Zdenka Hamerová (nar. 1971) je dobrou ukázkou toho, že přinejmenším v žánrové literatuře se v Česku může prosadit i samouk, a že si dokonce – nejspíš bezděky – může najít pozici, která je v českém kontextu unikátní. Hamerová na svých webových stránkách píše o svých začátcích již v roce 1998, avšak první knihu Zasloužíš si smrt jí nakladatelství Motto vydalo až v roce 2005. Stejnému nakladatelství je věrná i dosud, kdy už má vydaných románů sedm. A dodejme, že to je vlastně šťastné spojení, protože Motto se odjakživa soustředí na knihy pro ženské publikum, obvykle umělecky nepříliš ambiciózní. Patří sem především romance, ale občas také detektivky – a Hamerová je autorka, která oba tyto žánry propojuje. Její kriminální příběhy se obejdou bez policie, zato ne bez vztahových kolizí. A svým způsobem tak píše podobný žánr psychologického thrilleru pro ženy jako globální hvězdy Gillian Flynnová nebo Paula Hawkinsová.

Poslední Hamerové kniha Bílá tma je dobrým příkladem, a to jak v dobrém, tak v tom horším. Začněme tou slabší stránkou, byť mnohé čtenářky ji jako slabší vnímat nemusejí. Hamerová totiž převážnou část knihy nevěnuje pátrání po vrahovi, ale vztahovým peripetiím hlavní hrdinky. Rozvedená matka dvojčat Rita se vrátila z Prahy, kde nechala svého okouzlujícího, ale nezodpovědného a věčně zadluženého exmanžela, na rodné maloměsto, kde žije celá její rozvětvená rodina. Zde se potká s kamarádkou Lídou, která se jí svěří, že má jisté podezření – a ve druhé kapitole už má po funusu. Srazilo ji auto, řidič ujel a policie případ vyšetřuje jako banální nehodu. Ritě to ale nedá a pomalu (opravdu hodně pomalu) pátrá, jestli to náhodou nebyla spíše vražda. Lída se jí totiž svěřila s tím, že v penzionu pro seniory, kde pracovala, se dělo cosi nehezkého. Onen úvodní dialog je plný klišé, naivních („Nenapínej mě! Jestli máš problém, tak ho spolu vyřešíme!“) a kostrbatých replik („Vždyť je to tvůj partner!“) a celkově průhledně účelového navození atmosféry ohrožení.

Ale postupně se Hamerová nějak srovná, a i když je její text stále plný doslovností, šroubovaných dialogů a klišé, čtenářskou pozornost nějak udrží, i přesto, že řešení případu se posunuje kupředu vskutku šnečím tempem. Mezitím se však děje leccos jiného, především v osobním životě hlavní hrdinky, o kterou se náhle začnou zajímat dva muži, přičemž jeden tajemně jen po telefonu. Rozvedená matka navíc musí hledat obživu, což spojí i s pátráním a nechá se zaměstnat ve stejném domově seniorů jako zavražděná. A aby toho na ni nebylo málo, ještě ji i její děti v noci ruší záhadný a trochu strašidelný dětský pláč, který se ozývá blízko jejich domku na kraji městečka.

Hamerová nakonec všechny zdánlivě nesouvisející linky dokáže nějak uspokojivě uzavřít i propojit, byť přinejmenším jednou sklouzne do žánru telenovely. Ale rozuzlení kriminální linky má všechny parametry dobrého psychologického thrilleru: je překvapivé, logické a věrohodné i v českém prostředí, kde se vraždícím psychopatům jinak moc nedaří.

Je pravda, že ona kriminální linka v románu je vlastně dosti jednoduchá a přímočará, Hamerová ji komplikuje peripetiemi hlavně osobními (v partnerském vztahu i v rodině). Ale závěrečná dramatická pasáž s krátkým přepnutím časové posloupnosti i vypravěčské perspektivy vynahradí předchozí ne snad nudu, ale přinejmenším velmi pozvolný způsob vyprávění. Oproti výše jmenovaným anglosaským bestselleristkám, které pomocí rafinovaně vystavěné kompozice umějí čtenáře vodit za nos, je Hamerová stále o několik pater níže. Ale už jen to, že dokáže v konzervativním českém prostředí, plném rozšafných policistů, rozehrát a uspokojivě pointovat dramatický psychothriller, je vlastně výhra.