Svoji první knihu Zasloužíš si smrt! publikovala Zdenka Hamerová (nar. 1971) v roce 2005. Ještě téhož roku vyšel Nářek ze tmy (jen asi tři měsíce po debutu) a pak v různých prodlevách další tituly: Příliš tenkej led (2006), Hlídej si svou holčičku (2007), Vím, co jsi udělal (2011) a konečně Klejinčino tajemství z počátku roku 2015. Při vší relativnosti pojmu „mladý“ lze říci, že věkem autorka stále patří k mladým zástupcům žánru u nás. Ačkoli na všech šesti knihách, publikovaných v nakladatelství Motto v jednotné grafické úpravě, najdeme na obálkách napsáno „česká detektivka“, Hamerová píše příběhy, kterým by odpovídalo spíše označení psychothriller.

Mladé ženy se svými partnery a/nebo dětmi se tu nějakým způsobem ocitají v ohrožení života či v jejich okolí dochází ke zločinu. Děje se tak téměř za absence policie, na věc je (někdy i v první osobě) nahlíženo z pohledu zúčastněných. Mezi popisy vyšetřování a nadáváním na poměry u jiných tuzemských autorů tedy Hamerová rozhodně představuje vítané oživení, ač důrazem na partnerské či obecně mezilidské vztahy může odradit skupinu čtenářů lačnou více akce. V Klejinčinu tajemství opět vystupují páry a děti, ale nově se tu pracuje s prvky tajemna až nadpřirozena.

V prologu knihy nacházíme čtyři páry, kterým je mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou, na návštěvě u přátel: Kristýny (označované jako Týna) a jejího manžela. V jejich nedávno pořízeném domě Klejinka v městečku za Prahou však jedna z žen záhy padá z balkonu a umírá; čtenáři tuší, že šlo zřejmě o vraždu.

Poté se děj vrací o čtvrt roku zpět (prolog je pak později znovu převyprávěn), kdy se Týna se třemi dětmi z předchozího manželství a s novým mužem do vily nastěhovala. I po nastěhování je navštěvují jejich přátelé – a zpočátku může být složité zorientovat se, kdo ke komu patří. Tehdy, ve scénách z manželského života nebo i při dalších návštěvách, se stále řeší starosti kolem vily. Před první světovou válkou ji postavil významný architekt a do druhé světové války tu žili podnikatelé Kleinovi (odtud název Klejinka), ale nyní je ve špatném stavu a je třeba v ní neustále něco opravovat.

Týně se však hlavně začnou dít divné věci: přestože to může vypadat jako nešikovnost či náhoda, zdá se zřejmé, že ji napadají předměty (zamotá se do závěsu, zachytí se do skříně, ohrožuje ji panenka atp.). Ve vile se necítí dobře, bojí se být sama, strach se stupňuje a rodina a přátelé se začínají obávat o její zdravý rozum. Hamerové se tu dobře podařilo vylíčit pocity zdánlivě paranoidní ženy, kterou okolí přestalo brát vážně – a právě z perspektivy Týny je celá kniha vyprávěna, zpočátku proložena i krátkými deníkovými záznamy, jež si pořizuje.

Přestože je Klejinčino tajemství napsáno dostatečně lehce, čtivě a s vtipem (i sama Týna si dokáže dělat z potíží legraci), děj se trochu vleče. Týna prožívá své úzkosti a do toho má ještě běžné starosti, ale stále se nic zásadního neděje. Touha po vysvětlení všech zvláštností – které sledujeme, jak se dějí, aniž bychom znali příčinu – nicméně motivuje k dalšímu čtení. Jistěže se vše nemůže vysvětlit uprostřed příběhu, avšak chybí nějaký další zásadní zvrat, jako byla smrt v úvodu.

Pasáží, kdy dny plynou, Týna má nové šrámy od předmětů a dochází k dalším konfliktům s manželem, mohlo být zkrátka méně. Týnu děsí rovněž sny a jejich vylíčení zabírá někdy více než jednu stranu, ačkoli není jasné, jakou mají souvislost s líčeným příběhem. Až později se Týna rozhoduje navštívit místní muzeum a pátrat po minulosti vily nebo se sejít s bývalou majitelkou, od níž Klejinku pořídili. Správné tempo kniha nabírá až na posledních zhruba sto stranách. V nich se objevuje možné vysvětlení pro Týniny psychické stavy (a tedy částečná odpověď na otázku, jestli se v knize pracuje s nadpřirozenem, či nikoliv); přátele zve na myslivecký ples, zřejmě největší událost, již může městečko nabídnout. Poté se děj dostane k událostem z prologu, přičemž zcela okrajově se tu mihnuvší policie úmrtí vyšetřuje jako nehodu.

V rozuzlení vychází najevo, že některé indicie měli čtenáři k dispozici, ale dospět k řešení logickou cestou možné není (a ani nečteme klasickou detektivku). Vysvětlení událostí a celá zápletka jsou netradiční, řada souvislostí se naštěstí propojí, byť zároveň konec vyvolává otázku, zda by se něco takového mohlo opravdu přihodit.

Hamerová umí psát, vylíčit děsivou atmosféru a vztahy mezi pozdními třicátníky působí reálně – třeba pasáž na plese, v níž Týna kriticky uvažuje o svých přátelích, o muži a o tom, jak se chovají pod vlivem alkoholu, je hodně zdařilá a opouští čecháčkovskou pohodu talířů s jednohubkami, jež Týna připravuje k domácímu pohoštění. Jen se v prvních asi dvou třetinách knihy mělo škrtat (a při redakci se mohlo myslet na to, že jistý třicetidílný seriál se nejmenuje Případy majora Zemana, aby bylo ospravedlnitelné velké P). Jako alternativa k českým policajtským detektivkám a ukázka českého psychothrilleru (obzvlášť pro čtenářky) však Klejinčino tajemství obstojí.