Pole je tento svět. Název románu nizozemské autorky Doly de Jongové zní záhadně, ale čtenář hned na stránce vyhrazené mottu dostane možnost zjistit, že se jedná o citát z evangelia podle Matouše: „… pole je tento svět, dobré semeno jsou synové Království a koukol jsou synové toho zlého“ (Mt 13,38). V průběhu četby dále zjistí, že titul k dílu pojí různorodé významové spojnice a že by mohl být čten nejen jako novozákonní alegorie světa, který je pole, ale i obráceně: pole je (celý) svět. Jedna z úvodních scén totiž popisuje nekonečnou, vyčerpávající a úmornou těžkou práci na poli, vláčení těžkých konví pod spalujícím sluncem, snahu přesvědčit půdu, aby vydala obživu.

Ale sluší se začít od začátku. Dotyčné pole se nachází v marockém Tangeru v době druhé světové války, kdy bylo město demilitarizovanou zónou, formálně pod kontrolou španělských úřadů. Pro uprchlíky před nacismem z celé Evropy tak představovalo přestupní stanici na cestě do bezpečnějších částí světa. V románu sledujeme osudy skupiny uprchlíků, která se dala dohromady zvláštním způsobem: nizozemští manželé Aart a Lies na útěku na jih vzali do vozu několik osiřelých dětí, které na cestě potkali a o které se neměl kdo postarat. Snad ze soucitu, z čiré humanity, snad z romantické touhy po pospolitosti („bude nás víc, nebudeme se bát vlka nic“). Malá komunita žije v primitivním obydlí a zpočátku se snaží po vzoru místních Arabů obdělávat půdu, ale brzo je jasné, že zápasem s neúrodnou půdou se neuživí.

Na první pohled to vypadá jako archetypální literární konstelace, známá stejně z rámcové novely Dekameronu jako z Pána much: skupina lidí ocitnuvších se na stejném místě, spřízněni volbou nikoli vlastní, spíše okolnostmi, za kterých se dostanou ke slovu jejich vlastnosti a směřování, zpravidla ty temné a většinou skrývané. Ale tak jednoduché to u de Jongové není. Tím, co žene román kupředu, nejsou jen vztahy mezi jednotlivými postavami, ale další dvě témata: jejich vnitřní vývoj a dospívání a širší perspektiva, obraz života na marocké periferii, která se stala díky diplomatickým šachovým partiím výjimečným místem. Autorce náleží poklona za to, jak se jí přirozeně a nenásilně podařilo nalézt rovnováhu mezi všemi třemi komponentami. Příběhy jednotlivých postav nejsou striktně oddělené, spíše se vrství jeden na druhý, čtení plyne bez předělů a pozornost se přesouvá téměř nepozorovaně, v hrách s kompozicí a švy mezi vypravěčskými party se autorka nevyžívá. Velmi silný je román ve zobrazení prostředí. Asi není pochyb o tom, že sever dnešního Maroka nabízí kulisy pitoreskní a barvité, a de Jongová zapojuje techniky detailního líčení tak, že vzniká realistický obraz mikrokosmu tvořeného diplomatickými rezidencemi, kavárničkami, potemnělými bary pro Evropany, barevně natřenými plážovými kabinami, exotickými chutěmi a vůněmi a strašlivým vedrem. Hlaholí tu směs různých jazyků, arabština, francouzština, berberština, španělština a další. A ovšem se to tu hemží postavami a postavičkami všelijakých šejdířů, zlodějíčků, úchyláků, prostitutek a dobrodruhů, pronárodem, který se na podobná místa zpravidla stahuje v dobách, kdy nic nebo skoro nic nefunguje normální cestou.

Realistická je v jistém smyslu i charakteristika postav. V popisované různorodé komunitě mají různé osudy, ale představují také odlišné povahové typy. Podvědomé soupeření mezi zaťatým, ale ve výsledku slabošským Aartem a nedospělým, ale žezla se rychle chápajícím Hansem, synem německého protinacistického odbojáře, představuje jednu z hlavních dějových linek románu. Předčasně dospívá i Maria, kterou si k sobě vezme rodina jednoho z diplomatů, aby jí poskytli materiální dostatek a vzdělání, aniž by se jí ovšem ptali, jakou představu má o vlastním životě ona sama. Podobně i vztahy mezi ostatními postavami fungují jako další dílčí zápletky, stejnou funkcí však plní i jejich vnitřní monology, v nichž sledujeme přirozeně ztvárněné utváření jejich dospělých názorů na svět, ve kterém se ocitly. Sluší se také dodat, že ačkoli je to svět často tvrdý a plný krutostí, autorka nepřekračuje určité hranice a pracuje se zámlkou: když malá polská utečenkyně Luba opustí svou adoptivní „rodinu“ a nastěhuje se do plážového domku k tajemnému panu Manusovi, ponechává de Jongová jen na čtenářově představivosti, proč si Manus holčičku k sobě vlastně vzal a co tam s ní asi provádí.

Dola de Jongová píše z vlastní zkušenosti. Byla Židovka a podobnou anabázi z Nizozemska do Maroka absolvovala na vlastní kůži. I některé z postav románu mají reálné předobrazy. Román vyšel nejprve anglicky v New Yorku, v jejím novém americkém domově, v roce 1945. Můžeme ho charakterizovat jako realistické svědectví o jednom z koutů světa, kterým se přehnala válka. Dotkneme-li se jeho etických implikací, nenavádí nás k nim autorka nijak doslovně, spíše nechává čtenáře, aby se dal vést názvem knihy. Kdo tady představuje to dobré semeno a kdo plevel? Kdo jsou úředníci a policisté, kteří si v byrokratickém soukolí běžence posílají mezi sebou od čerta k ďáblu? Diplomaté žijící ve slonovinových věžích svých rezidencí a projevující jen zdrženlivý zájem o své spoluobčany, kterým by měli pomáhat, a aby si koupili čisté svědomí, vezmou si k sobě jednu uprchlickou dívku? Maročtí Arabové, kteří čelí koloniálním manýrám evropských pánů i stále tíživěji hrozící chudobě s příslovečnou orientální odevzdaností? Děti, z nichž se nedobrovolně stávají dospělí, a naopak? Anebo za to všechno opravdu mohou jen ti, co rozpoutali válku – tam, kam míří mnohomluvné gesto místních obyvatel, když rukou ukazují na opačnou stranu Gibraltarského průlivu?

Ukázka z knihy na webu nakladatelství, na H70