Činnost a historický význam Charty 77 a československého disentu obecně jsou témata, která lze pokládat za již poměrně důkladně zmapovaná. Odlišná je ale situace, co se týče osobního života chartistů a disidentů, případně jejich rodinných příslušníků opakovaně vystavovaných šikaně a perzekuci ze strany tehdejších státních orgánů. S tím vším má bohaté zkušenosti i Kamila Bendová (nar. 1946), vdova po chartistovi a katolickém disidentovi Václavu Bendovi. V aktuálně vydaném knižním rozhovoru Můj život s Václavem a Chartou byl jejím partnerem historik Michal Stehlík (nar. 1976), který se moderními dějinami zabývá jako badatel i jako jejich popularizátor.  

Jak prozrazuje samotný název knihy, základním tématem rozhovoru mezi Stehlíkem a Bendovou je činnost Charty 77, tedy z chronologického pohledu konec let sedmdesátých a velká část let osmdesátých. Zcela pominuty nicméně nejsou ani životní osudy Kamily Bendové od raného dětství, poznamenaného jak jejím rodinným původem (jejím otcem byl ve své době významný právník Zdeněk Neubauer), tak úmrtím otce v roce 1956, kdy jí bylo pouhých deset let. Stínem smrti blízké osoby byla zahalena i její svatba s Václavem Bendou, se kterým se mimochodem seznámila v den atentátu na prezidenta Kennedyho.

V pasážích věnovaných klíčovému tématu se pak prolínají tři témata dílčí, totiž činnost Charty a disentu, osobní vztahy mezi disidenty a samotná rodina Bendových. Podobně jako tomu bylo v každodenním životě rodiny Bendových i dalších chartistů a disidentů, jednotlivá témata není dost dobře možné od sebe oddělit, vzájemně se ovlivňovala, jedno mělo dopad na druhé; tuto atmosféru lze nad stránkami knihy zřetelně vnímat v každém odstavci. Specifikem rodiny Bendových pak bylo zakotvení v katolické víře, které se projevilo zejména v přípravě a realizaci Desetiletí duchovní obnovy národa, zahájeného koncem roku 1987 (na přípravě se pochopitelně podílelo více později známých osobností). Poněkud překvapivě se Bendová staví k problematice mimomanželských vztahů, což byl v nemalé části disentu poměrně rozšířený jev. Neustálý stres, obavy z represí, represe samotné a potíže jimi způsobené znamenaly pro psychiku každého disidenta silnou zátěž a vztah s milenkou pro ně představoval alespoň chvilkový útěk od tíživé reality. Se skromností sobě vlastní se Bendová nechává ke konkrétním příkladům úřední šikany vůči sobě a svým dětem Stehlíkem spíše přinutit, než že by pociťovala nutnost se o nich sama šířit, i z těchto zmínek si nicméně lze učinit alespoň částečnou představu o předlistopadovém režimu. Ač prožila několik nelehkých let, kdy byl její manžel ve vězení a ona se musela starat o pět dětí, vyzdvihuje spíše odvahu lidí, kteří Chartu 77 podepsali daleko od Prahy a dalších velkých měst. Zatímco v Praze bylo disidentů poměrně hodně a bezpečnostní aparát musel své síly dělit mezi ně, signatáři roztroušení po okresech často představovali jediného chartistu v okolí a příslušné okresní správy si tak na nich mohly náležitě „smlsnout“.

Ačkoliv Bendová nestaví do popředí zásluhy své vlastní ani svého manžela, na několika místech zmiňuje, případně lze z jejích slov vycítit, že znevažování činnosti Charty 77 a úvahy o zbytečnosti její činnosti a obětech jejích členů zvláště ze strany některých současných populistických politiků ji osobně dodnes zasahují a mrzí. Jako by se skutečnost, že Charta 77 až úzkostlivě dbala na dodržování rámce socialistické zákonnosti, její členové se nikdy nezapojili do násilných protirežimních akcí a podporu těm, kdo byli za účast na těchto akcích souzeni, poskytovala jen v poměrně omezené míře (v knize je jako příklad emotivní interní diskuse zmíněn případ bratranců Barešových), v obecném mínění ve finále obrátila proti ní samotné… Přitom výčet činností, kterými se Charta 77 zabývala, představuje seznam o mnoha položkách, cílem předkládaného rozhovoru ale pochopitelně není kvantifikovat je, nýbrž poskytnout čtenáři rámcovou představu, zasazenou do kontextu osobního a rodinného života jednotlivých aktérů. Jako červená nit se pak rozhovorem vine Václavem Bendou formulovaný koncept paralelní polis, ukotvující disidentskou činnost v pevném (alespoň v rámci možností) rámci.

Opět poměrně stručně jsou v rozhovoru pojata následující 90. léta, kdy Václav Benda spolu s mnoha dalšími disidenty zamířil do oficiální politiky; důraz je přitom kladen spíše na málo známé informace z osobního života než politické záležitosti, které utkvěly v obecném povědomí. I zde se projevuje tendence příliš nezdůrazňovat nepříjemné stránky politické angažovanosti a třeba o anonymních dopisech a pohlednicích, často i velmi vulgárních, které chodily k Bendům domů, se čtenář dozví jen z obrazové přílohy knihy. Z lidského hlediska je pak zcela pochopitelné, že poměrně stručně a bez přílišných emocí je v rozhovoru popsána i samotná smrt Václava Bendy v červnu 1999.

Jistě by bylo možné některá, v knize spíše jen naznačená témata více rozvést (např. postoj k sebevraždě Jana Palacha, úvahy o emigraci), celkově však lze konstatovat, že čtenář získá po přečtení knihy přesnější představu, jak vlastně disent fungoval a jakým způsobem a za jakou cenu jej bylo možné skloubit s rodinným životem.

Jedinou výtku lze směrovat proti poznámkovému aparátu knihy, vyznačujícímu se dost nejasným klíčem, podle kterého jsou určité pojmy a události vysvětlovány, zatímco jiné nikoli. Tak je v nich například přiblíženo, čím se proslavila Olga Hepnarová, což se po natočení filmu jí věnovanému zdá poněkud zbytečné, zatímco když Kamila Bendová zmiňuje interní diskuse Charty o postoji vůči Danielu Ortegovi nebo Desmondu Tutuovi, musí si čtenář informace, o kom je vlastně řeč, dohledávat jinde. Podobně jsou podceněny znalosti čtenářů ohledně organizace ROH, ale co byla Jazzová sekce zjevně podle redaktora každý ví, a podobných příkladů bychom našli více.

Od Sametové revoluce uplynulo už více než třicet let, vzpomínky blednou, pamětníci pomalu odcházejí, dorůstají generace, které znají předlistopadovou minulost jen z vyprávění a stránek učebnic. I proto je nutné ocenit, že se ke čtenářům dostávají čtivou a konverzační formou podané vzpomínky jedné z žen, která byla svého času ve středu dění. Politické postoje Václava Bendy (do značné míry je do svého politického programu převzal i jeho syn Marek) pochopitelně nemusí každému imponovat (to lze ostatně konstatovat i o většině ostatních disidentů, kteří po listopadu 1989 zamířili do politiky), avšak odvaha a vytrvalost, které jej provázely po celou dobu, kdy vzdoroval totalitě, si bezesporu zaslouží úctu i dnes. To platí i o ženě, která mu celou dobu stála věrně po boku, v jeho činnosti jej podporovala a neváhala ani převzít břímě živitelky rodiny, pokud to okolnosti vyžadovaly.