V pondělí jednatřicátého března roku 1980 v půl deváté večer umírá ve svém bytě v malostranské ulici U Lužického semináře český básník Vladimír Holan. V úmrtním listu byla uvedena jako příčina smrti mozková mrtvice. Od konce šedesátých let stál Holan osaměle mimo literární dění normalizační scény, pohrdal stávajícími poměry a žil ve vnitřním exilu. Vzhledem k tomu, že byl v květnu 1968 jmenován národním umělcem, bylo kulturně-politickou povinností doby vypravit mu státní pohřeb. Ve čtvrtek desátého dubna odpoledne se konal státní pohřeb ve strašnickém krematoriu. Smuteční řeč pronesl jeho vrstevník, básník Vilém Závada. Když vzpomínal na dávná přátelská setkání s Holanem a hodnotil jeho dovršené dílo, řekl tehdy: „Pamatuji si dosud zcela jasně na první setkání s ním v malém literárním kroužku Zdeňka Kalisty v kavárně Slávii. Bylo to v těch šťast­ných dobách našeho mládí, kdy jsme žili jen poezií a pro poezii. Seznámili jsme se a setkali se spolu ještě několikrát, ale zase ne tak často, jak bychom si přáli. Vladimír Holan už tehdy vysedával raději s básníky nad jejich knihami hluboko do noci doma ve své samotě než v kavárnách a vinárnách. Neokouzlovala jej také jako nás hvězda současného moder­ního umění, zvaná poetismus, víc jej vábilo umění staré, uzavřené, skryté, tajemné a hermetické. Byl oddán kultu slova a kultu metafor. Vášnivě četl a studoval knihy, hudbu i umění výtvarné. Postupně obsáhl nesmírné vědění o literatuře a jazyku českém, starém i novém, lidovém i městském. Četl i poezii a mytologii národů nám geograficky vzdálených nebo i dnes už vymřelých, poezii a umění Etrusků, Řecka, Egypta, národů Středního východu, Tibetu i Číny, poháněn touhou poznat poslední tajemství lidské existence, dohlédnout to, co je za životem a jeho jevy, a sám se snaže vyslovit nevyslovitelné a vyjádřit nevyjádřitelné. Nejednou se přiblížil až k vzduchoprázdným prostorám duchovní atmosféry, ale nikdy se v nich neztratil, nikdy se v nich zcela nerozplynul. Nežili jsme ostatně v dobách vhodných k tomu, abychom se hroužili do subtilních meditací a spekulací. V Evropě i v jiných světadílech se ohlašovala doba nejstrašlivějšího bar­barství, jaké kdy poznaly naše dějiny. Stejný zápal, jaký jej přitahoval do sféry záhřmotí, jej nyní pudil k tomu, aby se v nastávajícím střetnutí zla a dobra postavil po bok uražených a ponížených, za spravedlivou věc bojující Habeše i Španělska a zejména po bok našeho lidu znásilněného hitlerovským fašismem. (…) Postupem doby se však znovu začal stahovat z pole bitevního do své klauzury vnitřní a v ní už setrval až do konce. Napsal ještě řadu velkých básní jako Noc s Hamletem, básnickou knihu Příběhy i několik sbírek drobné lyriky, z nichž bych uvedl alespoň Bolest. Některé básně v ní vydechl lehce a samozřejmě jako květ pampelišky, v jiných se zase svým mečem zaťal až k samým kořenům lidského osudu. Vladimír Holan byl básník složitý. Ne všichni jej chápali, ne vždy byl také všem srozumitelný. Všichni však pociťovali, že to byl básník vskutku jedinečný a svrchovaný.“¹

Přes neobyčejnou objevnost a novost básnického díla Holanova nesmíme při interpretaci zapomínat na skutečnost, že vyrůstá z bohatých vrstev kulturněhistorických, že se v jeho tkáni prolínají inspirace zděděným i znovu básnicky objevovaným světem tradic evropské i mimoevropské kultury. Objektivněji interpretovat jeho dílo můžeme jedině za cenu náročných cest do blízkých i vzdálených časů a prostorů těchto tradic, cest za předobrazy, z nichž se napájela básníkova inspirace a které můžeme nalézt v jeho díle, kde se ve vzácné synestezii zastupuje a kříží svět náboženských i mytologických koncepcí starověkých i středověkých, svět vrcholných děl a geniálních osobností literatury, výtvarného umění i hudby. Holanovo dílo nelze chápat jako monumentální básnický menhir bez historie, bez předchůdců a bez tradice. Návaznost jeho tvorby na uměleckou a myslitelskou tradici je sice v osobitém výběru básníkově výjimečná, ale logická a příznačná v řádu jeho básnického vývoje. Autor hledal v literatuře, výtvarném umění, ve filozofii, mytologických i náboženských představách ty prvky, obrazy, myšlenky i osobnosti, které vyjadřovaly a zpřesňovaly ve svérázné umělecké transformaci jeho básnickou kosmologii. Hledáme-li Holanův básnický rodokmen v dějinách české poezie, dojdeme nesporně ke zjevu Máchovu, ale pochopitelně můžeme postupovat ještě hlouběji do historie, až k tradici barokní, k inspiraci lidovou písní a jistě i dále. Nesporně je Holan typem básníka-čtenáře. Analýzy jeho knihovny stejně jako jeho tvorba to dokládají přesvědčivě. Vášnivá četba byla jeho potřebou, inspirační i motivickou zásobárnou, nápovědou jeho představivosti. Byl by to však pouze bezcenný slovní materiál, kdyby nebyl tak geniálně domýšlen, pospojován, prolnut s životní empirií, prožit a transformován do básnického obrazu vnitřní přesvědčivosti a univerzální platnosti. Holan bývá představován jako typický poeta doctus, neobyčejné vzdělání se projevuje v celém jeho díle a často se zdá, že je stavěno na odiv a mnohdy ztěžuje i čtenářské přijetí jeho básní. Vývoj jeho tvorby však dokládá, jak exkluzivita a stylizovanost výrazu, ono hledání neobvyklého, jedinečného slova postupně přechází v objev toho, že prosté všední slovo může odkrývat nebývalé a magické možnosti pro poezii, že právě „každodennost je zázračnᓲ. Holanova tvorba vyrůstá z napětí mezi vysokou stylizovaností a všedností, mezi abstraktností a konkrétností, smyslovou názorností a metafyzickým přesahem. Na počátku třicátých let byl zřetelně ovlivněn francouzskými symbolisty, především Mallarméem, a pozdním Rilkem, postupně proměňuje svůj výraz a od exkluzivního, hermeticky uzavřeného a významově přesyceného vázaného verše se vzdaluje a vytváří si velmi plastický volný verš mluvní dikce.

V sobotu 16. září 1905 se Vladimír Holan v Praze na Maninách narodil. Důležitější než holešovická periferie byl pro něj pobyt v Podolí u Bělé pod Bezdězem, kde žil mezi lety 1911—1919. Do citlivé duše malého chlapce se kromě dominanty středověkého hradu Bezdězu na horizontu vtiskl augustiniánský klášter v Bělé. Bělský pobyt byl pro jeho citové zrání rozhodující. Zde došlo také k prvnímu, zásadnímu setkání se smrtí. Smrtelné neštěstí, jež potkalo jeho staršího bratra, v něm otevřelo trýzeň existenciálních otázek.

Svou básnickou prvotinu Blouznivý vějíř, ovlivněnou tehdy moderním poetismem stejně jako starší dekadentně-symbolistickou poetikou, pokládal za hřích mládí, druhou sbírku Triumf smrti náročný básník několikrát podstatně přepracoval. Teprve v trojici zcela osobitých sbírek ze třicátých let (Vanutí; Oblouk; Kameni, přicházíš…) si vytvořil s udivující výrazovou suverenitou vlastní, zcela jedinečný autonomní básnický svět. V podloží básní těchto sbírek vytušíme konkrétní, často autobiografický zážitek (většinou milostný), ovšem celá báseň svou sošnou strukturací a sémantickou vrstevnatostí se vzdaluje jevové realitě a vytváří svébytný obrazný svět zřetězující kontrasty, oxymorická spojení, paradoxy. Básník tímto způsobem vyjadřoval svou představu světa v jeho skrytých vztazích, v ustavičném střetávání protikladů, v proměně a procesualitě. Holanova poezie svou neobvyklostí, jazykovými deformacemi a složitou metaforikou působila mnohým čtenářům potíže, ale už tehdy bylo zřejmé, že se zrodil výjimečný reflexivní básník.

Náročnou a ojedinělou, hermeticky uzavřenou básnickou poetiku ze třicátých let otevřel pod tlakem dějinných událostí kolem Mnichova pochmurným prorockým vizím a obžalobám světa, který se řítil do katastrofy války. Tohoto rodu jsou nejen jeho hněvivé skladby Září 1938; Odpověď Francii; Zpěv tříkrálový a Sen, ale i verše vznikající po osvobození. V době válečné byly psány také jeho existencialisticky laděné lyrickoepické básně První testament; Terezka Planetová a Cesta mraku. Na konec války Holan reagoval dvěma im­pulzivně napsanými, expresivními skladbami pamfletického charakteru (Dík Sovětskému svazu; Panychida), v nichž je jeho výraz emocionálně rozklenut mezi pólem temného hněvu na fašistické nadlidi a až zajíkavě emfatickým pólem díku za osvobození. Bez dobového patosu, hněvivého gesta soudce i apriorní ideologické konstrukce stvořil v devatenácti prozaizovaných „kresbách“ obyčejných ruských vojáků, s nimiž se letmo setkal, básnický mýtus zázračné každodennosti a nalezl ve zdánlivě beztvaré životní empirii nevyčerpatelné bohatství významů (Rudoarmějci).

Brzy po únoru 1948 se básník ocitl v nemilosti nového komunistického režimu a v padesátých letech mu nebylo umožněno svobodně publikovat. Publikační zákaz i osobní volba plně se věnovat básnické tvorbě uzavřely Holana v tvůrčí klauzuře v domě U Sovových mlýnů 7 na Kampě, kde žil mezi lety 1948—1968 a kde napsal většinu svých nejvýznamnějších poválečných děl. Doba vynuceného publikačního mlčení byla paradoxně pro Holana neobyčejně básnicky plodná a jeho tvorba pokračovala v několika směrech: v první polovině padesátých let vznikla reflexivní sbírka Bolest, fragmenty lyrických cyklů Strach a Víno, druhá řada Mozartian, sbírka pro děti Bajaja, jedenáct lyrickoepických „příběhů“ a meditativní skladba Noc s Hamletem.

Teprve v průběhu šedesátých let se dočkala Holanova tvorba rehabilitace a svou myšlenkovou hloubkou, existenciálním zaměřením a básnickou metafyzikou výrazně ovlivnila podobu české poezie šestého desetiletí. Autor tehdy definitivně dokončil a vydal erbovní báseň Noc s Hamletem — založenou na rozhovoru mezi básníkem a shakespearovskou postavou —, podobenství o tragickém údělu člověka, polemiku se vším, co ho spoutává, i vyhraněně etický umělecký program. Vysoká představa o smyslu poezie, úloze básníka a básně, která není jen vlastnictvím básníkovým, ale darem umocňujícím život autora stejně jako čtenáře, se vtělila do závěrečných veršů skladby: „Ale báseň je dar!“³ Jako osobní testament vyznívá druhá Holanova významná polytematická skladba té doby, Toskána, báseň o marném hledání lásky a drtící jistotě smrti.

Vydání Holanových starších i novějších lyrickoepických básní (Příběhy) souznělo s dobovou tendencí k oživení a inovacím básnické epiky i s odklonem české poezie od vázaného verše k verši volnému. Tyto lapidární příběhy o osudových úderech zasahujících člověka přesahují zvýrazněnou lyričností a reflexivností do prostoru mýtu a jejich tragika je zobrazena s detailní předmětností a zaujetím pro neredukovatelnou mnohoznačnost lidských životů. Publikace se tehdy dočkala nejen starší básníkova meditativní lyrika sbírek Na postupu a Bez názvu, ale i nově vzniklé knihy Na sotnách a Asklépiovi kohouta. Ústředním tématem drobné reflexivní lyriky šedesátých let jsou poslední věci člověka. V těchto básnických miniaturách sílí dialogičnost, jež na sebe bere podobu apostrofy, sebeoslovení, skrytého, zjevného či enigmatického rozhovoru, ale i příběhovost, existenciální situovanost a epigramatičnost. Obdobného charakteru jsou i dvě poslední, posmrtně publikované sbírky Předposlední a Sbohem?.

Holan nebyl básníkem mélickým. Obdivoval sice básníky-hudebníky, jejichž verše mámivě zpívaly (Anto­nín Sova, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Rainer Maria Rilke), ale sám o sobě tvrdil, že jeho verše jsou kamenité, tvrdé, nehudební. Nebyla to však zcela pravda, některé jeho pravidelně vázané básně jsou hudebně podmanivé, nesené výsostně melodickou kantilénou, ale tato písňovost je v jeho tvorbě až druhořadá. V jeho poezii jako celku převládá dramatické napětí mezi slovy, obrazy, myšlenkami, větami a verši. Jednotlivé elementy verše se proto srážejí, vylučují, vstupují do paradoxních či oxymorických pozic a vedou spolu neustálý spor. Holanovou básnickou doménou bylo drama myšlenky, rozpor byl tvárným gestem jeho poezie, proto jeho veršům nebylo dáno harmonicky zpívat, nýbrž sveřepě a dramaticky objevovat skryté prostory reality a zcela nově osvětlit prostory všem nám dobře známé. Udivující u něho jako básníka je až titánská vůle dobrat se poezií skrytých pravd o životě, lásce, smrti, svobodě a lidském údělu.

Básník si vytvořil svůj jedinečný panteon umělců různých dob: za největšího básníka pokládal alžbětince Williama Shakespeara díky geniální univerzálnosti jeho díla, nejvýznamnějším spisovatelem všech dob byl podle něho ruský prozaik Fjodor Michailovič Dostojevskij — hlubinný psycholog trýzněné lidské duše, největším výtvarníkem byl v jeho hierarchii holandský malíř a grafik Rembrandt van Rijn jako mistr temnosvitu a zachycení vnitřního života člověka a jeho životního údělu, nejvýznamnějším géniem hudby mu byl pak nešťastný Wolfgang Amadeus Mozart. Všechny tyto umělce si interpretoval podle svého osobitého tragického úhlu pohledu. Obdobným způsobem pracoval s antickou či křesťansko-judaistickou tradicí. Vybíral si vždy podle svého duchovního zaměření, podle toho, s jakou silou k němu mytický příběh promlouval, poté si ho přivlastňoval ve své tvorbě různým způsobem — jako apokryf, jako emblém či jako aluzi. Stejným způsobem pracoval i s řadou kulturněhistorických událostí, historických či literárních postav, náboženských a filozofických tradic.

Ze všech těchto zdrojů si vytvořil básník svůj nezaměnitelný svět a různou měrou jej promítal na pozadí svých veršů, vytvářeje si tak svůj osobitý básnický mýtus. Téměř každá jeho báseň v sobě nese různé odkazy na dávné historické děje, na mezní existenciální situace, na literární či historické postavy, náboženské zvyky či mytologické situace. Tato mýtotvorná aktivita patří ke specifickým rysům jeho poezie. I v příbězích soudobých si autor dovedl vytvořit svůj nezaměnitelný mytický svět, který odkazoval na dávné mýty a jejich univerzální platnost. Každou svou básní mířil Holan za hranice běžné skutečnosti, každá z nich nese duchovní rozměr a prolamuje se skrze svět jevů ke světu podstat. Je však scestné vykládat tohoto metafyzického básníka z pozice jedné vyhraněné náboženské víry či filozofické školy. Nebyl ani teologem, ani filozofem. Byl velkým reflexivním básníkem, který zcela svébytně a originálně zacházel s filozofickými i náboženskými pojmy a kategoriemi, nikoliv proto, aby svět uzavíral do nějaké dogmatické myšlenkové koncepce, nýbrž aby sobě i čtenáři otevíral další a další skryté záhady světa a lidského nitra.

Celý svůj život podřídil Holan poezii. Nebylo to jen mladické rozhodnutí býti básníkem, třebaže již některé jeho verše z třicátých let svědčí o tom, s jakou náruživostí hodlal jít touto cestou, jak úpěnlivě prosil Boha a budoucnost, aby mu bylo dopřáno básnicky vyzrát a dotvořit se k osudu velkého básníka. Poezie se nakonec stala jeho celoživotním údělem a osudovým posláním, způsobem existence. Povznášela ho i trýznila. Stávala se mu oporou před mementem smrti. Věděl, že básník, hodný toho jména, se musí cítit ztracen, aby z bolesti své a jím sdílené bolesti druhých stvořil „třetí srdce“ nehynoucí poezie: „Necítí-li se člověk ztracen, / ztracen je všemu, co se děje ve druhých / a co se stane v něm. / A ztracen tomu, píše list a obálku / a pečetí a podtrhává: Otevřít až po mé smrti! // Však ztracen být a vydržet / a lůnu mít už v knize, ale noc teprve ve čtení, / nevědět konce ani kraje sebe, / ne býti sám, však ztracen být, / toť jako kdyby vlastní a nějaká cizí bolest / zrodily třetí srdce…“⁴ Holanova tvorba je nesena představou o vysokém údělu básníka a nezastupitelné roli poezie ve světě. Na básníka však Holan kladl velké nároky, na jeho morální krédo, které musí odolat i smrti, a hlavně na pravdivost jeho veršů, na nezbytnost nic ze života zbaběle nesmlčet: „Básníka nemůže omluvit nic, ani jeho smrt. / A přece z jeho nebezpečného bytí / zůstává zde vždycky ještě jaksi navíc / několik jeho znamení. A v nich / věru ne dokonalost, i kdyby jí byl ráj, / nýbrž pravdivost, i kdyby jí mělo být peklo…“⁵

Holan byl tvůrcem, který byl přesvědčen, že básníkův odkaz je vždy poznamenán trýzní, ublížením, zapomenutím, ale právě tím, co básník musí bolestně prožívat a překonávat, může přinášet vykoupení sobě i druhým: „To, co zde zanechávají básníci, / má vždycky v sobě ublíženo časem, hříchy, vyhnanstvím. / Ten nejopravdivější z nich, / ten nejneznámější, ten nejtišší, ten nejvíc milující / nevnutí se vám ničím: ani podobenstvím, / ani zhrdáním, ani útěchou, natožpak láskou… / Přítomen, už je nepřítomný… A Picasso, / stavějící sněhuláka, dobře pochopil, / že nesmrtelnost umění / je v čase, hříších, vyhnanství, / které je třeba vykoupiti sluncem / do slz, pramene, řeky, moře, do ničeho…“⁶

Holan je básník tragického životního pocitu („mně vždycky šlo o člověka a jeho drama vůbec, o jeho lidský úděl a neblahý osud, který žije za všech dob“⁷), ale zároveň i velkého soucitu se všemi bezbrannými, trpícími, zraňovanými a slabými, ale vnitřně čistými bytostmi. Odtud se rodí jeho zájem o křivolaké osudy starých lidí, obdiv k pannám a milencům, zaujetí dětským světem. Jeho vysoká představa o poezii a úloze básníka možná vyvolává v dnešní pragmatické době u mnohých shovívavé pousmání. Tento temný básník však dobře věděl, že „poezie svoluje s námi hovořit pod jedinou sice, ale neúprosnou podmínkou, že ji totiž milujeme. Neříkám to jen tak do větru: Bez lásky nelze nic. Ani umřít nelze bez lásky.“⁸

1. Holan, Vladimír: Mušle, lastury a škeble…, Praha 1985, s. 337—338. ^zpět
2. Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s. 140. ^zpět
3. Holan, Vladimír: Spisy 8, Nokturnál, Praha-Litomyšl 2003, s. 169. ^zpět
4. Holan, Vladimír: Spisy 2, Ale je hudba, Praha-Litomyšl 2000, s. 138. ^zpět
5. Holan, Vladimír: Spisy 2, Ale je hudba, Praha-Litomyšl 2000, s. 285. ^zpět
6. Holan, Vladimír: Spisy 2, Ale je hudba, Praha-Litomyšl 2000, s. 222. ^zpět
7. Holan, Vladimír: Spisy 10, Bagately, Praha-Litomyšl 2006, s. 516. ^zpět
8. Holan, Vladimír: Spisy 10, Bagately, Praha-Litomyšl 2006, s. 459. ^zpět