Veronika Jičínská: Na čem v současnosti pracujete?
Věra Koubová: Není to přímo Kafka, který vás zřejmě zajímá nejvíc, ale příliš jsem se od něho nevzdálila: pracuji na výboru z poezie Franze Wurma, současného německy píšícího básníka s kořeny v Praze, kde se narodil nedlouho po Kafkově smrti (1926). Když sám pro sebe Franze Kafku “objevil” – už v cizině, kam ho, třináctiletého chlapce, rodiče zachránili před nacismem -, říkal si prý: “Ten píše, jako se mluvilo u nás doma”. Cituji z dopisů, Franz Wurm umí, stejně jako uměl Kafka, výborně česky.

Veronika Jičínská: Co vás přivedlo k překládání Franze Kafky?
Věra Koubová: Byla to asi v roce 1996 redaktorka Milena Masáková. Chtěla, abych redigovala první díl Kafkových Deníků. A já jsem, přiznám se, váhala. Měla jsem právě za sebou s redigováním nepříjemnou zkušenost, kdy jsem chtěla překladatelům umožnit obměňování redakčních návrhů, psala jsem je proto tužkou a oni to obměňování pochopili tak, že navrhované úpravy vymazali. Vydavatel pak musel text zredigovat znovu a sám, už bez konzultace s překladateli. Ale spolupráce s Josefem Čermákem byla úplně jiná. Kdybyste ty korektury viděla! Byly ilustrované: Kafka byl akribicky přesný pozorovatel pohybů, gest a vůbec vzhledu osob a, abyste jeho větu mohla přeložit, musela jste si podle jeho slov přesně představit, co se mu před očima odehrálo. Moje “ilustrace” byly nezbytným zastavením na cestě od německých vět k českému textu. V rozhovoru o těchto pasážích jsme se s panem Čermákem něco našermovali rukama – myslím, že bychom se byli Kafkovi, jako třetímu u stolu, líbili.

Veronika Jičínská: Nakolik se při překládání Kafky řídíte německým Kritickým vydáním Kafkových spisů? Josef Čermák v doslovu k první části Deníků píše, že se redakční rada rozhodla, na rozdíl od Kritického vydání, zachovat chronologické členění....
Věra Koubová: Ano, a učinila dobře. V Kritickém vydání je text Deníků – týká se to pouze jich, korespondenci naopak podává německé Kritické vydání chronologicky, zatímco české Dílo podle adresátů – publikován “po sešitech”, do nichž Kafka své zápisky psal. Jenže on psal často do několika sešitů naráz, jindy vzal sešit už napůl popsaný, obrátil ho a začal psát, o hodně později, odzadu; psal tam deníkové záznamy, zlomky povídek, celé povídky, ba dokonce i začátek románu Nezvěstný. Je to velice nepřehledné, chcete-li sledovat Kafkův “vývoj”, nebo alespoň souvislost událostí v jeho životě, jakou deníky obvykle nabízejí. Když jsem pak další díly Deníků překládala sama, měla jsem při převodu “sešitového” uspořádání na chronologické pořád strach, že něco přehlédnu a vynechám. Nakonec jsme to vyřešily s naší dcerou, která se zrovna naučila číst: z německého Kritického vydání mi četla soupis dat dní, kdy Kafka učinil nějaký záznam, a já jsem záznamy kontrolovala v překladu. A přišly jsme na celých pět ztracených stran! Ale jinak je Kritické vydání se svým aparátem samozřejmě nedocenitelné a držím se ho důsledně.

Veronika Jičínská: Spolupracujete s ostatními překladateli, diskutujete s nimi o překladatelských problémech?
Věra Koubová: Překládání pro mě představuje soustředěnou samotářskou práci u psacího stolu, kde mám po ruce spíš než kolegu výkladový slovník. Více se radím s těmi, kdo čtou a redigují konkrétní překlad, což bývá v první instanci můj muž a vzápětí, u Kafky, redaktorka Milena Masáková, nad Topičem jsem si navíc užila intenzivní spolupráce s překladatelkou Michaelou Jacobsenovou, která tentokrát redigovala, - nesmírně pečlivě a důkladně. Vděčím jim za velmi mnohé, někdy musíme některou pasáž opravdu “prodiskutovat”. Velkou školou pro mě bylo také redigování memoárové trilogie Eliase Canettiho v překladu Jiřího Stromšíka. Spíš než abych jeho překlad vylepšovala, jsem se od něho hodně naučila. A také se radím s rodilými mluvčími, leckdy mi už pomohl Hans Rainer Sepp, manželův kolega filosof. Většinou potřebuji zjistit, v jaké míře a v jakém smyslu je Kafkovo vyjádření neobvyklé v němčině samé, někdy se věta opravdu otáčí za víc rohů, nebo se naopak zableskne takovou zkratkou, že ji už při menší nepozornosti můžete přeložit opačně, než si žádá.

Veronika Jičínská: Přepracovávají se některé původní překlady Vladimíra Kafky? Jak se potom případně slaďují s těmito texty deníkové záznamy, které jsou překládány až teď? V Denících 1909-1912 např. vyšel, jako jeden z deníkových záznamů, Ortel v původním překladu Vladimíra Kafky, ve svazku Povídky I je tento překlad mírně upraven.
Věra Koubová: “Slaďování” je slovo, které se sem velice hodí. České Dílo Franze Kafky se připravuje řadu let (první svazek – právě Deníky I - vyšel roku 1997) a podílí se na něm několik překladatelů a redaktorů, které všechny svolává, pohání, konzultuje, kontroluje a v poslední instanci jejich práci rediguje jediná střešní “organizace”, redaktorka a představitelka Nakladatelství Franze Kafky dr. Milena Masáková. Než se k vydávání přistoupilo, sešla se ovšem několikrát redakční rada, sestavená z českých i německých odborníků na Kafkovy texty, a stanovila obecné zásady, kterými se vydávání Díla řídí. Ovšem jakmile došlo na konkrétní svazky, vyrojilo se mnoho konkrétních problémů, se kterými se obecně nepočítalo, a proto se i zásady vydávání vyvíjejí. Za povídku Ortel v Denících například mohu trochu sama. Oproti redakčnímu plánu jsem si přála, aby v českém vydání byla na místě, kam ji Kafka v té zlomové noci zapsal, protože v následujících zápiscích na povídku výslovně navazuje. Ovšem bylo to až na poslední chvíli, a použil se tedy nezměněný překlad Vladimíra Kafky, který byl při pozdějším vydání Povídek I (1999) upraven už podle zásad mezitím dohodnutých (např. nepřekládat německá jména jako Georg do češtiny). V jiném podobném případě, kdy měla ve zmíněném svazku vyjít povídka Topič, se už dbalo na to, aby překlad zlomku Topič byl týž jako jeho překlad v románu Nezvěstný, jehož první kapitolou Topič je. Takže nesrovnalosti, které se přihodí v průběhu takto rozsáhlé a složité edice, se “dolaďují” průběžně.
Ale zpět k Vladimíru Kafkovi. I jiné jeho překlady vyšly v Povídkách I, které textově upravil odborný redaktor svazku Marek Nekula. U dalších povídek z pozůstalosti, Povídek II a III, se ukázalo, že spojovat několik již existujících překladů Vladimíra Kafky s množstvím nezbytných nových překladů je neschůdné, takže oba svazky nakonec letos vyjdou ve zcela novém překladu Jiřího Stromšíka.

Veronika Jičínská: Jste spokojena se staršími překlady (mám na mysli hlavně ty Vladimíra Kafky ze 60. let)? Mně připadají velmi objevné, jen někdy si myslím, že textu by prospěla větší doslovnost. Vladimír Kafka na některých místech interpretuje, nebo svůj překlad přizpůsobuje češtině – a nechává tak zaniknout některé důležité významy.
Věra Koubová: Vidíte, vy jako badatelka srovnáváte a máte přehled o různých podobách překladů Kafkových textů. Já se tam, kde mám překládat věc už dříve přeloženou, četbě spíše vyhýbám, aby předem nový překlad neovlivnila. Práci předchozího překladatele nelze přirozeně nechat spadnout pod stůl. Než jsem odevzdala překlad Dopisů Mileně, přečetla jsem si důkladně překlad Hany Žantovské a místa, která jsme pochopily různě, jsem v německém textu znovu promyslela. Překlady Vladimíra Kafky, které jsem čítala dříve, se mi velmi líbily svou lehkostí a projasněností. Když jsem byla jednou později nucena srovnat krátký úryvek jeho překladu s originálem, narazila jsem na odchylky, které ale neměl na svědomí překladatel, nýbrž vývoj kafkovského bádání. Někde měl například Vladimír Kafka k dispozici špatně vyluštěný text rukopisu. Míru interpretačního odstupu, kterou překladatel uplatňuje, má každý asi jinou. Je jistě důležité uchovat pokud možno plnost škály významů, u Kafky obzvláště, nevysvětlovat ho tím nebo oním směrem, jak sama říkáte. Ale doslovnost ve smyslu nepřizpůsobování češtině je velmi ošidná a může znamenat pravý opak přesnosti.

Veronika Jičínská: Doslovnost anebo spíše plynulý převod do jiného jazyka? Dá se tento proces nějak harmonizovat, jako dvě strany téže mince?
Věra Koubová: Na tento problém se podívejme raději z jiného úhlu pohledu, při kterém označení “doslovnost” nebo “plynulý převod” nehrají rozhodující roli, budou jen, pokud vůbec, jakýmisi hranicemi překladu. Už jsem se - v souvislosti s “ilustracemi” korektur Deníků - zmínila o prostoru na cestě od tvaru německého k českému. Co se nalézá mezi oběma jazykovými podobami, je oblast unikavého hledání nikoli už přímo ve slovech, ale v představách a významech, které konkrétní slovo ve své tištěné podobě zachycuje jen cípkem. Představte si to třeba jako hlubokou vodu jezera, ve které se přesouvají vodní masy, temné a nejisté. Vy do nich musíte vstoupit tak, jak Vám to přikazuje slovní obrat, jenž uvolnil střetem slov nový význam, vytvořit si v co nejbohatším odstínění povědomí o tom, co německý obrat vypovídá, a když už jste šťastně ztratila z dohledu příslušný německý tvar, bude vám obraz unikat, dokud nenajdete v českém jazyce slova, která dokážou způsobit podobný střet, podobný poukaz k onomu hlubinnému živlu. Teprve máte-li český slovní tvar, může i čtenář podstoupit - z protilehlého břehu - stejnou cestu k dění za slovy, do vod románu, povídky, textu. Je myslím zřejmé, že nalezená slova mohou být i velice jiná než jednoduché ekvivalenty, protože za úkol mají především vyhnat vás určitým způsobem do onoho živlu, nikoli vás nechat ulpět na stejnosti slov. Takže překlad nebude “doslovný”, ale spíše “věrný”. Ani plynulost překladu nezaručuje, že překladatel vás i sebe hodlá do onoho živlu “mezi” jazyky namočit. Plynulý text může plynout díky hladkým konvenčním obratům, které s “věrností” rovněž nemají mnoho společného.

Veronika Jičínská: Nemohu se ubránit položit vám otázku o úloze internetu. Co by si asi Kafka, slavný pisatel dopisů, myslel o e-mailu?
Věra Koubová: Kafka by si nad internetem nejspíš zoufal. Zoufal si už nad obyčejnými dopisy, Mileně píše o zlých duších, kteří dopisy vysávají, a o tom, jak ho nikdy nezklamali lidé, zato vždycky dopisy. A co už je více duchařské než tato vzdušná, nehmotná komunikace elektronická? Myslím, že by se divil podobě, ke které e-mailová pošta pisatele dohání - počínaje chybějící diakritikou přes svévolně rozházené a polámané řádky až k chybějící snaze uživatelů internetu dát své výpovědi nějaký tvar, natož pak styl. – Ale možná by naopak internet přivítal, jako vítal vše nové, vždyť dokonce pro Felici vymýšlel další vývoj parlografu, který ona zdatně šířila po Evropě. Možná by se on, vynálezce psacího mučicího stroje z Kárného tábora, zaradoval nad tím, že i jiní takové nástroje vyvíjejí.
Ale nám dvěma teď elektronika pomohla, viďte?

Veronika Jičínská: Pořádáte také literární procházky Prahou. Existuje pro vás ještě “kafkovská Praha”? 
Věra Koubová: “Kafkovská Praha” patří opravdu do uvozovek. Myslím, že si pod tím pojmem mnoho nepředstavím. Ale kdyby vás zajímala Praha Kafkova, pak bych vám toho – samozřejmě Kafkovými slovy – napovídala spoustu! Pojďte se se mnou, Veroniko, na ta místa projít!

Věra Koubová (1953) se narodila v jihomoravských Kloboukách u Brna. Vystudovala (1975-1979) překladatelství na filosofické fakultě University Karlovy (němčinu-angličtinu). Studium uzavřela disertací o jazykové hře v anglosaské literatuře (Jazyková originalita literárního díla jako překladatelský problém). Poté navštěvovala Pražskou fotografickou školu (1986-1989), kterou zakončila teoretickou prací o svém objevu negativních portrétních desek slavných osobností z přelomu 19. a 20. století z ateliéru Mulač (Zapomenuté portréty). Překladatelské práce: Novalis (aforismy Zázračná hra světa), Friedrich Nietzsche (Radostná věda, Mimo dobro a zlo, Dionýské dithyramby, Genealogie morálky), Franz Kafka (Deníky 1913-1923, Deníky z cest, Topič, Dopisy Mileně). Richard Pietrass (Tanec smrti, Poslední podoba), Franz Wurm (Rozevřená fuga). Dvě překladatelská ocenění od Českého literárního fondu a Obce překladatelů (1997 a 1999) a Cena nadace Roberta Bosche (1999). Autorské fotografické výstavy: Mezi zdmi (Praha 1994), Tváře s příběhy (Praha 1995), Nesmrtelní:smrtelní (Freiburg 2001, Praha 2001, Wuppertal 2001, Jena 2002, Erfurt 2002, Düsseldorf 2003), Místo děje (Praha 2003). Fotografická publikace: (spolu se Steffenem Höhnem): Nesmrtelní: smrtelní, Sterbliche: Unsterbliche (Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2001), k nahlédnutí na: www.volny.cz/verkou/Sterbliche/. Věra Koubová vystupuje v literárně-hudebním pořadu Skrytá tvář Friedricha Nietzscheho (Praha 2000, Oberschützen 2000, Graz 2002, Freiburg 2002, Basilej 2002, Výmar 2002) a pořádá literární procházku Po stopách Franze Kafky. Žije a pracuje v Praze.