Věra Koubová (nar. 1953) je česká překladatelka a fotografka. Zaměřuje se na překládání poezie, ale do povědomí čtenářů se nejvíce zapsala překlady Friedricha Nietzscheho, na kterých spolupracuje se svým manželem Pavlem Koubou, a Franze Kafky.

iLiteratura: Na jakém překladu právě pracujete?
Věra Koubová: Právě dokončujeme (manžel rediguje) tzv. Vůli k moci Friedricha Nietzscheho. Jde v podstatě o zápisy z pozůstalosti z let 1885–89, bez závěrečného posvěcujícího autorova pohledu, a já tu práci odsouvám už dvacet let. Ale mělo to být Nietzschovo chef-d’oeuvre a jeden nadšený, netrpělivý čtenář mi dokonce napsal: „Paní Koubová, kdy už konečně přeložíte Vůli k moci?“ A protože na mě už léta naléhal i můj muž, že je potřeba pustit se do Nietzschovy pozůstalosti, odkládat se to dál nedalo. Přeložit mi to trvalo přes tři roky.
Důvod, proč jsme se k tomu dlouho nemohli odhodlat, byl také ten, že jsme nevěděli, jak české vydání pojmout. V klasické podobě, jak spis připravila Nietzschova sestra (ve spolupráci s Nietzschovým přítelem Petrem Gastem), jej vydat nelze. Elisabeth Förster Nietzschová byla přívrženkyně Hitlera, její manžel byl nacista, a když byl Nietzsche nemocný a už o sobě nevěděl, vystavovala ho návštěvám z těchto kruhů. Nebyla hloupá, tušila, že bratr je velký filozof, ale to, co Nietzsche řekl, svým výběrem (a nejen jím) zkreslila, takže dodnes v obecném povědomí vládne jeho pokřivený obraz. Těžko najít jiného filozofa, který by ve druhé polovině 19. století psal tolik proti německému nacionalismu a proti antisemitismu jako Nietzsche. A přesto ho mnozí vnímají jako nacionalistu a antisemitu. Protože u velkých a náročných autorů se leckdo raději spolehne na úsudek „o“ nich, pokud možno z novinového článku nebo nějaké biografie, namísto vlastní pozorné četby. Ještě dnes jsou představy o něm často převrácené naruby.
Nietzsche byl velmi osamocený, měl jen pár blízkých přátel; svůj život zcela podřídil psaní, ke konci své knihy vydával i vlastním nákladem. Jako filozofovi (a pronikavému psychologovi) se mu nedostalo žádného uznání, to přišlo až ve 20. století.

iLiteratura: Jak jste tedy k Vůli k moci nakonec přistoupili?
Věra Koubová: Převzali jsme poslední dva svazky pozůstalosti, z doby, kdy Nietzsche na svém „hlavním díle“ pracoval, v podobě německého kritického vydání. Nebude to tedy text, který by se úplně snadno četl, zápisy jsou někdy útržkovité, někdy se opakují, často chybí interpunkce. Knihu doplníme konkordancí se standardním vydáním Vůle k moci, které ovlivnilo mnoho velkých interpretů. Ke dvěma svazkům kritického vydání pak bylo kvůli tomu třeba doplnit a dopřeložit ještě asi sto stran záznamů zařazených do Vůle k moci, ale pocházejících z doby před rokem 1885. Mimochodem, když Nietzsche dílo promýšlel, uvažoval o různých titulech, „Vůle k moci“ byl jen jeden z nich.

iLiteratura: Kromě filozofa a psychologa byl také básník, říkává se.
Věra Koubová: Ano, tak jsem se k němu dostala – protože mě svedla jeho literární stránka. Je nejen přesný pozorovatel člověka, ale zároveň jeden z největších umělců německého jazyka. Ostatně jsem právě připravila k tisku reedici jeho Dionýských dithyrambů a jiných básní, protože jsou vyprodané a v internetových antikvariátech se prý prodávají za 1800 korun!

iLiteratura: Jak při překladech Nietzscheho probíhá spolupráce s vaším manželem Pavlem Koubou?
Věra Koubová: Muž vždycky zrediguje jednu kapitolu, doplní, co jsem při překládání nenašla (například české překlady citací); pak si jeho úpravu přečtu, udělám k ní několik návrhů, on je zčásti přijme, zčásti nepřijme, a co zbude, pročítáme spolu. Tam ovšem dochází k jistému tření, protože já vidím především literární stránku a on tu filozofickou. A on chce být přesný, což chápu, i já chci být přesná, ale zároveň chci, aby se to říkalo přirozenou češtinou, a ne umělou češtinou filozofie. Narážíme například v otázce pasiva – to je jeden z prostředků, které se ve filozofii používají běžně a často se jim nelze vyhnout, ale Nietzsche nepíše technickým jazykem, píše jako literát. A tak musíme hledat kompromisy, které vyhoví filozofii i literatuře. Spolupracovali jsme tímto způsobem i na předchozích překladech Nietzscheho.

iLiteratura: Tohle je tedy u Nietzscheho nejtěžší? Vybalancovat ty dva pohledy?
Věra Koubová: Nevím, jestli nejtěžší, ale je to složité, taky ovšem poučné, při redakci se toho překladatel spoustu naučí. Možná bych ale uvedla, co je u Nietzscheho nejlehčí: že když něčemu nerozumím, můžu si být jistá, že to je moje chyba. Jeho věta mi vždycky nakonec umožní dojít k tomu, co myslel. Těžké je, když to nemá autor pořádně rozmyšlené nebo se nedokáže vyjádřit přesně a člověk se musí dohadovat, co vlastně chtěl říct. Taková místa v textech, které Nietzsche publikoval, nenacházím. U pozůstalosti je to obtížnější, protože záznamy jsou často jen náčrty, které nejsou ani formulačně dokončené.

iLiteratura: Jak jste se k překládání filozofie dostala?
Věra Koubová: Prvním takovým textem byla Evropa a doba poevropská Jana Patočky, těsně po listopadu 1989, napsaná českým filozofem německy. Nikdy jsem neměla v úmyslu filozofii překládat, ale v té době byla náhle velká potřeba dohnat svět. Nietzsche i Kafka, další z „mých“ autorů, jsou pořád aktuální, dodnes se o nich diskutuje, a v českých zemích nebylo přeloženo skoro nic. Překládání Nietzscheho jsem se bránila jistě dva roky, až pak můj muž přišel na šikovný trik: dal mi do ruky Radostnou vědu, která začíná i končí mnoha stranami veršů. A já vždycky chtěla překládat básně, i začetla jsem se do toho „překladatelsky“; z Nietzscheho mě sice zkoušel už profesor Sobotka při rigorózních zkouškách, ale překladatelský pohled je úplně jiný, mnohem důkladnější, a tak mi došlo, že Nietzsche básní i tam, kde píše prózou. A už jsem se z jeho knih nevynořila.

iLiteratura: Ani Franze Kafku jste si nevybrala sama?
Věra Koubová: Když se začaly vydávat jeho spisy, Kafkovo nakladatelství chtělo mít pokud možno všechno hned, takže tam byli nešťastní z prvního překladatele, který pracoval jen na prvním dílu deníků čtyři roky a pak se ještě nepohodl s redaktorkou, která neuměla německy. Redakci nabídli mně, a já rediguji strašně nerada, jenže práce na textech Franze Kafky se nedá odmítnout. Tím jsem se postupně dostala i k jeho překládání. S oním překladatelem jsme si nakonec dobře rozuměli. Vzpomínám si, jak jsem mu malovala obrázky – Kafka hodně přesně popisuje gesta, ale já jsem je v té češtině neviděla. Tak jsem překladateli místo poznámky nakreslila na okraj listu třeba tlustý nárt a jak se do něho zařezává bota… to všechno tam Kafka má, člověk si to musí představit a teprve pak to přeloží dobře.

iLiteratura: Není to docela dobrá univerzální rada na překládání čehokoliv?
Věra Koubová: Představit si věci je nezbytné, protože se vždycky musí proplout nějakým tím „rybníkem“, stavem, kdy se zapomene na jazyk, ze kterého se překládá, a to, co se v původním jazyce odehrávalo, zůstane jen jako taková představa beze slov, chuť v ústech. A na druhém břehu je potřeba najít pro to slova v mateřském jazyce. Nedá se překládat slovo od slova, přestože slovníky, především jednojazyčné, výkladové, synonymické, jsou velká pomoc. Musí se to udělat jinak, ale tak, aby to působilo jako na tom opouštěném břehu.

Radost z proměňování

iLiteratura: Překládala jste někdy texty „do šuplíku“?
Věra Koubová: Vzpomínám si na jeden případ. Byla to poéma, která zrovna teď vyšla, asi po dvanácti letech. Překládala jsem tehdy tři sbírky Franze Wurma pro nakladatelství Prostor a věděla jsem i o téhle poémě. Bylo to jeho hýčkané dítě, se kterým měl spoustu práce, psal ji v Izraeli v 70. letech, hodně těžce. A chtěla jsem mu udělat radost a jednou přes prázdniny jsem ji přeložila, i když mi bylo jasné, že se to bude těžko udávat. Nabídla jsem ji nakladatelství Fra, ale byla to obtížná a vleklá spolupráce, takže jsem od projektu po čtyřech letech, když Franz Wurm umřel, odstoupila. Nedožil se vydání, a když jsem jim o jeho úmrtí napsala, ani neodpověděli.
Pak jsem si asi před dvěma lety řekla, že to zkusím znovu u nakladatelství Triáda. Tam text vydali ihned, a byla to výborná spolupráce, našli knize mimo jiné podporu u Českého literárního fondu, napadlo je vydat jako záložku Wurmův portrét, pozvali mě do tiskárny, abych zkontrolovala kvalitu výtisku.

iLiteratura: Jste překladatelka, ale taky fotografka a věnujete se i recitaci. Vnímáte mezi těmito světy spojitost?
Věra Koubová: Od malička jsem měla slabost pro obrazy. Ať už při kreslení, nebo pro obrazy slovní, anebo dokonce i takové, které vytváří hlas – přednes. To všechno se mi líbilo a milovala jsem výtvarnou výchovu, češtinu, čtení, a když pak ve čtvrté třídě přišla ruština, i přes skepsi okolí jsem byla nadšená. Už jen odlišné písmo mě bavilo, i mluvit tím jiným jazykem, pan učitel mě posílal do recitačních soutěží… A vnímám to všechno jako variace jednoho celku – pokusy zobrazovat, co člověk vidí kolem, a proměňovat to. U překládání je zvlášť očividné, že se proměňuje něco, co už tu je abstraktně, ztvárněno zápisem, i fotografie abstrahuje tím, že převádí do ploch a kompozice, a tak také soustřeďuje; já se zabývám černobílou fotografií, kde se redukuje ještě i barva a teprve pohledem ten „zápis“ ožije. Vždycky jsem dělala to všechno naráz a i teď se pohybuji v jakýchsi kruzích: nějakou věc přeložím, pak ji připravím třeba pro rozhlas, udělám nějaký živý pořad, nejradši hudebně-literární. Když už byl vydán celý dostupný Kafka, začala jsem „překládat“ jeho texty do fotografií, třeba jsem šla s nějakou větou do ulice a zkoušela se dívat jejím prizmatem, a teď se zas ještě od těch fotografií sama k nějakým textům odrážím.

iLiteratura: Vystudovala jste překladatelství a tlumočnictví, ale trvalo dlouho, než jste začala překládat literaturu. Nebyly příležitosti? Vidíte rozdíl ve svých tehdejších možnostech oproti dnešním začínajícím překladatelům?
Věra Koubová: Tehdy se dalo uživit tlumočením, což se myslím dá dobře i dnes. Takže jsem třeba pět šest dní v měsíci tlumočila, vydělala si peníze na celý měsíc a ve zbylém čase hledala, co bych ráda překládala. Překlady jsem nabízela časopisu Světová literatura. Vydávat knižně jsem ale nemohla, protože začátečníkovi nikdo nic nesvěřil. Překladů bylo málo, a bylo-li povoleno nějaké skvělé dílo, v redakcích si je nabízeli mezi sebou. Asi pět let, než přišly děti, jsem se tedy věnovala tlumočení.
Oproti dnešní situaci to je velký rozdíl – dřív nebyly příležitosti, teď jich je zas až moc, ale na všechno se příliš spěchá.
Jinou velkou proměnou je pro mě odosobnění a odmaterializování provozu. Dřív jsem se úzce stýkala s redaktory. Měla jsem štěstí na skvělé redaktory, jako například Michaelu Jacobsenovou nebo Milenu Masákovou, a když jsem šla do redakce, bylo to vždycky jako návštěva, popovídat si nad dílem. Když už proces vrcholil, dostala jsem do ruky poslední obtah, a to bylo něco úžasného. Text byl už vytištěný jako v knize, na čistém papíře, jenom to nebylo svázané, ale dalo se v tom ještě opravovat a chyby doslova „vyskočily“. Tuhle fázi jsem vnímala jako slavnost. Teď chtějí nakladatelství i poslední opravy elektronicky, ale je rozhodně důležité, aby si to člověk vytiskl aspoň sám. Protože výsledný tvar je pořád ještě papírová kniha a na obrazovce prostě není vidět všechno, kdežto na papíře se to přihlásí samo. V současnosti se knihy hemží nedotaženými opravami a číst knihu je někdy jako skákat přes překážky.

iLiteratura: Měla byste ještě nějaká doporučení pro začínající překladatele?
Věra Koubová: Literární překlad není tak honorovaný, jak by měl být, aby nám umožnil méně spěchat. Člověka to nutí hledat si další zaměstnání, chce-li překládat pořádně. Ať už jde o tlumočení (které dnes navíc požívá většího respektu než za mých časů), redigování, práci v rozhlase… Mně se to osvědčilo jako dobré řešení. Aby bylo možné překládat s radostí: protože když se překládá jen pro výdělek, není to ono.
Řekla bych, že mladý překladatel by si měl už od samého začátku vybírat – jistě, pokud mu to situace dovolí, vím, že je to idealismus. Tím, že bude překládat dobrou věc, se zároveň učí a podílí se nějak i na přítomnosti dobré literatury v zemi. Je to podobné, jako když Kafka nechtěl být profesionálním spisovatelem: chtěl oddělit zaměstnání od toho, co píše, aby si psaní nepokazil, aby mu návykem nezevšednělo.
Další důležitá věc je neopomenout před podepsáním smlouvy rozhodně knihu důkladně přečíst, aby byl člověk přesvědčen o její hodnotě. Je důležité nepřekládat, čeho si člověk necení; zároveň tak překladateli vzniká i určitý profil. V osmdesátých letech jsme se při výběru knih často řídili jménem překladatele. U některých (např. Zábrana, Stromšík, Kořán a řada dalších) jsme se mohli spolehnout, že nebudou překládat nic špatného.

Na ceny za překlad by člověk neměl moc dát

iLiteratura: S Kafkou jste strávila mnoho společného času. Jaký k němu máte vztah?
Věra Koubová: Myslím, že Kafka má všude po světě čtenáře, jako jsem já, kteří mu prostě propadli. Vlastně ke každému autoru, se kterým se „spustím“, jako byl třeba i Wurm nebo jako je Peter Handke, si vytvářím nějaký vztah. Protože z něho mám to nejlepší, nejintenzivnější, čeho on se v životě dobírá. Ne ten „všední den“, ale tresť, skrze kterou září. Všichni jsou pořád nějak okolo mě, ve vzduchu.

iLiteratura: Myslíte si, že vás intenzivní kontakt s autory ovlivňuje i v běžném životě?
Věra Koubová: Myslím, že mě učí vidět a vyjadřovat, co vidím. Když jsem začínala překládat Kafku, náramně jsem mu záviděla, tomu jeho médiu. Uvědomila jsem si, jak rozdílné možnosti má oproti fotografování. Literatura, slovo, má takovou škálu významů, tolik faset, a on toho všeho využívá!

iLiteratura: Kromě mnoha dalších ocenění jste nositelkou Ceny Josefa Jungmanna za překlad Rozevřené fugy Franze Wurma nebo Magnesie Litery za básně Richarda Pietraße. Co pro vás překladatelské ceny znamenají?
Věra Koubová: Je milé a povzbudivé, když člověk cenu dostane, ale myslím, že by na ni neměl dát. Ceny zase tolik nesleduji, jejich předávání se účastním, když mě požádají, abych je vyfotila. Z toho důvodu jsem se jednou dostala i na Skřipec, na který jinak nechodím vůbec. Ač je to zřejmě potřebná cena, mám hrůzu z toho, musí-li se někdo svíjet před zraky druhých.
Ceny jsou mnohdy náhodné, nikdy se nepřehlédne a nezhodnotí všechno. Cena a uznání je jakýsi bonus navíc. Pravá, naplňující radost z překládání se dostavuje, když člověk najde autora, který mu otvírá oči a s kterým rád tráví dny.

iLiteratura: A tahle radost přichází kdy přesně? Když hledáte ta správná slova? Když před vámi leží hotová kniha?
Věra Koubová: Když přede mnou leží hotová kniha, tak určitě ne. Do té se už pomalu neodvažuji podívat, protože kdykoli jsem čerstvou knihu otevřela, bylo to na místě, kde stála nějaká chyba. Mám na mysli dobu, kdy slova hledám, ale ještě spíš moment, kdy je najdu – kdy se to najednou zacelí a vidím, že slova sedí.
Ale těžké věci, opravdové zapeklitosti mě překládat baví. Protože jedině když se člověk s něčím přetahuje, k něčemu to vede. Nietzsche by možná řekl, že tehdy se uplatňuje vůle k moci.

iLiteratura: A myslíte si, že nakonec lze přeložit všechno?
Věra Koubová: Zpupně si myslím, že to, co si vybírám, přeložit jde. Ale přiznám se, že některým věcem se vyhýbám. Vyhýbám se textům plným informací, které vyžadují hodně rešerší. Mně se chce být v jazyce a v něm se rozhlížet a hledat, ne pátrat po faktech (ovšemže to nakonec dělám, například každý, kdo překládal některý ze svazků Kafkova díla, musel připravit i komentář, doslov, a někdy i jmenný rejstřík nebo životopisy adresátů jeho dopisů). V téhle oblasti bych možná narazila na leccos, co se přeložit nedá kvůli rozdílu kultur. Nebo když je text zabarven nářečím: překladatel nemůže nechat mluvit Švejka berlínským dialektem, jako to udělal Petr Sacher, jenom proto, aby to bylo dialektem, protože všichni vědí, že Švejk nebyl Berlíňan, a neladí to.

Spíš než teorie překladu pomáhá praxe čtení

iLiteratura: Musela jste někdy při překladech filozofických textů zavádět nové termíny, tvořit pojmosloví?
Věra Koubová: Ne, já nikoli, protože Nietzsche právě nepoužívá žádnou filozofickou hantýrku, ale krásný německý jazyk, který je kupodivu vlastně současný. Setkal se s tím však můj muž, když s Ivanem Chvatíkem, Miroslavem Petříčkem a kratší čas také s Jiřím Němcem překládali Bytí a čas od Heideggera. Tam museli skutečně terminologii vytvářet, stejně jako si ji vymýšlel Heidegger. Mohli ale navazovat na to, co v té oblasti vykonal Jan Patočka, jehož seminářů se účastnili.

iLiteratura: Co považujete za hlavní systémový rozdíl mezi češtinou a němčinou, který dělá při překladu potíže?
Věra Koubová: V češtině je problematický slovesný vid, který němčina nemá, a ať Němec umí česky sebelépe, ve vidu prostě chyby dělá, protože vid má tolik výjimek z pravidla, že se jim nelze naučit. U německých sloves je na překladateli, aby rozhodl, jaký vid v češtině použije – jak to autor vlastně myslel. Proto musí mít na zřeteli kontext, často celého díla. Němčina má zase mnohem lépe propracované časy. Když je třeba v němčině předminulost, v češtině někdy stačí jen minulý čas, ale jindy je to nutné upřesnit. A potom ještě nepřímá řeč, na které třeba Thomas Bernhard zakládá svou poetiku, jenže my nevystačíme jenom s nějakým „prý“. Nevím, jestli jsem pro tyhle případy našla nějaké jednoznačné řešení, spíš si musím pokaždé znovu rozmyslet, co se pro kterou situaci hodí.

iLiteratura: Je pro vás v praxi nějak přínosná teorie překladu, se kterou jste se jistě setkala při studiu?
Věra Koubová: To není ta pravá otázka pro mě. Měla jsem velmi ráda profesora Bohuslava Ilka, který nám teorii překladu přednášel, ale nikdy jsem nepochopila, jak mi má teorie překladu pomoct překládat. Proč říkat čtenáři cílový příjemce, proč používat slova jako transformace, kompenzace, koordinace, přenos, explicita a já nevím, co všechno. Mně připadá, že překlad je sice hlavně řemeslo, ale nějakým cípkem zároveň umění, a že věda je něco úplně odlišného. Že pro překlad musí mít člověk jazykový cit a jiné schopnosti nebo vědomosti, než jaké mu může poskytnout obecná teoretická analýza. Samozřejmě se musíme naučit především jazyk, z kterého chceme překládat, ale nemusíme v něm být aktivně tak doma jako v tom svém, protože k cizímu jazyku máme spoustu pomůcek a můžeme se ptát rodilých mluvčích.
A aby co nejlépe zacházel s mateřštinou, toho překladatel nedosáhne teorií, ale praxí, především intenzivní četbou. Ne překladové literatury, ale původní. Ať už historické, kde najde češtinu starou (ale krásnou), nebo současné, i když tam zas bývá čeština všelijak polámaná. Anebo když zkusí sám psát.

iLiteratura: Jak konkrétně postupujete u překladu básně?
Věra Koubová: Nejdřív ji čtu pořád kolem dokola. A myslím, že tím čtením se už do ní nějak dostávám. Většinou si také nakreslím rytmické a rýmové schéma. Někdy zjistím, že tam žádné není – tím líp – anebo hůř, pak to je snazší, ale ne tak napínavé. A potom zkouším formu naplňovat českými slovy. Rytmus tam dávám hned, rým, jen když mám štěstí. Ale snažím se vytvořit si takové možnosti, aby byly na konci veršů kategorie, které mají šanci, že se budou rýmovat. Překlad básní je křížovka. Pak už to jde ale samo. Čtu řádky pořád dokola tentokrát v češtině, hledám nová řešení, až dojdu s dechem. Takže báseň odložím, třeba i na několik týdnů, a pak se ukážou nové možnosti.
Vzpomínám třeba na Nietzschovu báseň Půlnoční zpěv z Tak pravil Zarathustra. Má jenom jedenáct veršů, velmi krátkých, a opakuje se tam snad osmkrát slovo „tief“, které má jen jednu slabiku, oproti „hlu-bo-ký“ v češtině. A ještě se to stupňuje, skloňuje, narůstá. A já se musela vejít do nějakého rytmu a rýmu, a rýmy se tam opakují většinou třikrát, o rýmu jsem přemýšlela i ve spaní, a když už jsem pak byla s podobou básně velespokojená, koukl na ni muž a vidí: tady ještě není přesný smysl. A schéma jsem musela rozbourat a zkusit to znovu.
A jsem ráda, když mi nakladatelství umožní básně vydat dvojjazyčně.

iLiteratura: Což je vlastně docela odvážné.
Věra Koubová: Na druhou stranu, pokud čtenář němčinu aspoň trochu ovládá a v češtině něčemu nerozumí, v originále souvislost najde.

iLiteratura: Ne každý překladatel má internetové stránky. Ty své jste si vytvořila sama?
Věra Koubová: Původním důvodem vzniku stránek byly fotografie, protože když se mě na ně někdo ptá, je jednodušší ho odkázat na stránky než posílat jednotlivé snímky. Ale vešlo se mi tam i překládání i kafkovská procházka a literárně hudební pořady, je to taková zkratka. Díky téhle prezentaci jsem měla třeba nedávno výstavu v Heidelbergu. Původně mě pozvali na překladatelský seminář, ale pak viděli stránky a uspořádali výstavu a zároveň ještě literárně-hudební pořad.
Stránky jsem vzhledově rozvrhla sama, ale bylo krušné je realizovat, v létě 2007, dobře si to pamatuju. Moje potomstvo nedalo jinak, než že se naučím ještě jeden jazyk, totiž html, takže mě to učili ovládat. Mám tu o tom popsané papíry, protože postupy vždycky znova zapomenu, ale ono se to během let zjednodušovalo. A když je nějaký problém, mám po ruce poradce.

Pochopit trochu něco víc o světě

iLiteratura: Není vám líto, že jste se vzdálila od angličtiny? V diplomové práci jste se přece věnovala překladu Jamese Joyce?
Věra Koubová: Ne, je na mě příliš cizokrajná. Ale mrzí mě, že jsem se vzdálila od francouzštiny, kterou jsem původně taky studovala. Doháním to až teď, posledních patnáct let. Hodně francouzsky čtu, přeříkávám si francouzské básně… ale z francouzštiny jsem překládala jen v rámci Vůle k moci – Nietzsche si dělal mnoho záznamů z francouzské četby, k francouzské kultuře měl silný vztah.

iLiteratura: V rozhovoru se Zuzanou Li mě zaujalo, že popisuje dva různé překladatelské přístupy – jeden především ukázněný a svědomitý, druhý pak odvážný, kreativní a jakoby rebelštější. Vnímáte něco takového i u překladů z němčiny?
Věra Koubová: Zuzana Li mluví o čínštině – o nejistotě, která je pro překladatele v čínštině větší, jelikož je tam méně věcí ukotveno: což ve vztahu němčina-čeština tak neplatí. My máme společnou nejen geografickou polohu, ale i historii. A v češtině vlastně používáme stejné obraty, ustálená spojení, máme často tentýž úhel pohledu. Proto jsou tu překladatelé v jiné situaci. K dobrému překládání je podle mě potřeba obojí. Překladatel by rozhodně měl být spolehlivý a svědomitý vůči autorovi. Má velkou odpovědnost a taky bohužel velkou moc, může autora úplně znehodnotit, když ho přeloží špatně.
Ale zároveň nemůže než být „tvůrce a rebel“, protože originál přese všecko je jiná kultura – německá, rakouská, švýcarská; jiné zázemí, rozdíly mezi Západem a Východem a podobně, takže ty životní způsoby se nepřekrývají a on musí spoustu věcí udělat jinak než autor. Ale je vázaný tím, aby to stejně působilo, a tady se zase vracíme k zodpovědnosti.
Když jsem překládala Nietzschovy dithyramby včetně zmiňované básně Půlnoční zpěv, zdálo se mi, že pod jazyky vlastně existuje jakési společné řečové podhoubí, které, když se tam člověk prohledá, najednou nabídne možnosti řešení. Že to vždycky nakonec jde udělat, samozřejmě trochu jinak, protože mám jiný materiál, ale hříčky lze na příslušných místech najít, jako kdyby celý jazyk, celá řeč byla jedna velká hra.

iLiteratura: Máte nějaký překladatelský, básnický nebo jiný vzor?
Věra Koubová: Z překladatelů jednoznačně Jiřího Stromšíka.
Z básníků pořád nevycházím z údivu nad verši Rilkovými. A mám-li najít protějšek v češtině, tak Holanovými. Mezi současnými německojazyčnými básníky nacházím jen vzácně takové, kteří by mě zaujali. Možná jsem ale jen vyrůstala v jiné době. U Rilka a Holana mám pocit, že oni se dívají podobně extrémním pohledem jako Franz Kafka. Kafka hledí šikmo, při šikmém světle – dokonce si o něm myslím, že ani není prozaik, že dokonce i Kafka je básník, protože jeho nejlepší texty jsou ty krátké a sevřené, ostatně žádný román nedokončil. Nebo Peter Handke, to je také spíš básník. Pro tyto autory není důležitá zápletka nebo napínavost děje, oni dokážou napnout už malým detailem: třeba u Rilka „ein tastend fallendes Blatt / tápavě padá list“: je to maličkost, jediné slůvko „tastend / tápavě“ – a nejen že je přesně zachycen pohyb padajícího listu, tím zlidšťujícím příslovcem je naráz přehlédnut celý lidský život směřující k smrti. Ostatně právě maličkostmi žije dobrý text a na maličkostech se pozná kvalita překladu. Obraz světa, který nám tito básníci podávají, je tak zvláštní, že si člověk říká, jak na tohle mohli přijít? My jimi evokovanou věc najednou vidíme, ale vidíme ji jinak, než jsme zvyklí, vidíme, jak v nové souvislosti ožívá. To je úžasný talent a nedostižné nadání: to dnes v básních nenacházím často, nezřídka z nich trčí spíš vůle provokovat, zraňovat, snadno se odlišovat. Mě přitahuje, když je něco řečeno „nějak“, tj. nějakým přesným, výstižným způsobem, aby se to dalo uvidět, a to uvidět v nějakém přesahu. A pochopit tak něco víc o světě.