Od smrti „básníka Solidarity“ uplynulo letos dvacet let a polský Sejm se rozhodl výročí uctít tím, že rok 2018 vyhlásil rokem Zbigniewa Herberta. Nová dvousvazková biografie básníka (s podtituly Niepokój a Pan Cogito) od Andrzeje Franaszka (nar. 1971) patří k literárním vrcholům herbertovského roku a svým objemem, množstvím zpracovaného materiálu a kritickým přístupem má ambici stát se akademickou sumou dosavadního zkoumání básníkova života.

Tíha role

Zbigniew Herbert, básník, dramatik a esejista narozený v roce 1924 ve Lvově, dospívá v průběhu druhé světové války. První texty vydává v tuhých padesátých letech pouze časopisecky a knižně debutuje až na konci padesátých let v době takzvaného „tání“. Úspěchy mu otevírají dveře na Západ. Díky publikacím zejména v Německu, Anglii a Americe je později vnímán jako nejvýznamnější soudobý polský básník a žhavý kandidát na Nobelovu cenu, která ho nicméně nakonec vždy mine. Od sedmdesátých let se aktivně zapojuje do činnosti polské opozice: objíždí setkání, využívá svou autoritu a apeluje na představitele moci, především ale píše. Verše sbírek Pan Cogito (1974) a Raport z oblężonego Miasta i inne wiersze (1983) se staly morálními vzpruhami podzemního boje proti komunismu, byly často zhudebňovány a dodnes jsou připomínány na literárních setkáních a stránkách novin a časopisů. Sám autor byl v osmdesátých letech pasován do role etické autority, a přestože zdůrazňuje, že jeho verše ho přerůstají, kolem jeho osoby se rodí řada mýtů – přiživovaných Herbertovou vášní vyprávět historky.

Demytologizace autorova života, například vyvrácení jeho účasti ve válečném odboji, a shrnutí dalších velkých témat jako složitého vztahu s katolickou vírou či s Czesławem Miłoszem jsou hlavními cíli nové biografie. Andrzej Franaszek, autor dosud nejobsáhlejší biografie zmíněného Czesława Miłosze, redaktor Tygodniku Powszechného, který působí také na krakovské Pedagogické univerzitě, mohl vycházet z bohaté sekundární literatury, kterou pečlivě komentuje v poznámkách pod čarou. Navzdory jeho akademickému stylu se kniha vyznačuje – vzhledem k jejímu bezmála dvoutisícistránkovému rozsahu neocenitelnou – čtivostí a poutavou atmosférou, jíž autor dosahuje tím, že jazyk vědy neustále prokládá citáty z Herbertovy bohaté korespondence a zápisníků.

Čtivost ostatně podporuje rovněž předmět knihy sám – Herbertův barvitý život plný veselých historek a žertíků, které si básník tropil jak ze svých přátel, tak nepřátel, například agentů polské tajné bezpečnosti. Na své si při četbě přijdou ti, kterým je po chuti sbírat informace o vzájemných vztazích velikánů ze středoškolských učebnic. Podkapitoly věnuje Franaszek Herbertově vztahu k Tadeuszi Różewiczovi, Witoldu Gombrowiczovi, Wisławě Szymborské a pochopitelně již zmiňovanému Czesławu Miłoszovi. Tematickou pestrost pak doplňuje líčení Herbertových milostných avantýr – mezi jejich četnými objekty nalezneme mimo jiné i rakouskou herečku či čerstvou maturantku.

Ve stínu esejů

Vzhledem k tomu, že je Herbert postava, jejíž život objímá většinu bouřlivého 20. století a která je jím nevyhnutelně formována, neobejde se její životopis bez ilustrace kontextu doby. Herbertova cestovatelská vášeň zase vede k nutnosti charakteristiky určitých míst. Franaszek si toho je od začátku dobře vědom a knihu otevírá kapitola o historii autorova rodného Lvova.

Výše naznačená tematická šíře určuje rovněž kompozici celého díla. Autor vděčně kombinuje hledisko chronologické a tematické: publikaci tvoří sedm částí vymezených rozpětím několika let – jež v básníkově životě tvoří nějaký celek –, a ty jsou dále členěny do tematických kapitol. Stranou pak stojí čtyři obrázkové přílohy čítající celkem 135 fotografií z Herbertova života a reprodukcí autorových nákresů a rukopisů.

Navzdory snaze o sumarizaci je patrné, že Franaszek pracuje se čtenářským povědomím o Herbertově tvorbě a její recepci. Překvapivě málo prostoru věnuje jednotlivým sbírkám. Například kapitola věnovaná knižnímu debutu Struna światła čítá pouhých osm stránek. Při čtení knižně vydaných (a v Polsku kanonických) básní se autor většinou omezuje na několikavětý komentář. Větší prostor dostává analýza knižně nepublikovaných děl, jíž Franaszek dokresluje Herbertovo psychické rozpoložení v daném období. Příkladem mohou být rané prózy s válečnou tematikou.

Častěji než básně Andrzej Franaszek ve svém výkladu cituje eseje o umění, které český čtenář zná z knih nakladatelství Opus (Barbar v zahradě překladu Josefa Mlejnka; Zátiší s udidlem a Labyrint u moře, obě v překladu Jana Linky) a které se vzhledem ke svému cestopisnému a autobiografickému zařazení do životopisu hodí lépe. Pro interpretaci nejznámějších básní, česky dostupných ve výborech Studium předmětu (1965, Vlasta Dvořáčková a Miroslav Holub), Poslání pana Cogito (1991, přel. Vlasta Dvořáčková), Epilog bouře (2000, přel. Miroslav Holub a Miroslav Červenka) či Ze země pana Nikoho (2008, Jiří Červenka, Miroslav Červenka, Miloš Doležal a Vlasta Dvořáčková), musí čtenář sáhnout jinam. O materiál v polštině ovšem není nouze – významná řada herbertovských monografií jménem Biblioteka Pana Cogito vychází už několik let.