Proč existují anonymní knihy? Který rukopis nedal spát sovětské tajné službě? A který spisovatel zneklidňoval gestapo? Kdo napsal Shakespearova díla? Koho napadlo řadit knihy podle abecedy? Co mají společného Frankenstein a don Quijote? Který slavný spisovatel byl nápadníkem budoucí manželky Brama Stokera? Znáte nějakého spisovatele vraha? Byl by dnes Charles Dickens informačním pirátem?

I to byla témata, jimiž se ve svých novinových článcích zabýval španělský lingvista a spisovatel Santiago Posteguillo (nar. 1967). Ten se obecně zaměřuje na prózu 19. století a alžbětinské divadlo, vztah anglické literatury a severoamerické kinematografie, hudbu a další druhy umění. Je autorem více než sedmdesáti akademických publikací i trilogie věnované Scipionovi Africanovi.

Zmíněné texty později dopracoval a souhrnně vydal v knize La Noche en Que Frankenstein Leyó el Quijote, která nedávno vyšla i česky. V úvodu píše: „Od chvíle, kdy se kniha zrodí v mysli nějakého autora nebo autorky, až do chvíle, kdy se dostane do rukou veřejnosti, prochází desítkami drobných okamžiků plných náhod nebo inspirace, štěstí a často také utrpení.“ Kniha Noc, kdy Frankenstein četl Quijota má oživovat některé z těchto okamžiků, prchavých záblesků velkých historických momentů světové literatury. Posteguillova metoda je vlastně obdobná té, již u nás s úspěchem používá Jiří Padevět. Ten buďto v úvodu čtenáře seznámí s příběhem zdánlivě obyčejného hrdiny, u něhož se až posléze dozvědí, že šlo významnou historickou osobnost, nebo naopak vypráví příběh neznámého občana, jenž se náhodou připlete k osudové světodějné události.

Podobně Posteguillo v některých kapitolách začíná u téměř anonymního člověka: vojáka v zákopech, muže uváděného do vězení či dítěte postiženého obrnou, kterých žily statisíce či miliony, a teprve postupně odhaluje jejich identitu – v tomto případě šlo o Raymonda Chandlera, který jako jediný z celé čety přežil boje první světové války, Cervantese v žaláři, kde píše Quijota, a sira Waltera Scotta. Druhý postup spočívá v tom, že hned v úvodu prozradí, o kom je řeč, daného autora však představí z hlediska jeho každodennosti, případně osvětlí jeho charakter tak, že popíše zvláště dramatický moment jeho života. Třeba Charlese Dickense líčí jako příklad selfmademana, jenž se dokázal vypracovat z nuzných poměrů a později své publikum udivoval jako schopný předčítač vlastních textů, který si na svá autorská čtení vozil stůl, židli a kvůli akustice také zvláštní desku.

Hrdiny knihy však nejsou jen sami spisovatelé, ale i další aktivní účastníci a tvůrci literární kultury či knižního provozu: knihovníci, kteří knihy třídí, stejně jako porotci Nobely ceny za literaturu, kteří je hodnotí, podléhajíce přitom politickým tlakům. Vlastní kapitolu má v knize malá Alice, dcera nakladatele Barryho Cunninghama, která nadšeně přečetla rukopisný úvod prvního dílu Harryho Pottera a svou reakcí otce přesvědčila, aby se rozhodl vydat celou knihu. Nebo Jelizaveta Voronjanskaja, jež přepisovala texty Alexandra Solženicyna, byla za to v Sovětském svazu mučena a oficiálně spáchala sebevraždu. Naopak v literárních kriticích vidí autor zhusta závistivé a nechápavé padouchy, kteří se ani dlouho po smrti některých klasiků nedokážou smířit s jejich slávou a velikostí.

Popravdě řečeno, některé z textů si ponechávají charakteristiku rozšířeného žurnalistického příspěvku, v němž provokativní název koresponduje s obsahem kapitoly jen velmi volně (Vikingové a literatura). Případně se autor tváří, že odhaluje kdovíjakou senzaci, a přitom jen oprašuje dobře známou a většinou odborníků nepřijímanou teorii o Christopheru Marlowovi jako pravém autorovi Shakespearových děl. Jeho zmiňované útoky na literární kritiky pak nelze – minimálně z pohledu knižního recenzenta – hodnotit jinak než jako trochu povrchní a prvoplánové.

A obvinit bychom mohli autora dokonce z bulvárnosti, když některé spisovatele opakovaně spojuje s vraždami. Ať už píše o literátech, kteří záměrně zabíjejí své fiktivní postavy, jako Arthur Conan Doyle, nebo o lidech skutečně usvědčených z vraždy, jako je Krystian Bala (nar. 1974), polský spisovatel, na jehož stopu přivedla policii jeho vlastní kniha. Nebo masový vrah Jack Unterweger (1950–1994), jenž se stal spisovatelem až ve vězení. Nebo Anne Perry (nar. 1938), která v patnácti letech společně s kamarádkou spáchala vraždu (obětí byla matka druhé z dívek) a později se stala úspěšnou autorkou četných detektivních románů. Nicméně právě tato „zabijácká“ kapitola může díky své informační hutnosti pravděpodobně uspokojit i literárního znalce. Ostatní části knihy čtenářsky vděčnou formou líčí nesamozřejmost literatury, zweigovské „hvězdné hodiny lidstva“, které rozhodovaly o tom, zda některé dílo vznikne a dostane se ke čtenářům. Autorův přístup je záměrně zjednodušující a jeho myšlenkové pochody občas trochu neukázněné, až mírně chaotické, ale jeho styl je naléhavý, živý a sugestivní. U některých zájemců snad tato kniha může vyvolat větší úctu ke knihám obecně jako k něčemu, co je zvláště v počátečních fázích svého vzniku velice křehké, natolik, že někteří lidé – bez ironie – dokonce položili vlastní život, aby si daný text mohl dnes v klidu a třeba i znuděně přečíst každý čtenář, kterému se jen zachce.