (v jiném jazyce kniha dosud nevyšla) a také pracovní název českého vydání byl Strom a réva. Při překládání se však ukázalo, že se tento název opírá o větu, která se v té podobě vyskytuje jen v angličtině. Jde o tuto Beinu charakteristiku života s Erikou (s. 27): „I teď, s celou krajinou toho lidského života v zorném poli, si ještě kladu otázku, zda to, co jsem v dálce považovala za rostoucí strom, nebyl přece jen uhynulý kmen, jehož zeleň udusil okolní plevel.“ V angličtině je místo plevelu „popínavá réva“. Jestliže se překladatel drží nizozemského originálu, jak se sluší a patří, nedává název Strom a réva smysl. Původně se román ostatně měl jmenovat Erica a ta druhá, což je zajímavý posun těžiště, protože titulní strážkyní krbu se myslí právě „ta druhá“, tedy Bea.

Přes nakladatelovo ujištění, že je nizozemské vydání zredigováno (v čem spočívá modernizace, se bohužel bez porovnání s vydáním z roku 1954 nedá zjistit), jsem narazila na několik chyb, při jejichž řešení jsem přece jen musela nahlédnout do anglické verze (a v některých případech mě to zachránilo před závažným posunem).

Na s. 42: „Ale jistě mě to samotnou udivovalo, tím spíš, že jsem podobnou neschopností netrpěla se žádným ze svých dvou předchozích milenců.“ V nizozemštině: „Maar ik moet toch zelf wel verbaasd zijn, temeer daar ik een dergelijke incapaciteit voor een van mijn twee vorige geliefden gevoeld had.“ Tušení, že tu jde o překlep (een místo geen, tedy „s jedním ze svých…“ místo „se žádným ze svých...“), mi potvrdila anglická verze, kde je věta správně (… for I had never suffered a similar incapacity with either of my previous loves).

Na s. 72: „(…) ten, kdo (…) stojí na bedýnce od mýdla, má v sobě víc nenávisti než dobré vůle.“ V nizozemštině: „(…) meer haast dan goodwill (…)“ – tentokrát zrádnější překlep (haast místo haat, tedy „víc spěchu“ místo „víc nenávisti“) se dá odhalit jen přes angličtinu (hate).

Na s. 107 Erica vzpomíná na „věčné matčiny mimomanželské avantýry“. V nizozemštině je velmi záhadný výraz colleges, který má sice několik významů, žádný z nich se tu však významově nehodí. Až angličtina napověděla (extramarital adventures), co tím autorka myslela.

A konečně ještě jeden překlep, který naznačuje, že nakladatel opět (jako u románu Pole je tento svět) pracoval se skenem původní sazby, který jen – ne zcela spolehlivě – zredigoval. Na s. 129 se Bea obává, že by vztekem „zničila (…) svou poslední šanci“. V nizozemštině čteme kam (tedy poslední hřeben) místo kans (šanci) a také angličtina (chances) potvrzuje, že jde o překlep.

Jak je vidět, záslužná snaha nakladatelství Cossee o připomínání pozapomenutých autorů naráží v praxi na nedostatečnou editorskou práci, jistou nonšalanci v přístupu a lhostejnost k problémům, které tím zahraničním překladatelům vznikají. Také doslov nakladatelky je zřejmě do jisté míry podbarvený marketingovými zájmy – přitom její pohled se promítá i do některých českých recenzí, což vede k dalším zkreslením.