Francouzského sochaře Augusta Rodina (1840–1917) a německého básníka narozeného v Praze Rainera Mariu Rilkeho (1875–1926) jistě není potřeba blíže představovat. Zajímavostí však může být, že zatímco u nás se Rilke prosadil hlavně jako básník, ve Francii a ve Spojených státech tomu bylo jinak. Jak uvádí autorka knihy Musíš se proměnit Rachel Corbettová: „Pozici celebrity ve Spojených státech Rilkemu více než kterákoliv jeho jiná kniha zajistily Dopisy mladému básníkovi. Ve Francii to pak byl Malte [tedy Rilkeho román Zápisky Malta Lauridse Brigga z roku 1910 – pozn. aut.]. Když na začátku dvacátých let vyšel kompletní francouzský překlad, téma odcizení, marnosti a do extrému hnaného vědomí pomohlo zformovat jazyk existencialismu následujícího desetiletí. V roce 1938 vystavěl z velké části podle Malta svůj román Nevolnost Jean-Paul Sartre“ (s. 235).

Rilkeho jediný román je známý i u nás, ale co Dopisy mladému básníkovi? V rozhovoru k českému vydání své knihy Rachel Corbettová (nar. 1984), americká novinářka a historička umění, uvedla: „Dopisy mladému básníkovi patří ve Spojených státech k nejčastějším dárkům, které se dávají absolventům na promocích, a moje kniha vypráví příběh vzniku těchto dopisů. Rilke je začal psát, když byl sám mladý básník. Jeho listy inspirovaly nejenom titulního básníka, ale celé další generace mladých lidí. Má kniha ovšem pátrá po kořenech těch dopisů. V mé i v Rilkeho knize vidíme mladého umělce v oněch raných, radostných časech inspirace – pro Rilkeho byl onou osudovou inspirací Rodin; pro mě to byl Rilke se svými Dopisy mladému básníkovi" (citováno z tiskového materiálu nakladatelství Bourdon). Rilke adresoval těchto deset dopisů devatenáctiletému aspirujícímu básníkovi Franzi Xaveru Kappusovi, který je pak po pisatelově smrti se svolením jeho rodiny publikoval knižně v roce 1927. Dopisy psal Rilke od 17. února 1903 do 26. prosince 1908, v době, kdy žil převážně v Paříži v blízkosti Augusta Rodina. Pokud je mi známo, česky vyšly pouze v překladu Vladimíra Holana (který Rilkeho hojně překládal) časopisecky v roce 1937 (Listy pro umění a kritiku) a knižně ve svazku Několik dopisů v roce 1940; znovu pak v 11. svazku Holanových spisů (Paseka, 2007), který shrnuje všechny Holanovy překlady z Rilkeho díla (Překlady I – Rainer Maria Rilke).

Před setkáním
Životopisná kniha Musíš se proměnit samozřejmě nevypráví pouze o vzniku Dopisů, její záběr je daleko širší. Je to příběh celého života dvou velkých umělců, a především příběh jejich přátelství a spolupráce, které měly přes nedlouhé trvání složitý průběh. Autorka v první části, Básník a sochař, vypráví o důležitých bodech života Rodina i Rilkeho až do jejich setkání. Rodinovy začátky nebyly jednoduché, ve škole nijak nevynikal, na Grande École (akademii umění) nebyl přijat, ale brzy projevil velký zájem o gotické katedrály; jako první ho zaujala nedokončená katedrála v Beauvais, kde studoval, později především katedrály v Chartres a v Remeši. Obdiv ke katedrálám zůstal Rodinovi celý život, dokonce později sepsal studii Francouzské katedrály (česky ve výboru Auguste Rodin: O umění, SNKLU, 1961). Druhý důležitý vliv měly na mladého umělce studie zvířat od Antoina-Louise Barye: „Od té chvíle se středobodem Rodinových děl stal pohyb. Začal intuitivně tvořit drobná gesta – křivku paže modelu či prohnutí páteře – a přenášel je do nových pohybů ve velkém měřítku. Jeho lidské postavy dostaly zvířecí intenzitu. Při tvorbě sochy jedné výjimečně svalnaté modelky řekl, že si ji při práci představoval jako pumu“ (s. 28). Rodin už nechtěl zobrazovat historické hrdiny, ale začal se „přizpůsobovat rytmu neustálých změn a úzkosti rychle se modernizujícího okolního světa“ (s. 29).

Rilke vyrůstal opečovávaný matkou, která opustila manžela, když bylo Renému (jak zní jeho pravé křestní jméno) devět let. Z matky se stala fanaticky nábožná žena. Rodiče poslali syna do internátní vojenské akademie v St. Pölten nedaleko Vídně, kde se však příliš intelektuální mladík necítil dobře a útočištěm se mu stala hlavně školní marodka. Brzy mu otiskli v novinách první básně, které pro něj představovaly „vysněné děti“, těžko se smiřoval s tím, že by psaní měl obětovat „na oltář nudné kancelářské práce“. „Došel k názoru, že umělec, jenž tvoří pouze o víkendech, ,vůbec žádný umělec‘ není“ (s. 34). Odešel z vojenské akademie a s podporou strýce mohl studium dokončit doma. Seznámil se s Lou Andreas-Salomé, jež se mu stala celoživotní přítelkyní, a pobýval v umělecké kolonii v severním Německu, kde se seznámil se svou pozdější manželkou Clarou Westhoffovou, sochařkou.

Rodin potkal svou osudovou ženu, Rose Beuretovou, v roce 1864. Oženil se s ní ale až v roce 1917, kdy pak postupně oba zemřeli. S Rose měl nemanželského syna, k němuž se ale celý život stavěl dost tvrdě a odmítavě. Rodin měl spoustu milenek, které mu obětavá Rose tu více, tu méně trpěla; milenky nacházel hlavně mezi svými modelkami nebo žačkami – nejznámější z nich byla nadaná sochařka Camille Claudelová (1864–1943), sestra básníka, dramatika a diplomata Paula Claudela, jejíž tragický osud byl mnohokrát ztvárněn v literatuře i ve filmu. Také ona se v knize Musíš se proměnit objeví. Ještě před vztahem s Claudelovou se Rodin postupně prosadil, takže v době, kdy se poprvé setkal s Camille (v roce 1883), byl už slavný sochař, byť se to neobešlo bez skandálů a útoků různých závistivců a méně úspěšných kolegů. Později pak u Rodina krátce studovala i Clara Westhoffová.

Rilke, již ženatý s Clarou a otec dcery Ruth, se stále hledal, stále byl nespokojený vlastně se vším, s manželstvím, s uměleckou kolonií ve Worpswede, o níž napsal monografii (o tomto období Rilkeho života mj. pojednává zdařilý román Koncert bez básníka německého spisovatele Klause Modicka, vydaný v českém překladu v Hostu v roce 2016), se svou tvorbou… V roce 1902 dostal od německého vydavatele Richarda Muthera nabídku napsat do série monografií díl o Augustu Rodinovi. Rilke přijal, protože v tom viděl možnost, jak se dostat z domu a uniknout každodenní domácí rutině, jež ho skličovala. Mnohem staršího Rodina velmi obdivoval, zaujala ho především „strhující oddanost řemeslu“ (s. 92). Za Rodinem se do Paříže v srpnu 1902 rozjel jednak díky monografii, jednak aby v něm našel svého mistra; chtěl „nejenom psát, ale také pátrat po tom, jaký by umělec měl vlastně být“ (s. 92).

Mlha a hora a mlha
Těžko byste hledali dva tak vzájemně odlišné umělce: stárnoucí, již slavný Rodin byl na vrcholu, robustní, tvorbě oddaný racionální muž, který měl sice za sebou trnitou cestu, ale šel si za svým cílem bez zaváhání od chvíle, kdy jako mladík obdivoval francouzské katedrály, na nichž se podle vlastních slov naučil víc než v jakékoli škole; a naproti tomu ani ne třicetiletý básník Rilke jemné duše i chatrného zdraví, nejistý, hledající se romantik metafyzického duchovního založení a složité povahy, jež ho neopustí až do konce poměrně krátkého života. „Pokud Rodin představoval horu, Rilke byl mlhou, jež ji halí,“ píše Rachel Corbettová (s. 11). Přesto se tito dva muži sblížili, Rodin si Rilkeho „pustil k tělu“ a nejen, že mu dovolil o něm napsat esej (vyšla knižně i v češtině), ale později ho zaměstnal i jako svého sekretáře, čímž mu dosti pomohl, neboť Rilke se vždy potácel v chudobě a nedostatku. Druhá část knihy, Mistr a učedník, popisuje jejich složitý vztah, který prošel několika peripetiemi, stejně jako jejich životy a tvůrčí dráhy.

Přístup obou umělců k tvorbě se také lišil: „Rodin nečekal na inspiraci, na nějaké jasné vyjádření, jež by proudilo z jeho duše do pasivního materiálu, jako to vždy dělal Rilke. (…) Rodin k hlíně přistupoval ,nevěda, co z ní přesně vznikne, jako žížala propracovávající se tmou z jednoho bodu do druhého‘, jak Rilke později uvedl v monografii“ (s. 108). Pracovat, stále pracovat, zněla Rodinova mantra, která „odporovala všemu, co se Rilke naučil o spojení umění a života ve Worpswede. Jenomže básník tam strávil roky pozorováním mraků, netrpělivě čekaje na múzu, která nepřišla. Rodinův příklad mu dal povolení začít jednat“ (s. 110).

Brzy poté začala Rilkeho korespondence s Kappusem, studentem vojenské akademie, kde Rilke sám jako chlapec studoval. „Rilke nahlížel na svůj plodný zvyk psaní dopisů jako na součást básnické praxe,“ píše autorka. „Jejich skladbě věnoval nesmírnou péči – raději přepsal celou stránku, než aby ji hyzdilo jediné přeškrtnuté slovo…“ (s. 125). Tak se zrodily posmrtně publikované Dopisy mladému básníkovi. „I když sám Rilke byl v té době naprosto naivní, Kappus se tiše ustanovil Rilkeho učedníkem a starší z obou básníků vzal tuto odpovědnost plně za svou. Psal Kappusovi dopisy z pozice autority, jaké by se odvážil pouze amatér (…) Rilke tehdy ovšem věděl, že nemá žádné právo nabízet profesionální rady (…) A namísto poskytování rad Kappusovi ohledně básnické profese se rozhodl vésti ho po cestě básníka. Přesně to chtěl Rilke od Rodina a od toho okamžiku přistupoval ke svým dopisům určeným Kappusovi jako k pracovním poznámkám“ (s. 125–6).

„Když Rodin do svého světa vpustil neznámého spisovatele,“ píše autorka v předmluvě, „nejprve v roli váhavě přešlapujícího učedníka a o tři roky později jako svého nejdůvěryhodnějšího asistenta, nacházel se na vrcholu svých sil. Rilke si veškerá přísloví a bonmoty svého mistra po celou dobu zapisoval a často je později parafrázoval Kappusovi. Výsledkem jsou dopisy, z jejichž řádků hlasitě rezonuje hlas Rodina, a jeho ozvěna zní od Rilkeho ke Kappusovi a k milionům úpěnlivých mladých duší, které knihu během století od jejího napsání četly“ (s. 10). K dopisům ještě autorka doplňuje, že se staly v USA „jedním z nejčastěji používaných zdrojů citátů pro příležitosti svateb, promocí i pohřbů a zároveň dílem, které dnes můžeme považovat za nejintelektuálnější svépomocnou knihu všech dob“ (s. 10).

Dopisy mladému malíři
V období od prvního setkání s Rodinem v roce 1902 až do Rodinovy smrti v roce 1917 se stal z Rilkeho úspěšný básník a autor románu Zápisky Malta Lauridse Brigga. Stárnoucí, světově proslulý, bohatý Rodin se musel vyrovnávat s postupně ubývajícími silami, s tím, že se z něj stala tak trochu „továrna“ na sochy a jejich množící se kopie, i na to, že mladou generací začal být považován za nemoderního… Mezi básníkem a sochařem došlo k nedorozumění a k roztržce, prchlivý Rodin Rilkeho propustil z místa asistenta, odcizili se, a po roce 1906 se už setkali jen několikrát. Rilke se rozešel i s manželkou. Začal boj o pařížský hotel Biron, kde žili umělci včetně Rilkeho a Rodina či mladého Jeana Cocteaua. Baroknímu paláci hrozilo zbourání. Rodin vládě nabídl, že když palác zůstane zachován a bude v něm zřízeno jeho muzeum, daruje národu své sochy. To se sice nakonec stalo, ale až po mnoha peripetiích a po Rodinově smrti.

Rilke se stal obdivovatelem malíře Paula Cézanna (Dopisy o Cézannovi byly vydány i knižně, též v češtině). Proměňuje se také jeho vztah k Rodinovi a jeho názorům na umění. V pozdních dopisech Kappusovi již Rilke „odmítá Rodinovo rigidní ultimátum volby mezi uměním a životem a zapřísahá mladého básníka, aby svého rozhodnutí opustit poezii kvůli stabilnějšímu způsobu života nelitoval – protože ,také umění je jen způsob života‘“ (s. 228). Rilke si postupně uvědomil, že „Rodin neobětoval nic z toho, co on sám. Rodin nebyl žádným mučedníkem svého umění. Jak žil? Ukázalo se, že životem plným potěšení a přesně tak, jak se mu zlíbilo.“ Rilke se mýlil, „protože nepochopil, že Rodin by mu nikdy nemohl říct, jak má žít. To nejlepší, co může jakýkoliv mistr pro své učedníky udělat, je podporovat je a doufat, že naleznou uspokojení v práci samotné. Rilke si začínal uvědomovat, že na konci tvůrčího procesu na něj nikdy nic nečekalo – žádný bůh či odhalení tajemství a ve většině případů ani odměna. Jediné, co existovalo, byl proces sám“ (s. 262).

Třetí část knihy, Umění a empatie, je nejen dovyprávění příběhu Rodina do jeho skonání a Rilkeho dalších osudů až do smrti o devět let později, ale také portrét proměn doby před první světovou válkou i po ukončení konfliktu, který otřásl vším, tedy i uměním. Rilkeho čekají ještě vrcholná díla, Sonety Orfeovi a Elegie z Duina, a vztah s Baladine Klossowskou, který sice skončil jako všechny jeho ostatní vztahy s ženami – „Rilke dal přednost samotě před intimitou“ (s. 276) –, ale její dva syny nadále podporoval. Jeden z nich, Balthasar, se stane slavným malířem Balthusem a nikdy na Rilkeho podporu nezapomene. Dvacet let po jeho smrti vydá knižně dopisy, jež mu Rilke psal v posledních letech svého života – Dopisy mladému malíři. Historie se opakuje.

Rachel Corbettová napsala fakty a citacemi pečlivě podloženou biografii, která má však daleko k akademické suchosti: její kniha je strhující jako román, protože strhující byl život Rodinův i Rilkeho. Jejich vztah byl mnohovrstevnatý a oba tvořili v zajímavé době. A to vše v knize najdeme. Navíc je sympatické, že autorka přes bohatství materiálu udržela rozsah knihy v rozumné míře, aniž se z ní ztratilo to podstatné. Přitom je publikace zalidněna mnoha dalšími postavami z okolí a rodin obou umělců a plasticky z ní vystupuje obraz doby. Nechybějí dobře vybrané ilustrace, poznámkový aparát a podrobný rejstřík. Toto setkání sochaře a básníka se vskutku vydařilo.