Přeložil jsem pro Odeon román Samotář a dost mě zaskočila velmi negativní recenze Pavla Kopečného (iLiteratura, 11. 7. 2018), protože Wayneův text považuju za docela nebo i velmi zdařilý. Pan Kopečný se – jak je v posledních letech bohužel zvykem – ani slovem nezmiňuje o překladu, takže teď aspoň nejsem v situaci potrefené husy a může mi jít skutečně jen o knihu jako takovou.

Kopečného odsudek je vskutku brutální, zde některé jeho formulace: „neuvěřitelně banální děj… míra trapnosti a absurdity roste a pro čtenáře z toho je otravné martyrium… nesympatické, vyšinuté či neuspokojivě vykreslené postavy… kniha je podprůměrná a nepřináší žádný nový pohled… intenzita trapnosti přerůstá v nudu… povrchní psychologizace“ atd., atp.… Takovýhle „masakr“ na samé hraně možného. Vlastně si těžko představit, že by se dalo ještě přitvrdit bez jednoznačných invektiv a vulgarismů (i když pro Waynea je to místy dost urážlivé už takhle – například je p. Kopečným označen za „takřka hlupáka“). Hned zkraje, co doslova bije do očí: od kdy je v moderní literatuře „absurdita“ nevýhodou a je ji třeba autorům vytýkat?! Vypadá to tedy, že recenzent nad Samotářem opravdu hodně trpěl – ostatně vidíme, že má rád slovo „martyrium“. Jeho recenze mě nutně zasáhla, protože jsem si za knihou opravdu hodně stál a pořád ještě stojím.

V tomto rozpoložení se ke mně dostala recenze na Samotáře od Ondřeje Horáka (Lidové noviny 30. 6. 2016, příloha Orientace, rubrika „Kniha týdne“), recenze jednoznačně pochvalná. Pochopitelně: z označení „Kniha týdne“ už je jasné předem, že recenzent i redakce považují knihu za přinejmenším pozoruhodnou, protože jinak by text v této rubrice neotiskli. Pro srovnání namátkou, co si o Samotáři myslí O. Horák: podle něj je to „znepokojující kniha a správná volba pro čtenáře, který chce být atakován palčivými otázkami“. Recenzi uzavírá takto: „… to je pramen, z nějž i Teddy Wayne načerpal kvality svého Samotáře. Říká se tomu tradice.“ Těžko si tedy představit, že oba vůbec hodnotili týž text („palčivé otázky, znepokojující kniha, správná volba“ versus „banální, trapná a podprůměrná kniha, která nepřináší žádný nový pohled“). V každém případě „názor proti názoru“. (Schválně si teď na pomoc neberu doslov Richarda Olehly, byť má o knize ještě lepší mínění než O. Horák. Je to samozřejmé: doslovy bývají pochvalné už z principu, protože mají mj. knihy propagovat. Ale přesto: opravdu si chceme o autorech doslovů myslet, že jsou při psaní v zásadním rozporu se svým svědomím?)

Nicméně za dvě věci podle mě pan Kopečný zasluhuje pochvalu: nazval svou recenzi Samotář, který nechce být sám. To je výstižné a opravdu pěkné – hlavně proto, že samotný Wayneův název moc úderný není. A především je Kopečného plusem konzistentnost: 30 %, které Samotáři přidělil, odpovídá tomu, jak se s knihou ve své recenzi popasoval. Ale to je opravdu všechno, protože jinak je jeho recenze podle mého názoru špatná, a to zejména proto, že svá tvrzení nemá dobře vyargumentovaná, spíš tedy (rozumné) argumenty nepřináší vůbec žádné, a pokud ano, dají se označit za „podpásové“. Nemůže si přece vystačit s nějakým „líbí-nelíbí“, nebo snad dokonce se „sympatické-nesympatické“ (viz dále). Jeho mimořádně negativní hodnocení mi nevadí, protože si může psát, co chce. Ale podle mě si každá kniha (a dokonce i ty špatné) zaslouží recenzentův poctivý přístup a zejména jaksi „spravedlivé“ zacházení. Nemám dojem, že by se Teddy Wayne v tomto ohledu dočkal.

Asi bude nejlepší se zmínit o konkrétních problematických místech z Kopečného recenze; on svou značnou nechuť ke knize vlastně uplatňuje pořád dokola, takže co do počtu není jeho výhrad zase tolik:

1. K citátu ze Samotáře („Jednou sis třela temeno hlavy a výsledkem byl deštík lupů snášející se na tvá ramena; souhvězdí na noční obloze tvého svetříku“) konstatuje P. Kopečný toto: „… banalita, kterou by například Bohumil Hrabal dokázal podat s poetickou grácií, je čtenáři podávána vskutku kýčovitě, takřka hloupě.“ Dost možná – s tou „vskutku kýčovitostí, takřka hloupostí“. Trochu nevím, proč současný americký román vztahovat k českému spisovateli z úplně jiného období, navíc k autorovi typově zcela odlišnému, ale proč nakonec ne. Recenzent se jistě může zmiňovat, o kom chce. V každém případě jsme se dozvěděli, že má Hrabala rád (kdo by neměl?) a že jeho poetické grácie Wayne zdaleka nedosahuje. Proč by také měl? Určitě je pravda, že nedosahuje, ale asi to bude tím, že prostě není lyrický autor. A kromě toho: píše přece temný příběh (např.) o stalkingu, manipulaci a přebujelé politické korektnosti, takže kam by se asi dostal s nějakou „poetickou grácií“ (a k čemu by mu právě v této knize vůbec byla)?

Ještě jen tak na okraj k poznámce o B. Hrabalovi: bývá zvykem, že recenzent hodnocenou knihu zařadí do souvislostí a tak či onak vymezí vůči jiným literárním dílům. Sotva jde o povinnost a snad soutěž v sečtělosti, ale je tedy zajímavé, že P. Kopečnému se v tomto ohledu do recenze vešel právě jen Hrabal. Naproti tomu O. Horák připomíná či přímo cituje řadu představitelů americké literatury (vzhledem k „tématu“ především Salingera a Rotha, ale také Chabona, Styrona, Warrena, Hellera). Toto je opravdu nepodstatné – rozhodně nechci panu Kopečnému vyčítat (malou) sečtělost a to, že se jí ve své recenzi dostatečně neohání. Co ale důležité určitě je: z jeho reakce na pasáž s „lupy na černém svetru“ nijak nevyplývá, že by vůbec pochopil, oč tam běží. Protože kdyby ano, sotva by měl chuť do toho míchat „poetickou grácii“ a třeba by mu to pak nepřipadalo „banální a takřka hloupé“. Hlavní hrdina je totiž především neskutečný narcis, který se úplně koupe ve své skvělosti a výlučnosti. A kromě toho, že je po uši zamilovaný do nedostižné Veroniky, hlavně prožívá, jak jeho lásku nezviklají ani věci odpudivé či nějak nepříjemné, například lupy padající vysněné dívce na svetr. O pár stránek dál mu úplně stejně poslouží nudle, totiž kousek zaschlé nudle, který „jeho“ dívce čouhá z nosní dírky a zachvěje se při každém vydechnutí. To, co P. Kopečný označil za „hloupou kýčovitou banalitu“, podle mě naopak v textu má velmi solidní opodstatnění! Kdyby byla Wayneova kniha delší, není pochyb o tom, že by se čtenář dočkal ještě i horších pasáží v duchu „lupů a nudle u nosu“, a fantazii se v tomto meze opravdu nekladou. A ještě něco: i pokud bychom snad připustili, že je ta „zcela nehrabalovská“ věta opravdu trapná a takřka hloupá, je to snad i dobře, nebo ne!? Čtenář to vidí očima hlavního hrdiny a to je v každém případě vyšinutý trapák k pohledání, a jak to tedy podat „netrapně a nehloupě a nekýčovitě“, aby to vůbec v daném kontextu bylo pro čtenáře uvěřitelné? Na tomto místě přece čím trapnější a „takřka hloupější“, tím v zájmu vyznění celého díla lépe! Protože jde o to, aby čtenáře trapností až mrazilo… a aby se za hlavního hrdinu styděl. To se Wayneovi jistě skvěle podařilo a i pan Kopečný to vlastně potvrzuje na své osobě – když píše o tom, jak strašně ho příběh svou trapností znechutil.

2. „… převrácené věty nesdělují nic nového, je to efekt pro efekt“ – toto je tedy další recenzentovo nepochopení, naprosté… Má pravdu: nesdělují. Proč by měly a jak by vůbec mohly? Převracení vět a slov zde přece vůbec není jakási autorova libůstka či součást jeho stylu. Převráceně, a tedy „zakódovaně“ mluví či píše David a je na to patřičně hrdý. Opravdu to tady není efekt pro efekt, protože ho to charakterizuje (a p. Kopečný si přece stěžuje, že je David nedostatečně prokreslený!). Snad každé cca desetileté dítě se zabývá nějakou tajnou nebo kódovanou komunikací: psaníčka neviditelným písmem, tajná řeč mezi kamarády, přehazování slabik nebo přinejmenším morseovka… Jenže Davidovi tahle dětinskost vydržela až na univerzitu a ještě ke všemu ho utvrzuje v pocitu výlučnosti (protože tohle jeho „blbnutí“ samozřejmě nikdo nechápe). Bodejť – je přece vyšinutý! On se dokonce opájí představou, že tak jednou bude komunikovat s Veronikou a nikdo jim nebude rozumět – jen oni dva, spolu a sami jak na ostrově, jedineční a pro ostatní nepochopitelní. Jaká neskutečná slast… Ale Wayneova „psychologizace“ je tedy velmi povrchní, že…

3. „… neoriginální děj… kniha nepřináší žádný nový pohled…“ Tak tohle je opravdu moc těžké – „všechno“ už jsme četli, takže jak vůbec přijít s něčím zcela původním? Všechno se neustále recykluje, všechno už tu bylo (a například v Americe přece píšou všichni jako Hemingway, Faulkner, Salinger, Carver). Takže nejde a nemůže jít o jakousi naprostou originalitu, ale hlavně o neotřelé uchopení již známého a právě to může být překvapivé a „nové“. Pan Kopečný ovšem tvrdí, že ho kniha vůbec v ničem nepřekvapila, protože už to přece všechno známe odjinud. Jestli však on o nějakých takových knihách ví, právě tady propásl skvělou příležitost, tady mohl předvést svůj rozhled v literárním světě! Navíc by to bylo i užitečné a čtenáři jeho recenze by mu byli opravdu vděční. Bohužel to neudělal a z jeho formulace vlastně vyplývá: „asi to… nejspíš… právě takhle či nějak velmi podobně někdo zpracoval už před Waynem, ale jisti si být nemůžeme“. Ale stejně mě napadá: opravdu je Wayneova kniha až tak obnošená vesta? Opravdu už někdo TAKTO pojednal o patologickém manipulátorství, stalkingu a militantním feminismu a „milostný příběh“ zasadil do prostředí prestižní univerzity? To zrovna nevypadá jako úplně běžný tematický mix.

4. „… osud (nesympatických) hrdinů může být každému lhostejný, protože bije do očí, že se jedná o literární postavy“… Opět dost možná: recenzent se domnívá, že jde o příběh vymyšlený a nic takového se nestalo a snad ani stát nemohlo. Wayneovy nesympatické postavy jsou přece „neživotné“ a celé je to prostě vycucané z prstu. A jak to p. Kopečný tak dobře ví? Obecně: až na výjimky platí, že bez dalších informací čtenáři nikdy nevědí a vědět nemůžou, jestli je to „vymyšlené“ (fiction), anebo „podle skutečných událostí“. (Ostatně je próza, zvláště pak ta kvalitní, téměř vždy mix obého.) Pan Kopečný přesto velmi suverénně tvrdí, že si to autor vymyslel a ještě ke všemu „hloupě“ vymyslel. Možná má informace (třeba četl nějaký rozhovor s autorem), které ho k tomuto závěru vedou, a je v tom případě velká škoda, že se o ně se čtenáři iLiteratury nepodělil.

Co je naproti tomu celkem pravděpodobné a jaksi zřejmé už ze samotné knihy? Na konci je zařazeno poděkování a musím říct, že mi úplně zatrnulo: autor tam totiž uvedl i svou rodinu. Konkrétně děkuje svým příbuzným za to, že ho po této knize NEZAVRHLI. Proč to udělal? Protože to opravdu JE epizoda z jeho minulosti a on se s ní teď takto vyrovnal? Vlastně se jim tímto poděkováním omlouvá… Možná za to, že měl a má takové téma vůbec v hlavě? Třeba se to autorovi přímo nestalo, ale byl od toho jen krůček a všechno to domyslel do konce (což by právě byl ten mix fikce a reality). Nevíme, my čtenáři a mnozí recenzenti to na rozdíl od p. Kopečného nevíme. Kdyby Wayne někdy přijel do Prahy, třeba by se ho na nějaké autogramiádě někdo mohl zeptat: „A znásilnil jste teda, pane Wayne, nebo neznásilnil tu příšerně nesympatickou Veroniku, která si stejně nic jiného nezasloužila? A šel jste za to pak do vězení, nebo nešel?“

A ještě něco: z výroku p. Kopečného vyplývá, že čtenáře ony trapné postavy „nemusejí vůbec nijak trápit, protože jsou vymyšlené“. Ale tak to přece není a být nemůže! Tento výrok by popíral lásku ke čtení, ke knihám, k literatuře. Nadšený a opravdu zanícený čtenář přece se svými literárními postavami doslova dýchá (a čím lepší kniha, tím víc to jistě platí) a je mu úplně jedno, jestli jsou vymyšlené, nebo skutečné. Ale p. Kopečnému při čtení zřejmě není zcela lhostejné jen to, co si autor nevymyslel, ale prokazatelně se to stalo.

5. „postavy jsou nevýrazné loutky a je těžké na ně nahlížet jako na živé bytosti“… tohle je tedy krása nechtěného: recenzent se podle všeho domnívá, že jsou Wayneovi hrdinové neživotní, a jistě má na takový názor právo. Co na to říct? Snad jen toto: jestliže Wayne napsal román o manipulaci (navíc jaksi o manipulaci na druhou) a také o (ne)komunikování na sociálních sítích, pak by ho možná dost potěšilo, že český recenzent jeho záměr pochopil tak skvěle, že ve své recenzi postavy přímo charakterizuje jako „nevýrazné LOUTKY“.

6. „sympatie/antipatie“. Na závěr jsem si nechal to, co mě na Kopečného recenzi zarazilo úplně nejvíc, konkrétně že kvalitu literárního díla odvozuje od toho, co je pro něho zřejmě alfou a omegou (tj. podle vzoru „filmy s Redfordem jsou nejlepší, PROTOŽE on je zkrátka takový sympaťák“, což je jistě i v pořádku coby hlas lidu, ale filmový kritik to takto říct nikdy nemůže!). Prostě se nedokážu smířit s významem, jaký recenzent přisuzuje (ne)sympatičnosti postav – má tam tuto „problematiku“ na malém prostoru čtyřikrát a ještě ke všemu v tom strašně „šlape“, když napsal: „David zprvu může u čtenáře vzbuzovat nějaké sympatie. Na prvních stranách to funguje, ale pak se z něj stává tendenční, postupně stále vyšinutější postava.“ Proboha, neboli jak se teď pěkně říká Oh My God! Je zřejmé, že někde kolem dvacáté stránky hlavní hrdina o recenzentovy sympatie přišel, a to tedy dost prohloupil, protože pak už se z toho nevyhrabal až do konce. „Vyšinutý“ člověk prostě ani nemůže doufat, že by se recenzentovi Kopečnému zalíbil, ale může si za to sám: nemá být vyšinutý, přece, dobře mu tak! A recenzentova nechuť k vyšinuté postavě se pak přenáší na celou knihu, které už pak v jeho očích nepomůže vůbec nic.

Ovšemže jsou „sympatie“ (co to vůbec je?… něco tak vágního a prchavého) pro čtenáře důležité a se sympaťákem se každý dokáže ztotožnit spíš než s padouchem, násilníkem a lhářem (a to všechno David je). Ale každé literární dílo má přece daleko více vrstev než jen tak zvanou „(ne)sympatičnost“ hrdinů a čtenáři (kromě těch nejpovrchnějších a nejméně zkušených) tyto vrstvy také vnímají. A už vůbec se na tom jediném a nejzákladnějším nemůže a přímo nesmí „zaseknout“ literární kritik (!), jenž hlavně musí odhadnout záměr autora a pak se zamýšlet nad zvolenými prostředky, které by ho k vytyčenému cíli měly dovést. A nakonec zvážit, jak autor během tvůrčího procesu uspěl, tj. jestli do cíle vůbec dorazil. Kdybychom se shodli, že chtěl Wayne sepsat povídání o sympatických studentech a jejich taškařicích, měl by p. Kopečný jistě pravdu, jestliže tvrdí, že autor „selhal“, protože postavy opravdu sympatické nejsou. Jenže Wayne chtěl napsat a také napsal velmi „mrazivý příběh“ (tvrdím já) o velmi „palčivých věcech“ (napsal O. Horák), k čemuž žádné sympaťáky ani zdaleka nepotřeboval. Prostě to, jak p. Kopečný nade vše ostatní vyzdvihuje sympatie/antipatie a je to pro něj při hodnocení literárního díla zásadní, je naprosto nepřijatelné!

Ovšemže Wayneovy postavy žádnému soudnému čtenáři sympatické nejsou a být nemohou. Komu je sympatické manipulování, stalking, voyeurství a všemožné úchylnosti? Komu je sympatický nevyzpytatelný a vypočítavý podrazák, kterému jde jen o sebe? Přesto literatura „nesympatické“ a nepříjemné věci od svých prvopočátků nevytěsňuje, ale naopak velmi úspěšně zobrazuje veškerou lidskou bídu a špínu (z jejích dějin přece známe samé otcovrahy, lakomce, sadisty, falešné revizory, lháře, sebevrahy, rasisty, hráče a všemožné patologie, incest, šílenství, závislosti a další ohavnosti), a dokonce snad platí, že čím je literární dílo „lepší“, tím spíš nezavírá oči před vůbec ničím, ale věci líbivé a bezproblémové (a ano: „sympatické“) naopak do dějin moc nevstupují.

S antipatií/sympatiemi k Wayneovým postavám to má p. Kopečný opravdu hodně těžké a při psaní recenze je to pro něj jasná cesta do pekel. Výborně je to vidět také na jeho zhodnocení Veroničiny spolubydlící Sary; on sice na Wayneově knize a „tendenčně vykreslených“ postavách nenechal nit suchou, ale právě Sara je mu čestnou výjimkou. Je to velmi zajímavé, protože určitě není ani o trochu lépe vykreslená, natož „sympatičtější“ než všichni ostatní. Kdybych měl uplatnit svůj názor: je to PŘESNĚ NAOPAK! Protože pro mě je Sara nejméně zajímavá a snad i nejméně sympatická ze všech Wayneových postav. Je to směšná figurka a doslova karikatura: levicová aktivistka s hodně prvoplánovými názory a protivnými bolístkami, hypochondr a osoba naivní, rozumu spíš mdlého. V prostředí Harvardu je inteligenčně rozhodně dost podprůměrná; je zřejmé, že pokud se na prestižní škole udrží, dokáže to jen díky své nadlidské píli. A komu vůbec může být (ve studentském prostředí!) sympatická šprtka? Škodolibost vůbec není pěkná vlastnost, ale nejednoho čtenáře jistě napadne, že Sara dopadla, jak si dopadnout zasloužila, že si při své naivitě prostě „naběhla“. Čím si tedy získala Kopečného? Proč jí tak fandí a lituje, že „se Sara z děje postupně vytratila“ a ke konci už skoro vůbec není? Proč právě jen ji bere z celé knihy na milost? Napadá mě jediné možné vysvětlení: p. Kopečný zde za sympatie zaměnil úplně obyčejný soucit, který je lidsky pochopitelný a zcela na místě, ale se sympatiemi k literární postavě nijak nesouvisí! A právě tak od sympatičnosti hrdiny přece nelze nijak odvíjet jeho „kvalitu“, psychologii a vykreslenost nebo naopak plochost, a už teprve ne kvalitu CELÉHO literárního díla (!), protože bychom míchali hrušky s jabkama. Kdo by nelitoval Saru, holku nechutným způsobem „nakopanou“? Ovšemže: podvedená chudinka, odporně zneužitá sobeckým úchylem a padouchem – to přece Kopečnému okamžitě podepíše každý čtenář do jednoho! Jenže jak se tímto způsobem dostat k tomu, že si každá kniha při psaní recenze nakonec má zasloužit cokoli mezi 10 a 100 %…?

Jestli pan Kopečný není nakonec se svým odsudkem úplně opuštěný: proti němu jsou přece recenzent Horák, doslovista Olehla a teď i překladatel. Na iLiteratuře se pod recenzí Jakub Homolka podivuje, jestli je velmi nízké hodnocení (30 %) vůbec adekvátní vzhledem ke zvyklostem a hodnocení ostatních knih. Čtenáři iLiteratury Samotáři přiřadili 60 %. Zkoumat to nejdu, ale selský rozum napovídá, že v Odeonu asi na 30 % u edice Světová knihovna zvyklí opravdu nebudou. Na internetu jsou porůznu jako obvykle hlasy všelijaké: pochvalné i kritické a je to celkem v rovnováze, ale tak zběsilou a opravdu brutální popravu, jakou sepsal Pavel Kopečný, jsem nenašel vůbec nikde.

Literární kritika je obor extrémně subjektivní už z principu – jde o prezentování pohledu jediné osoby a jistě zde víc než jinde platí, že „co člověk, to názor“. Jestliže snad ani dva čtenáři „nepřečtou“ knihu úplně stejně, dva recenzenti už teprve ne. Na jednu stranu určitě nemá smysl plísnit recenzenta za to, že udělal, co je samozřejmé: veřejně vyslovil názor, který si (doufejme, že po pozorném čtení a s rozmyslem) na knihu udělal. Je to riziko – recenzent se zalíbit nemusí a vlastně dává hlavu na špalek; když knihu naopak pochválí, můžou se na něj nespokojení čtenáři na internetu také sesypat jak vosy.

Ovšem na stranu druhou: recenzování by měla být činnost maximálně zodpovědná, protože recenzent může svou interpretací výrazně uškodit – samotnému dílu, nakladateli, který v dnešní době o propadáky určitě nestojí, autorovi (protože jaká asi může případně být ochota českých nakladatelů sáhnout po dalších Wayneových knihách – třeba po Kapitoilu, jemuž Johana Labanczová na iLiteratuře dala 70 % –, jestliže je jeho česká prvotina podle p. Kopečného až taková katastrofa) a ano, ublížit může i překladateli. Jistě nemá smysl žádat, aby recenzenti psali natolik opatrně a „bezpohlavně“, že se riziko ublížení všem zúčastněným sníží na minimum. Samozřejmě že to nikdo nechceme, ale dopad recenze nemusí být úplně malý a recenzent by v každém případě měl k něčemu potenciálně výbušnému přistupovat s rozmyslem a vyargumentovaně. Nelze než doufat, že p. Kopečný napsal svou recenzi aspoň „s rozmyslem“, protože pádné argumenty určitě nepředložil.

Závěrem a znovu: mínění pana Kopečného mi nevadí, protože na ně má plné právo; vadí mi, že těch svých „30 %“ neobhájil a vlastně se o to ani seriózně nepokusil. Vždyť za mnohé z toho, co autorovi vytkl, zasluhuje Teddy Wayne spíš pochvalu!

Něco tu zkrátka nehraje…