Vypointované povídky nejsou mezi současnými českými prozaiky zrovna oblíbené. Ještě méně se čtenáři v aktuální beletristické produkci setkávají s povídkami (ale i s většími prozaickými celky), jež spějí k happy-endu. Jak jedno, tak druhé nabízí ve své debutové sbírce povídek Hádej, můžeš jednou autorka s exotickým jménem Kateřina Castañeda (*1982). Bohužel v dost nevalném provedení.

V centru většiny jejích povídek stojí postavy, které si na prahu středního věku uvědomují, že jim život protekl mezi prsty a moc dobrého jim nezanechal. Peníze nemají, vztahy jim nefungují a šanci na lepší budoucnost nevidí. A tak celé dny přemýšlejí o tom, „co by bylo, kdyby…“. Jak by si vedla obtloustlá učitelka, kdyby nedala před lety kopačky tehdejšímu příteli, který je teď úspěšný „byznysmen s tváří odkvétajícího modela“? Jaké by to bylo vyměnit si svůj nudný život s atraktivní kolegyní, jež chodí do práce jen proto, že by se jinak ve své přepychové vile nudila? Jak by se ostatní začali chovat k zadluženému muži, kdyby vyhrál ve sportce pět milionů?

Základní problém většiny povídek je, že autorka zcela očividně žene své texty kupředu, aby na tyto a jiné otázky odpověděla co možná nejjasněji. Byť se jí nedá upřít snaha o zkonstruování příběhového oblouku, ve všech ostatních aspektech jsou její povídky schematické, ploché, nepřekvapivé a dost naivní.

Každá povídka začíná krátkým nastíněním toho, o co v ní půjde: „Napadlo vás někdy, že i hračky mají duši? Povídka se špetkou tajemna o tom, že odpoutat se od minulosti není vůbec jednoduché“ či „Jak by se změnil váš život, kdybyste vyhráli několik milionů? Co všechno byste si dopřáli? A je taková výhra vůbec výhrou?“ V těchto úvodech toho však Castañeda obvykle prozradí až příliš. A vzhledem k tomu, že řečnickými otázkami předjímá obsah následného příběhu, naznačuje tím nejen, o čem text bude, ale i jaké má být jeho vyznění. Když se tedy zeptá „Je taková výhra vůbec výhrou?“, čtenář asi tuší, že odpověď zní ne. Ich-formový vypravěč (všechny povídky jsou vyprávěné v ich-formě) se však k této odpovědi musí sáhodlouze dobírat. Čtenář, který je autorčinými úvodními slovy poučen o následujícím vývoji, tuší, že pointa povídky dovede protagonistu k tomu, aby si právě toto uvědomil. Kvůli tomu vyznívají vypravěčova četná podivení nad příběhovými peripetiemi a vlastními objevy směšně. Ještě neuměleji působí v dotyčné povídce, nazvané Zemlbába, protagonistovy úvahy, když je před výplatou opět bez peněz: „Po milionté přemítám, jak z toho marastu vybřednout, a po milionté rezignuji. Zkrátka nijak. Může mě zachránit jen jackpot ve sportce, ovšem to bych musel mít přebytečné drobné na tiket.“ (s. 32) Co se nestane – hned druhý den najde vypravěč při čekání na autobus dvacetikorunu a právě dvacet korun je nejnižší možný vklad do sportky.

Nejednou použije Castañeda k výstavbě příběhu nadpřirozený motiv (dvě kolegyně si vymění těla; kominíkovi, který má takříkajíc víc štěstí než rozumu, se začne vše hroutit poté, co mu přes cestu přeběhne černá kočka; žena má možnost vrátit se v čase a změnit jedno fatální rozhodnutí…). Nelze se však ubránit dojmu, že jich autorka využívá jen proto, aby se v daných povídkách snáze dostala k tomu, „co chce říct“.

Zarážející je snaha Castañedy nenechat v textech jediné místo, kde by mohl čtenář váhat, jaké pocity postavy prožívají či jak má popisovanou situaci pochopit. Svědčí o tom časté násobení interpunkce („???“, „!!!“) nebo četná citoslovce („sakra“, „ježišmarjá“ apod.) objevující se ve vnitřních promluvách postav.

Výčet toho, co se v knize Hádej, můžeš jednou nepovedlo, by mohl pokračovat dál a dál (dialogy zřetelně vykonstruované jen pro odhalení minulosti postav; ploché, černobílé postavy; autorčina neschopnost vystavět příběh tak, aby byl alespoň trochu uvěřitelný…). Pokud bych měl na druhou stranu vyzdvihnout něco, co se v debutu Kateřiny Castañedy podařilo, mohl bych uvést snad to, že jsem v knize nenašel žádné výrazné překlepy ani gramatické lapsy – to bohužel v době, kdy mnohá nakladatelství chrlí jednu knihu za druhou, není samozřejmostí. Ani s přimhouřením obou očí, které se debutům leckdy dopřává, však nenacházím důvod, proč právě Kateřina Castañeda dostala možnost vydat svou prvotinu v prestižním nakladatelství.