Některé romány vyprávějí poutavý příběh, jiné představují ambiciózní poselství, jehož cílem je změnit pohled čtenáře na svět. Amerikána nigerijské autorky Chimamandy Ngozi Adichieové zvládá obojí, aniž by se uchylovala ke stereotypům či klišé.

V Amerikáně jde na první pohled o milostný příběh dvou mladých Nigerijců, jejichž cesty se po střední škole rozdělí: Ifemelu odchází hledat štěstí do Spojených států, zatímco Obinze, jehož Amerika nepřijme, skončí jako nelegální imigrant v Londýně. Protloukají se, jak mohou, žijí životy plné krutých rozčarování a zmařených nadějí, ale i nečekaných vítězství a splněných snů, přičemž kdesi na pozadí se stále vznáší vzpomínka na dávnou romanci. O mnoho let později se Obinze s Ifemelu jako zralejší lidé, zatížení zkušeností, již ve dvaceti postrádali, znovu setkávají ve staré vlasti. Kromě znázornění milostného vztahu, jenž jako takový nemá s barvou pleti nic společného, kniha přináší i brilantní analýzu současného vnímání rasy a „černošství“ na třech kontinentech s velmi odlišnou kulturní a historickou tradicí; zároveň si bere na mušku zásadní témata, jako jsou identita, osamění či pocit ztráty, která s rasovou otázkou nutně souvisí.

Amerikána je Adichieové třetí a bezpochyby nejambicióznější román – její prvotina Purple Hibiscus (Purpurový ibišek, 2003) se probojovala mezi kandidáty literární ceny Man Booker prize, zatímco autorčin druhý román, Half of a Yellow Sun (2006, č. Půl žlutého slunce 2008), vyhrál roku 2007 o něco méně prestižní Baileys Women’s Prize. Adichieová je zároveň první africkou autorkou, která cenu získala. Svébytná sbírka povídek The Thing Around Your Neck, vydaná o dva roky později, pak zpečetila její pozici jedné z nejslibnějších afrických spisovatelek své generace.

Kromě současného afrického písemnictví Adichieová zastupuje i takzvanou imigrantskou literaturu. Ta se od osmdesátých let minulého století těší vzrůstajícímu zájmu veřejnosti a v kontextu dnešní politicko-hospodářské situace má zásadní význam; vedle kvantitativních statistik a procentuálních výpočtů, nabízejících obecný přehled, přináší detailní, úzce zaměřený pohled na osud jedince. Především v anglofonním světě a dalších zemích s historií kolonialismu má imigrantská literatura dlouhou tradici, avšak poslední dobou přibývá států (například v severní Evropě), v nichž imigrantští autoři píší o svých zkušenostech z nové i staré domoviny, často v jazyku země, do níž přesídlili. Obecně vzato platí, že přistěhovalectví je spisovatelsky vděčné téma, k němuž je stále co říct; osobních zpovědí podobného rázu je však nepřeberné množství: v moři pohnutých osudů, těžkých životních zkoušek a multikulturní zkušenosti je těžké odlišit se od ostatních a naopak snadné sklouznout ke klišé.

Mnoho děl spadajících do kategorie imigrantské literatury připomíná vyprávění o (většinou) neúspěšném „americkém snu“ (anebo třeba tom anglickém): výpravě za štěstím a hojností, která končí v lepším případě rozčarováním, v horším tragédií. Nezkušený hrdina plný ideálů po vzoru realistických románů devatenáctého století přichází do prohnilé metropole (reprezentované vytouženou lokalitou v Evropě nebo v Americe, kterou zná jen zprostředkovaně), kde zakouší deziluzi. Jindy jsou příběhy příliš jednostranné – zlí jsou ti či oni, spravedlivé to nebo ono, pokus o objektivitu při nejlepší vůli selhává. Ukazuje se, že autentičnost vyprávění – vypravěč imigrant se se čtenářem v drtivé většině případů dělí o vlastní prožitky – ne vždy stačí. Na mnohokrát popsané, takřka archetypální pouti idealisty s nerealistickými očekáváními do vysněné destinace, která mu ale nevybíravým způsobem otevře oči, přitom není nic závadného; podobná cesta je koneckonců základním rámcem nejedné imigrantské zkušenosti. Klíčové jsou zpracování a vyspělost autorova stylu, ale i konkrétní zasazení příběhu; ty rozhodují o tom, zda se kniha zapíše do čtenářského povědomí. To, z jaké země hrdina pochází a do jaké se přistěhoval, obecný postoj tohoto státu k imigrantům a konečně i zmíněná autentičnost a síla osobního příběhu jsou pro román klíčové.

Ale zpátky k Amerikáně. Adichieová je znamenitá vypravěčka s multikulturním pozadím a úctyhodným vzděláním, bdělá pozorovatelka, schopná objektivního nadhledu i nemilosrdného zaostření, pro niž jako by bylo psaní stejně snadné jako jarní procházka rozkvetlým parkem. Zásadní přitom je, že si při zprostředkování svých angloamerických zkušeností nehraje na vševědoucí; hlavní hrdinka Ifemelu je po příjezdu do Filadelfie, kde nastupuje na vysokou školu, a po konfrontaci se společností, již do této chvíle znala jen z knih a televize, ztracená a bezradná. Ve Spojených státech se paradoxně poprvé setkává s otázkou „černošství“. Začne psát blog, který je zpočátku nesmělým způsobem, jak si utřídit myšlenky a zorientovat se v novém prostředí; Ifemeliny postoje však rychle získají na sebejistotě a hrdinka se doslova přes noc stává známou osobností, čímž zcela nečekaně naplní vlastní verzi amerického snu. O rase však publikuje pouze v Americe; když se po několika letech jako úspěšná bloggerka vrátí do Nigérie, píše podle svých vlastních slov „jen o životě“, neboť v její zemi rasa nehraje roli. „Mám pocit, jako bych v Lagosu vystoupila z letadla a přestala být černá,“ říká. Právě Ifemelin blog, nazvaný příhodně Rasovna aneb Různé postřehy neamerické černošky o amerických černoších (dříve známí jako negři), je dalším důkazem autorčiny geniality – jednotlivé příspěvky, které jsou pregnantními zamyšleními nad výše zmíněnými tématy a snadno by obstály jako samostatné články, dodávají románu potřebnou hloubku.

Kromě americké linie sledujeme i linku anglickou; ta popisuje krušný osud Obinzeho jakožto nelegálního imigranta v Londýně. Nocuje v přecpaných bytech, vede marný boj s úřady, dře na falešnou kartičku sociálního pojištění a obecně živoří na hraně chudoby. Spravedlivý díl knihy je věnován také Nigérii, kde příběh začíná i končí, přičemž jednotlivé roviny románu se v pravidelných intervalech vzájemně mísí a prolínají. Adichieová se ve vzpomínkách svých hrdinů často vrací do minulosti, prostřednictvím zástupu osobitých vedlejších postav odbočuje hned sem, hned tam, což však vyprávění nijak nenarušuje. Jakoby mimochodem trousí nenápadné poznámky a střípky informací, s jejichž pomocí si utváříme obrázek o životě v Nigérii, a náhle se před námi vynořuje velkolepá freska, sahající daleko za hranice jednoho kontinentu či lidského osudu.

Celý román pak prostupuje zásadní otázka: když pomineme imigranty prchající z vlasti kvůli válce nebo dalším život ohrožujícím okolnostem, co žene jedince k tomu, aby opustil rodnou zemi, kde mu v podstatě nic nechybí, a vydal se do neznámých, zrádných vod cizího státu? Ifemelu i Obinze, stejně jako mnoho dalších mladých Nigerijců z dobrých poměrů, kteří jsou vzdělaní a mají šanci najít si slušnou práci, odjíždějí do Anglie či Ameriky, kde drhnou záchody, ponižují se před lidmi, které charakterem i vzděláním mnohonásobně převyšují, případně jako nelegální imigranti žijí ve stavu permanentní úzkosti a paranoie, neboť čekají, že je každou chvíli zastaví policie a vyhostí je ze země. Přesto dál zůstávají, jelikož vidiny „amerického snu“, mýtu, jejž v sobě mají zakořeněný od útlého dětství, hýčkají si ho a roky kolem něj staví vzdušné zámky, se není možné ze dne na den jen tak vzdát. Jak Adichieová dosvědčuje, být „Amerikánou“, osobou, která strávila nějaký čas ve Spojených státech (bez ohledu na to, co tam dělala), je v Nigérii otázka prestiže: na takového jedince se hledí se závistí a obdivem, ale i s pohrdáním.

Kromě obecných zamýšlení se nad otázkou rasy a identity se autorka zaměřuje i na „každodenní“ aspekty černošství; drobnosti, nad nimiž by člověk mnohdy mávl rukou. Na prvním místě stojí nezávazná interakce s bílými, neboť právě z řad bělochů – mnohdy v dobré víře – zaznívají názory, že mluvit dnes o rase či rasismu je přežitek, rasa je přece jen jedna. Následují výroky typu „Mám jednu dobrou kamarádku a je to černoška“, „Všichni černí jsou podle mě krásní“, případně „Na Princetonu se mnou do třídy chodí pět černochů“, které jen dotvrzují, že otázka rasy a černošství je stále na pořadu dne. Ifemelu podotýká, že chování průměrných bílých Američanů k její osobě bylo za běžných situací celkem přátelské, třebaže mírně blahosklonné, avšak ve chvíli, kdy se na veřejnosti objevila se svým bohatým bílým přítelem, vlídnost vystřídala přezíravost až nepřátelství. Na těch přitom nebylo nic osobního – pouze Američanům narušila jejich představu o místě černocha ve společnosti.

Adichieová pokračuje postřehy z ženských magazínů, nabízejících „univerzální make-up“, případně „univerzální šampón“ pro „všechny typy pleti a vlasů“ – samozřejmě až na ty černošské, politicky korektní publikace doprovázené patřičně multikulturní fotografií, na níž je Evropan, Asiat i černoch – přičemž černoch je přinejlepším míšenec se světlou pletí a zásadně evropskými rysy. Dále se autorka ústy Ifemelu pozastavuje nad hollywoodskými filmy: hlavní hrdinka, která najde životní lásku a dojde slávy a bohatství, není nikdy černoška; na tu zbývá role přidrzlé, mírně potřeštěné kamarádky,jež dle potřeby vtrhne na scénu nebo ustoupí do pozadí. Tento výčet absurdních, avšak relevantních příkladů Adichieová uzavírá trefnou poznámkou, že způsob, jakým Američané kategorizují africké černochy, je stejně směšný, jako by se pokusili smísit Angličany s Francouzi a tvrdili, že jde o jeden a tentýž národ.

Není pochyb o tom, že Chimamanda Ngozi Adichieová se v současném literárním světě pohybuje na absolutní špičce, a to nejen na poli imigrantské literatury. Autorka, již slavný krajan, nigerijský spisovatel Chinua Achebe, označil za „nebojácnou“, píše o tom, co zná nejlépe – zůstává Nigerijkou, a přestože se ve světě pohybuje jako ryba ve vodě, nahlíží na něj nigerijskýma očima, čímž čtenáři zprostředkovává zcela neotřelou perspektivu. Její příběhy jsou přímé a nestrojené; je jim vlastní dravá, nespoutaná energie, ale i teskná nostalgie a touha někam patřit. Jazykově a tematicky neuvěřitelně bohatá Amerikána je vrchol autorčiny tvorby, ambiciózní projekt, jenž se beze strachu pouští do ožehavých, kontroverzních témat, u nichž zkratkovitost nebo polovičatost nepadá v úvahu. Adichieová je přitom za všech okolností otevřená diskusi. Jak v jednom rozhovoru ostatně sama podotýká: „Být oblíbená je fajn, ale nepotřebuju, aby mě čtenáři měli rádi,“ říká. „Spousta lidí se mnou nesouhlasí, ale nikdy nepíšu s tím, že chci někoho urazit.“ Přesto miluje výzvu, ráda podrobuje své názory zatěžkávající zkoušce a v případě Amerikány to platí dvojnásob. Román rozpoutává diskusi, polemiku, přesahuje sama sebe – a právě v tom okamžiku přestává být pouhým románem. Stává se velkou knihou, která osloví celé generace.