Samotář amerického spisovatele a publicisty Teddyho Waynea vzbudil mezi recenzenty rozporuplné reakce. Není se čemu divit z několika důvodů. Tento „milostný univerzitní román“, jak na něj láká přebal českého vydání, má k romanci asi tak blízko jako Elizabeth Bennetová k zamilování se do pana Collinse. Epistolární charakter vyprávění čtenáře staví po bok psychopatického studenta Harvardu Davida Federmana, který bez náznaku sebereflexe rekapituluje půlroční slídění za spolužačkou, po níž nekontrolovatelně toužil. Davidovo počínání je zprvu vtipně neobratné, brzy v něm ale začíná být rozpoznatelná nebezpečná deviace. Další problém představuje zápletka, kterou je v podstatě těžké nazvat zápletkou, protože není co rozplétat. Text navíc nenabízí zvraty a čtenář si čím dál víc připadá jako stalker podobný Davidovi. Proč by jinak stránku za stránkou sledoval sexuálně neukojeného teenagera, který je natolik odstřižený od reality, že je jen otázkou času, kdy se dopustí trestného činu?

Odpověď na vtíravou otázku je třeba hledat v radikálně autentickém antihrdinovi. Teddymu Wayneovi se podařilo stvořit postavu, která je na svém tvůrci zdánlivě zcela nezávislá. Fakt, že v románu o dospívajícím klukovi ovládl pokušení se tzv. „vypovídat“ a přepsat svůj vlastní příběh, který by vzhledem k autorově duchaplnosti zcela jistě vedl ke zrození postavy caulfieldovského typu, slibuje originální zážitek. Teddy Wayne odmítá jakýkoliv sentiment a namísto hřejivého pocitu ztotožnění, který minulým generacím skrze své antihrdiny nabízeli Mark Twain nebo J. D. Salinger, vyhrocuje do nejzazšího extrému projevy postmoderních sociálních patologií.

David Federman přijíždí na harvardský kampus v doprovodu rodičů. Obligátní věty typu: „užiješ si to tu“, „prostě buď sám sebou, s tím nikdy neuděláš chybu“ a „určitě budeš muset holky odhánět“ opatřuje sžíravě sarkastickým komentáři. Ty však nezní jako vzdorovité vymezování se vůči konformismu, kterým si prochází skoro každá generace. Jeho emoční škála je zdeformována dlouholetými pocity méněcennosti a nedostatečnosti. Přijetí na Harvard vnímá jako životní šanci vyšplhat se výš na sociálním žebříčku. Jeho morální a emoční psychopatie však v anonymním prostředí univerzitního kampusu propuká naplno. Wayne tak nastavuje zrcadlo současné společnosti posedlé honbou za úspěchem, která každý den semílá tisíce Davidů Federmanů a spolu s nimi také ty, kteří se jim připletli do cesty.

O osobitém stylu Teddyho Waynea mnohé napovídá jeho esejistická tvorba, která se pravidelně objevuje v prestižních New York Times a New Yorkeru. V eseji Čekáme sedačku! z roku 2016 tak například formou fiktivního e-mailu v několika odstavcích dokonale zparodoval obsesi konzumerismem a módu sdělovat okolnímu světu podrobnosti z intimního života. Jak mistrovsky vládne perem, prokázal i v článku Jsem hrdý vlastník nukleární zbraně. Absurditu argumentace americké zbrojařské lobby zdůraznil hyperbolickou záměnou střelných zbraní za zbraně nukleární. Oba texty nicméně balancují na hraně intelektuálního a stylistického exhibicionismu, který je přítomný také v Samotáři a který může čtenář nesprávně vnímat jako neumětelství.

Když tak hned na začátku románu narazíme na zdánlivě nepovedený popis Davidovy „oběti“ Veroniky, je třeba si uvědomit, že se nejedná o příznak autorova nedostatečného talentu nebo jeho neschopnosti přijít s přiléhavou a originálním charakteristikou. „Na horní třetině čela – jako by ti propojovala obě mozkové hemisféry – světlá jizva jako pomlčka. Nos nepatrně křivý a dost dlouhý; vedle dvou prostředních řezáků sousední zuby jaksi nicotné… z opačné strany místnosti oko vůbec nejvíc vnímalo ležérní uzel, z něhož ti vyklouzly a po stranách obličeje rošťácky visely prameny vlasů, kaštanové a sem tam s nádechem odstín z prostředka října. Připomínala jsi čerstvě vyraženou minci, která ještě při nakupování nezmatněla.“ V Samotáři totiž nenajdeme jedinou větu, přirovnání či obrat, které by byly od Teddyho Waynea. Autorská práva na sto procent z nich drží jeho psychopatický David Federman. Postup může působit radikálně, do kontextu Wayneovy tvorby však zapadá dokonale.

Wayneův exhibicionismus se projevuje také v poměrně hojném troušení intertextuálních odkazů. David tak například po vzoru Nabokovova Humberta Humberta dlouho rozjímá nad Veroničiným jménem. „Veronika Morgan Wellsová, Veronika Morgan Wellsová, Veronika Morgan Wellsová, prostřední jméno zpomalí odsekávání úvodních čtyř slabik a nakonec to plurálové zakončení nesmírné hloubky, snad jako dvě studny.“

Dalším do očí bijícím odkazem na klasickou literaturu je seminář „Od Achaba k Prufrockovi“, během kterého David pozoruje, jak si Veronika tře temeno hlavy a jak se jí „deštík lupů“ snáší na ramena a vytváří tak „souhvězdí na noční obloze svetříku“. Do přímého kontaktu s Veronikou vejde David příznačně také díky svému jazykovému nadání, když za ni napíše seminární práci. Hrdina slavné básně Milostná píseň J. Alfreda Prufrocka T. S. Eliota je pak v průběhu děje Davidem zmíněn ještě několikrát. Wayne tak své literární dítko nechává podvědomě se identifikovat s hrdinou zmítaný‎m pocity osamění a sexuální frustrace, která měla na začátku 20. století odkazovat k impotenci moderního člověka. Prostřednictvím postavy Davida Federmana tepe v roce 2018 společnost současnou.

Kam až v hlavě Teddyho Waynea sahají paralely mezi Samotářem, Eliotovým Prufrockem a dalšími díly, na která se odvolává, není jasné. Wayneův rukopis je obecně velmi suverénní. Je si jistý tím, co chce říct. Samotář připomíná úderný, do detailu promyšlený pamflet, který v Davidově postavě přesně vystihuje některé neduhy naší doby. Vyústění příběhu o psychicky narušeném studentovi najdeme přesně tam, kde jsme ho od začátku tušili. Autor před ním nikam neuhnul a portrét svého psychopatického hrdiny nijak neoslabil. Wayneův David Federman je tak ve své uvěřitelnosti, i přes zmíněné rozdíly, přece jen velmi zdařilým následovníkem Huckleberryho Finna i Holdena Caulfielda.