Nakladatelství Host vydalo dvě knížečky nigerijské autorky Chimamandy Ngozi Adichieové (1977) ve velmi sympatickém notýskovém formátu à la hurá do tašky. Knižní eseje Feminismus pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních vyšly nedlouho po originálech (ty pocházejí z let 2014 a 2017) a jsou stále aktuální. Adichieová v nich analyzuje směřování globální společnosti, i když důraz leží na nigerijských reáliích. To se jí už povedlo například v úspěšném románu Amerikána (česky Host, 2017, přel. Petr Štádler), v němž sondu vypustila spíše k otázce současné percepce rasy. Co se týče aktuálnosti, v českém kontextu se krom jiného nabízí srovnání v rámci žebříčku mezinárodního indexu Global Gender Gap, který měří genderovou rovnost – ve zprávě za rok 2017 se Nigérie umístila na 122. příčce a Česká republika na 88.

Knížky jsou vyvedeny v téže grafické úpravě: pastelové tóny na obálce, uvnitř lehké tahy tuší v jednoduchých kresbách věcí okolo nás, zejména spotřební povahy. Obálka imituje ručně vyráběný papír a názvy jsou psány perem, což evokuje zápisky a udává knihám charakter poznámkového bloku, a to nikoliv nahodile. Feminismus pro každého je upravená přednáška pro každoroční konferenci zaměřenou na africkou kulturu TEDxEuston a Milá Ijeawele je dopis kamarádce, která se autorky zeptala, jak má vychovávat dceru v duchu feminismu. Eseje jsou tedy důmyslně koncipovány jako teorie a praxe feministického přístupu.

A ne, autorka esejů nechce z kamarádčiny dcery vychovat ženu, která nenávidí muže, neholí se, nemá smysl pro humor a smrdí. Adichieové doporučení mají z ní a z kohokoliv – bez ohledu na pohlaví – vychovat sebevědomého moderního člověka, pokud možno nezatíženého genderovým rolemi a schopného vnímat jinakost jako cosi obyčejného. Což není v našem růžovém/modrém světě tak jednoduché, a zcela logická rada vnímat dítě jako individuální osobnost a nevěznit ho ve světě panenek, nebo autíček, je zcela na místě. Jak podotýká autorka, důležité je pokusit se. „Protože společenské normy vytvářejí lidé a neexistuje jediná, kterou by nešlo změnit.“ Její pojetí feminismu znamená spravedlivější svět pro všechny.

Každá z kapitol v knize Milá Ijeawele je uvozena větou, která vystihuje celý oddíl a stejně jako věty následující obsahuje apel. „Manželství nikdy nereprezentuj jako splněný sen.“; „Nauč Chizalum, ať se nesnaží všem zalíbit.“; „Mluv s ní o sexu, a začni brzy.“

Přes obecnější rozměr mají texty silnou osobní a zejména etnickou rovinu, v dopisech se autorka obrací na adresátku s konkrétními odkazy na její rodinu, texty jsou proloženy příklady spjatými s etnickou skupinou Igbo – gender v tomto případě nelze oddělit od rasy a etnicity. Specifický problém u Afroameričanů, který autorka také neopomíná, jsou vlasy a jejich úprava. Vše to ovšem souvisí se sebevědomím.

Texty jsou především vtipné, upřímné a inteligentní, vzdálené „klasickým feministickým textům“, které prý má autorka problém přelouskat. Obrovským plusem je právě to, že úvahy plné jednoduchých, ale ne hloupých závěrů jsou založeny na vlastní zkušenosti, pocházejí přímo ze života. A tam také naleznou uplatnění. Čtení plyne snadno, ani esej Feminismus pro každého není zavalena teorií, je proložen množstvím autorčiných příhod či příběhů jejích kamarádek. Některé události už snad většina nezažívá, třeba jak Adichieová napsala nejlepší písemku a nemohla dělat slíbený třídní dozor, protože je holka, některé jsou aktuální – negativní reakce na ponechání si rodného příjmení. Autorka často připomíná a ukazuje, že odlišné postavení žen není minulostí: těm, kdosi myslí opak, doporučuji zkusit vystoupit ze své sociální bubliny.

S grácií sobě vlastní autorka glosuje třeba biologické danosti mužství a ženství – ne, ženy se nenarodily s žádným kuchařským genem, ostatně šéfkuchaři jsou většinou muži. Ač obě knížečky nemají v názvu slovo doporučení, čtenáři se v obou případech dostane návrhů na změny, pošťouchnutí v myšlení. Například mužskost bychom si neměli spojovat s penězi, co kdyby platil ten, kdo má zrovna víc. Užitečné jsou také ukázkové dialogy.

Chimamanda Ngozi Adichieová se v esejích vypořádává s negativní pověstí feminismu, sama sebe označuje za feministku a nebojí se slovo feminismus použít v názvech knih. Je chvályhodné, že ho neobešlo ani nakladatelství Host.