Román Půl žlutého slunce, který získal cenu pro nejlepší dílo z pera ženské autorky píšící v anglickém jazyce Orange Broadband Prize for Fiction (v současnosti Women’s Prize for Fiction) za rok 2007, je v pořadí druhá kniha jedné z nejvýznamnějších nigerijských spisovatelek současnosti Chimamandy Ngozi Adichieové a sebevědomě navazuje na úspěch její prvotiny Purpurový ibišek (česky 2020). Na rozdíl od autorčina obsahově skromnějšího debutu, jenž navzdory bohatství kulturně-společenských odkazů představoval především citlivou sondou do života mladé dívky vyrůstající v patriarchální nigerijské společnosti, je záběr Půl žlutého slunce podstatně ambicióznější – Adichieová se zaměřuje na nigerijskou občanskou válku (rovněž známou jako nigerijsko-biaferská válka), k níž došlo v šedesátých letech minulého století, a na různorodé osudy lidí, přes které se převalila. Tento krvavý konflikt předcházel formální dekolonizaci Nigérie a odchodu Britů a stanuly v něm proti sobě nigerijská vláda a odtržený stát Biafra, ztělesňující nacionalistické aspirace kmene Igbo. Vyústil mimo jiné v několikanásobný vojenský převrat, etnicko-náboženské násilí a pogromy na Igby v severní Nigérii.

Adichieová, která sama pochází z kmene Igbo, a válka je pro ni tak o to osobnější, byla v minulosti opakovaně chválena za odvahu zhostit se ožehavého národního tématu, jež podle ní do té doby nebylo na literárním poli uspokojivě zpracováno. V roce 2018 autorka v rozhovoru pro kanadskou rozhlasovou stanici CBC zmínila, že vyrůstala za dozvuků války, jejíž stín „visel úplně nad vším“; psaní románu se tudíž neslo mimo jiné ve znamení snahy pochopit temný odkaz brutálního střetu, k němuž došlo zhruba deset let před jejím narozením. V dalším interview, nazvaném The Story Behind the Book (tedy „příběh za knihou“), Adichieová výslovně uvádí, že přestože některá místa v příběhu si vymyslela a poupravila například chronologii dobytí jednotlivých měst či geografické vzdálenosti mezi nimi, při psaní nezměnila žádnou ze zásadních politických událostí, které se k občanské válce váží, a Půl žlutého slunce lze tudíž považovat za historický román. Kniha však dle jejích slov zároveň obsahuje i „emoční pravdu“, zprostředkovanou především plejádou rozmanitých postav, jejichž prostřednictvím autorka poukazuje na rozličné otázky a problémy nigerijské (a africké) společnosti, nezávislé na zmíněném konfliktu.

Děj střídavě sledujeme očima tří protagonistů, jejichž životy v průběhu vyprávění postupně rozvrací válka. Příběh začíná a končí postavou prostého, avšak učenlivého venkovského chlapce Ugwua, který nastupuje jako sluha do domácnosti „pána“ Odenigba, revolucionáře a profesora na univerzitě ve městě Nsukka (toto univerzitní město jakožto důležité centrum igbožské vzdělanosti Adichieová zmiňuje například již v Purpurovém ibišku), a postupně se v silně intelektuálním prostředí rozvíjí a vzdělává. Druhou klíčovou postavou je Odenigbova přítelkyně a později manželka Olanna, taktéž univerzitní profesorka, snažící se uhájit svou nezávislost v patriarchální a tradicionalistické společnosti, která od ženy očekává něco úplně jiného. Mimořádně krásná a emancipovaná Olanna se dostává do konfliktu jak se svými rodiči (otec ji chce v jednu chvíli nabídnout jako milenku potenciálnímu obchodnímu partnerovi), tak s Odenigbovou matkou, která moderní vzdělanou přítelkyni svého revolucionářského syna, na něhož má i přes jeho „pokrokovost“ překvapivě velký vliv, považuje za čarodějnici a všemožnými způsoby se ji snaží vypudit.

Posledním z trojice vypravěčů je Richard Churchill, britský přistěhovalec a spisovatel, patřící k Odenigbovu intelektuálnímu kruhu přátel, který kromě toho, že udržuje romantický vztah s Olanninou sestrou, chladnokrevnou byznysmenkou Kaikene (o níž vlastní otec prohlašuje, že je jako dva synové), je fascinován igbožskými snahami o osamostatnění a zároveň se o probíhajících událostech snaží napsat knihu. V celku románu Richard na jednu stranu představuje pro čtenáře nedocenitelný „pohled zvenčí“, ale na druhou stranu je to vykořeněný člověk, sirotek s traumatem a nevyřešenou minulostí, neustále hledá sebe sama a zapojení do nigerijského konfliktu přinejmenším podvědomě vnímá jako příležitost, aby konečně začal někam patřit (podle Adichieové „sám sebe považuje za Biafeřana“).

Kniha otevírá i mnohá další klíčová témata. Jedním z nich je otázka panafrikanismu, zpochybňovaného Odenigbem, jenž neochvějně tvrdí, že základní africkou jednotkou je kmen, a podobně laděné diskuse s jeho intelektuálními kolegy patří k vrcholům románu. Dalším tématem jsou pozdní důsledky kolonialismu, zvláště pak poangličtění africké kultury. Místní děti se kupříkladu neučí psát v rodném jazyce a znalost angličtiny (na rozdíl od rodné igboštiny) je pro ně otázkou prestiže a zárukou budoucího úspěchu. Ještě jiné pro autorku typické téma je propastný rozdíl mezi nigerijskými velkoměsty a venkovem, tedy koexistence moderní Afriky s tou tradicionalistickou, kde vládnou století staré rituály a pověry, které sice dotvářejí místní kolorit a autentičnost, ale za cenu prakticky nulového pokroku. Adichieová se zaměřuje také na partnerský a manželský život v nigerijské společnosti, otevírá i téma nevěry (zdánlivě idylický vztah Olanny a Odenigba naruší přítomnost nemanželského dítěte, které Odenigbo zplodil s prostou venkovankou) a všeobecně neotřelým způsobem poukazuje na mnohostrannost lidské povahy – lidi podle ní nelze snadno rozdělit na dobré a špatné. Všechna v románu rozehraná osobní dramata navíc probíhají za sílících zvuků občanské války, která se pomalu přesouvá do popředí a nakonec dravě vtrhne do životů protagonistů a nenechá v nich kámen na kameni.

Adichieová se ve svém druhém románu o konci kolonialismu, kulturních střetech, rasové nenávisti, ale také o obyčejném životě a o lásce zdatně ujímá role historičky, čímž prokazuje nemalou službu svému národu i světu, ale nezapomíná být především spisovatelkou. Půl žlutého slunce je všechno možné, jen ne suchopárná dějepisná lekce; navzdory drsnému tématu je kniha plná zářivých barev a pronikavých vůní a obohacená, jak už je u autorky zvykem, o nepřeberné množství detailů z běžného nigerijského života – v rychlém sledu se tu střídají luxusní exotická sídla s kvetoucími zahradami nigerijské smetánky a nuzné chýše na zaostalém, prašném, negramotném venkově; později dojde i na krutou bezútěšnost uprchlických táborů.

Překladu se tentokrát neujal Petr Štádler, jehož převod děl Adichieové do češtiny si zaslouží vyzdvihnout za stylistickou věrnost originálu a zároveň přirozenost a plynulost české verze. Překlad anglisty a afrikanisty Vladimíra Klímy je mimořádně pečlivý, přesný a výrazově bohatý, ale místy poněkud nevyvážený; problém je hlavně v občas těžkopádných dialozích, které postrádají přirozenost moderní mluvy. Půl žlutého slunce však i přesto zůstává velkým čtenářským zážitkem z pera vyzrálé autorky, která je jedním z nejvýraznějších afrických hlasů současnosti.