V říjnu loňského roku nakladatelství Euromedia Group oznámilo, že českého překladu románu britské spisovatelky Pauly Hawkinsové (1972) Dívka ve vlaku se prodalo přes 100 tisíc výtisků. Úspěšného čísla kniha dosáhla jen rok od vydání a je zřejmé, že předvánoční trh a filmová adaptace, uvedená na podzim, napomohly dalšímu růstu prodeje. Anotace pro změnu hrdě hlásá, jak si příběh „podmanil všechny žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku“. Jenže jako psychothriller nepřináší tato kniha nic zvlášť povedeného, natož nového.

Důraz v ní není kladen na detektiva, ale na tři ženy, kterých se zločin dotýká a jež příběh vyprávějí v první osobě v datovaných, jakoby deníkových záznamech. Rachel, jejíž party v knize převažují, každodenně dojíždí vlakem do Londýna. Spoj téměř vždy zastavuje na jednom místě mimo stanici. Rachel má tak možnost sledovat zahradu a dům jednoho páru. Uvažuje o nich a představuje si jejich ideální život. Mohlo by se mylně zdát, že autorka si vypůjčuje moment, který Agatha Christie použila v knize Vlak z Paddingtonu (žena zde z vlaku sleduje vraždu páchanou v souběžně jedoucí soupravě), avšak vlak je v tomto případě prostředkem dlouhodobého pozorování; jako ve Woolrichově Okně do dvora, zpopularizovaném Hitchcockovou filmovou adaptací. Jednoho dne totiž Rachel uvidí obyvatelku domu s jiným mužem. Jess, jak ji Rachel pro sebe označuje, i když se jmenuje Megan, se pak začne pohřešovat. Zanedlouho je nalezeno tělo, a tak se ze zmizelé stává zavražděná.

Aby to bylo komplikované, dům oběti je v ulici, kde o pár čísel dál bydlela Rachel se svým bývalým manželem ve stejně vypadajícím domku. On zde zůstal, ale teď žije se svou novou ženou. Právě v době Meganina zmizení se Rachel v alkoholovém opojení za exmanželem vypraví, a je tak možná důležitou svědkyní. Kvůli opileckému výpadku paměti si však nic nepamatuje. Nepřekvapí, když se pustí do vlastního pátrání po tom, kdo za zločinem stojí.

Kapitoly vyprávěné z pohledu Rachel jsou prokládány pásmem Anny, která si vzala jejího bývalého manžela. Třetí vypravěčkou je Megan, z jejíhož pohledu sledujeme úseky časově předcházející dni, kdy zmizela.

Paula Hawkinsová píše lehce, čtivě. Děj svádí k tomu, aby se kniha přečetla na jeden dva zátahy – zvědavost vyvolat umí. Postavy a jejich patálie však působí, jako by místo psychothrilleru s propracovanými charaktery vypadly z nějakého povrchního nekonečného seriálu v televizi (byť je tu linie pátrání). Nabízí se nám možnost sledovat jejich osudy a vztahové propletence, v čemž můžeme vidět jeden z důvodů úspěchu knihy: nabízí možnost odpočinout si u příběhů druhých. Jen všechny tři ženy občas působí nesympaticky a četbu znechutí. Rachel holduje alkoholu, a dostává se kvůli tomu do potíží (včetně předstíraného dojíždění do práce), Anna je opakovaně zobrazována jako maminkovská puťka, Megan vyznívá jako zmatená žena se sklonem k nevěrám.

Znalý čtenář se kromě předchozích výtek nemůže vyhnout otázce, čím to, že se Dívka ve vlaku tak úspěšně prodává. Vyprávění z pohledu různých postav sice není nejčastější postup, ale najdeme jej i jinde (a umějí to i čeští autoři, zmiňme Zdenku Hamerovou, Stanislavu Chmelanovou nebo Josefa Škvoreckého a Zdenu Salivarovou ve společné hexalogii, v níž vycházeli z koncepce dávného Collinsova Měsíčního kamene). Podobně nepůvodní jsou potíže s absencí vzpomínek na osudnou událost. Právě (a bohužel pouze!) na tom, že si Rachel nemůže osudné minuty vybavit, se přitom zakládá řešení; dosti předvídatelné, dodejme. Těžko říct, jestli nálepka „nové Zmizelé“, snažící se o porovnání s o knihou Gillian Flynnové, pochází odtud (ve snaze i v Dívce ve vlaku problematizovat věrohodnost vypravěče), nebo pouze z obecného faktu postupného odkrývání minulosti postav.

Není samozřejmě nezbytné napsat knihu, jež bude výrazně přelomová a nápaditá. Při čtení Dívky ve vlaku se nicméně opakovaně vkrádá pocit, že tohle už tu bylo, i když si zrovna nevybavíme konkrétní knihu. Jistě, čtenářům, jejichž znalosti detektivek příliš nepřekračují klasické autory jako Agatha Christie (a v horším případě ještě pouze z idealizujících televizních adaptací), musí Dívka ve vlaku už svou koncepcí tří vypravěček připadat jako novum. Právě ti, kteří příběhy o zločinu nečtou pravidelně, mohou být nadšeni. Úspěch totiž může pramenit jedině z rádoby originálního způsobu vyprávění (který v audioknižní verzi ještě podtrhnou tři různé herečky), nekomplikované zápletky, snadné přístupnosti příběhu a z deníčkových osudů ženských postav.

Nic proti tomu, pokud člověk – má-li chuť – sáhne po čistě oddechové detektivce. Nicméně i mezi takovými tituly lze zvolit podstatně lepší kousky než Dívku ve vlaku.