Německý spisovatel Klaus Modick (nar. 1951 v Oldenburgu) byl nejsledovanějším hostem letošního německojazyčného programu Das Buch, jehož jubilejní desátý ročník se konal jako pokaždé v rámci pražského knižního veletrhu Svět knihy. Úspěšný autor přijel představit svůj aktuální román Koncert bez básníka (2015) o vzniku a rozpadu umělecké kolonie ve Worpswede, který se v Německu okamžitě po vydání stal bestsellerem. Těsně před zahájením veletrhu román vydalo nakladatelství Host v českém překladu Tomáše Dimtera.

iLiteratura: Pane Modicku, ve svém románu Koncert bez básníka se věnujete ztroskotání přátelství dvou členů slavné umělecké kolonie v severoněmeckém městečku Worpswede: secesního malíře a interiérového designéra Heinricha Vogelera, miláčka sponzorů, který na jednu stranu je s to plnit nároky kladené životem, na druhou stranu ale tuší hranice svého nadání a umělecké hodnoty svých děl, a básníka Rainera Marii Rilka, který je umění ochoten obětovat vše včetně rodiny. Co vás k této myšlence přivedlo? Začal jste se o tuto uměleckou kolonii zajímat kvůli její slávě, nebo jste na jejím příkladě chtěl v první řadě ilustrovat myšlenku neslučitelnosti individuálních přístupů k umění?
Klaus Modick: Kniha pojednává, jak říkáte, o některých zásadních otázkách umělecké produkce, o vztahu mezi životem a dílem obecně. Prvním podnětem, jak to tak často bývá, však byla náhoda, a to zcela mimoliterární. Mí rodiče bydleli v secesním domě v Oldenburgu, padesát kilometrů od Worpswede, a mě zajímalo, který architekt ho postavil. Když sháníte informace o secesní architektuře v Oldenburgu, automaticky všude narážíte na jméno Heinricha Vogelera. Měl totiž ve městě hodně obchodních kontaktů. Při těchto rešerších se současně neustále vynořuje jeho nejslavnější obraz (Das Konzert oder der Sommerabend auf dem Barkenhoff  – pozn. red.), který byl poprvé vystaven v Oldenburgu a který je zároveň nejslavnějším obrazem worpswedské kolonie. Když jsem poprvé uviděl jeho reprodukci, překvapilo mě, jak mrzutě, kamenně, kysele se postavy na něm (členové umělecké kolonie – pozn. red.) tváří. Měli to být přece šťastní lidé žijící v idylickém prostředí. Obraz však prozrazuje opak. Kladl jsem si otázku, proč tomu tak je. Zajel jsem se do Worpswede podívat na originál a dojem trpkosti ve výrazu postav ještě zesílil. Druhý podnět pro vznik románu pak vyplynul z členění obrazu: vpravo se nacházejí hudebníci, vlevo výtvarní umělci. A právě uprostřed výtvarníků, kteří jsou na obrazu důležitější, nikdo nesedí. Toto prázdné místo vyvolalo řadu otázek, které stojí za napsáním knihy. Není tajemstvím, že to bylo místo určené původně pro Rilka. Proč tam ale nakonec nesedí? Když jsem se tím začal zabývat, docházelo mi, jak je umělecká produkce spjatá s otázkami konkurence a mecenášství. Přišlo mi to jako skvělé téma, které se týká i mě samotného. Sice o sto let později, ale ono se toho moc nezměnilo.

iLiteratura: Odráží se v románu tedy i současný literární provoz?
Klaus Modick: Nejen literární, ale obecně umělecký provoz. Vždyť bez mecenášství, čili sponzoringu, dnes neuspořádáte pomalu žádnou výstavu.

iLiteratura: Umíte si představit, že byste dnes v takové kolonii žil a tvořil? Fungovalo by to aspoň na chvíli?
Klaus Modick: Kolonie ve Worpswede fungovala skutečně velmi krátkou dobu a román zobrazuje období vrcholu jejího fungování, tři čtyři roky harmonického soužití s reformními pohnutkami. Takový gesamtkunstwerk. A jestli si umím v takové kolonii představit život? (zamyslí se) Rok jsem strávil ve vile Massimo v Římě. Není to sice to samé jako Worpswede, ale v něčem si ta místa přece jen podobná jsou: rok žijete v těsném prostoru s umělci různého původu, ale přitom více či méně stejně smýšlejícími, a vytvoříte si k nim osobní vztah. A taková kreativní výměna může být velmi inspirativní. Někdy to tedy může člověku taky jít pěkně na nervy… (směje se) Co se týče mého osobního života, mezi mé blízké přátele nepatří prakticky žádní umělci. Samozřejmě se s mnohými umělci a spisovateli stýkám, ale běžně kolem sebe mám normální lidi mimo tyto okruhy. Je to myslím velmi prospěšné.

iLiteratura: Kvůli románu jste důkladně studoval autentické dokumenty. Ve které fázi psaní jste po těchto materiálech sáhl?
Klaus Modick: Začal jsem je zkoumat hned, jakmile mě téma románu napadlo. Šlo o Rilkovy deníky a dopisy nebo jeho biografii kolonie ve Worpswede a Vogelerovy životní vzpomínky Werden. Materiály byly neskutečně rozsáhlé. Rilke byl manickým pisatelem dopisů, jeden z nich má třeba i šedesát stránek. Kromě toho jsem s větším či menším zájmem studoval historickou a uměleckohistorickou literaturu, ale s nabytými informacemi jsem pak zacházel celkem volně.

iLiteratura: Rozhodl jste se pro auktoriálního vypravěče a Vogelera jako ústřední postavu, přičemž Rilkeho sledujete s větším odstupem. Leckoho může napadnout, proč není hlavním protagonistou o poznání slavnější básník?
Klaus Modick: Za žádnou cenu jsem nechtěl napsat román, ve kterém by šlo v prvé řadě o Rilka. Ten je sice v knize nesmírně důležitý, ale hlavní postavou je samozřejmě Vogeler. Román je vyprávěn ironickým jazykem dneška, který sice tehdejší jazyk cituje, ale zároveň odhaluje jeho nechtěnou komiku. Vogeler je tedy takový můj mikroskop, moje brýle, kterými děj nahlížím. Román je především příběhem jeho obrazu. Zdálo se mi proto nejlepší svázat vyprávění s jeho perspektivou. Rilke se na vzniku obrazu podílel velmi marginálně, jestli vůbec. Nevíme ani, jestli jej vůbec někdy viděl. Ten obraz nepřímo vypráví celý příběh kolonie – její idylu, harmonii, ale i rozpad. Na první pohled vidíme jen to krásné, ale stačí druhý pohled, abychom si řekli: Moment, tady něco nesedí. Za prvé, někdo důležitý tu chybí, za druhé, proč se na sebe ti lidé nedívají a tváří se vůbec tak divně? Every picture tells a story. V případě tohoto obrazu je naprosto zjevné, jaký příběh vypráví. Ovšem nejdříve jsem ho musel napsat (směje se).

iLiteratura: Heinrich Vogeler ve vašem pojetí svůj obraz mění na základě proměny vztahů mezi Rilkem, Clarou a Paulou, až Rilka nakonec vymaže a přemaluje. Ve vašich knihách hraje reálné historické pozadí důležitou roli. Jak zacházíte s hranicemi mezi dokumentárností a tvorbou nové reality?
Klaus Modick: Myslíte vztah faktů a fikce, neboli, jak říká Goethe, Dichtung und Wahrheit? Když pracuji s historickou látkou, což dělám často, provádím velice přesné rešerše. Fakticky musí všechno sedět. To, jak potom lidé jednají, jak mluví, jaké konstelace se mezi nimi rodí, tam si už můžu dělat, co chci. Samozřejmě bych mohl napsat román, který fakta staví na hlavu. Literatura může všechno. Mohl bych napsat román, ve kterém by Rilke zůstal ve Worpswede a měl pět dětí. Ale to by byl jiný příběh, jiný Rilke, avšak pro mě příběh funguje na bázi fakticity. Nerad posouvám základy historických událostí. Romány typu „co by, kdyby“, jako „co by, kdyby Hitler vyhrál válku“, to není nic pro mě. V tom, co se stalo a co je exaktně popsáno, se dá totiž najít ještě tolik prostoru a možností, že to úplně stačí. Proto i moje kniha zkoumá otázky, které jsou nevyjasněné. Například nevím, jestli Vogeler do obrazu Rilka původně namaloval a pak ho odstranil. Aby příběh fungoval, hraju si s různými možnostmi, i když pořád velmi těsně podél reality, ve které obraz vznikl.

iLiteratura: Románem se mimo jiné nese myšlenka, že tvůrce při dokončování díla bývá nespokojený s tím, jak začal, protože od té doby uplynulo spoustu času a on sám se mezitím někam posunul. Platí to i pro vznik vašeho románu?
Klaus Modick: Kniha pro mě byla důležitá v tom, že jsem v ní mohl probrat i své vlastní problémy. Vím, jak to v uměleckém provozu funguje nebo nefunguje. Všechno, co v knize podsouvám Rilkovi nebo Vogelerovi, se týká i mě. Vogeler je jenom loutka, skrze niž mluvím já. Takže ano, i když pro mě psaní nebylo nějak mimořádně složité, román jsem samozřejmě přepracovával. Ale platí zde ještě další nevyhnutelná věc, kterou v knize tematizuji – když člověk dokončí knížku, dostává spoustu dalších nápadů, kterými by mohl text vylepšit. Když Vogeler stojí před svým obrazem na výstavě a přemýšlí, co zbude umělci, jenž dokončí dílo, napadá ho, že mu zůstane jenom přehršel omluv za to, co neudělal. Mám to úplně stejně. Ale to je i důvod, proč člověk stále pokračuje. Aby to napravil příště – i když to třeba zase nesvede. A tak pokračuje dál a dál.

iLiteratura: Může umělec vůbec kdy dosáhnout spokojenosti? Jak ukazujete na postavě Vogelera, nedochází k ní automaticky s úspěchem nebo na vrcholu mediální přízně – ale bez nich umělecké sebevědomí klesá o to prudčeji…
Klaus Modick: Úspěch… (zamyslí se, směje se) Úspěch je samozřejmě krásný. Koneckonců je potřeba zaplatit nájem a tak vůbec – odněkud se na to brát musí. Sláva uspokojí ješitnost a ego. Proto na té vnější úrovni umělec může spokojenosti dosáhnout. Ale vnitřně člověk myslím není nikdy spokojený, protože vždycky ví, že to mohl udělat lépe. A román není báseň, která je hotová za hodinu. Pracuje se na něm i roky. A když ho odevzdáváte nakladateli, nejste nikdy stejný člověk jako tehdy, když jste začal psát. Najednou toho víte mnohem víc o daném tématu, o sobě samém i o vlastních možnostech. Takže můžete začít znovu, jako Sisyfos. To ale nejde, s tím se musíme vyrovnat. Romány by se i z toho důvodu neměly dokončovat, nýbrž jen opouštět.

iLiteratura: Kdy jste byl ve své spisovatelské kariéře nejšťastnější vy sám?
Klaus Modick: Pokud jde o vnější úspěch, tedy nejlepší prodej a nejvyšší stupeň popularity, ten zaznamenávám právě teď. Žádná moje kniha nebyla dosud tak úspěšná jako Koncert bez básníka. Ten úspěch byl nevídaný a nečekaný. Takže ano, chcete-li, z té vnější stránky jsem nyní nejšťastnější. Vnitřně nejšťastnější jsem byl asi u své první knihy, protože tou to všechno začalo. Když jsem tehdy dostal příslib z nakladatelství, že mi rukopis vydají, byl jsem naprosto šťastný. Přece jen to není samozřejmé, nikdo mi text z ruky nerval, dostal jsem předtím spoustu zamítavých reakcí – tebe neznáme, to nás nezajímá. Takže nejšťastnější jsem byl se svou první a se svou poslední knihou.

iLiteratura: Váš text je mnohovrstevnatý a plný idejí o umění, životě a lásce. Přitom z něj vyzařuje lehkost. Přiznávám, že jsem se při četbě často nahlas rozesmála. V souvislosti s propojením těchto kvalit se někdy mluví o tom, že na vás měla vliv anglosaská literatura, kterou i překládáte. Souhlasíte s tímto tvrzením? Čerpáte vědomě inspiraci v anglosaském stylu?
Klaus Modick: Ano, v anglosaské tradici se knihy píší zábavným a vtipným stylem, aniž by zrazovaly literární kvalitu, tedy žádné triviální romány. Tak se vnímám též. V německé tradici se psaní stejně jako původně v hudbě rozlišuje na U, Unterhaltung, a E, ernsthaft (zábavná vs. vážná literatura – pozn. red.), což je rozdíl mezi plytkými milostnými romány a Kafkou. Já tuhle diferenciaci ovšem považuju za naprostou hloupost. Jednou jsem někde řekl, že já dělám Ü, tedy obojí (směje se). Musí existovat možnost napsat knihu zábavnou a přitom literárně náročnější. Pokud jste tak knihu vnímala, těší mě to.

iLiteratura: Rámec románu tvoří příprava Heinricha Vogelera na jeho výstavu uspořádanou v rámci dolnosaské zemské výstavy v Oldenburgu. Významnou rovinu textu pak představuje líčení dolnosaské krajiny a běžných lidí, kteří mluví zdejším dialektem plattdeutsch. Chtěl jste tímto románem vzdát hold svému rodnému kraji?
Klaus Modick: Tak trochu ano. Mohl bych ten příběh samozřejmě napsat klidně i bez vztahu k Oldenburgu, mohl by se odehrávat i v Mnichově nebo třeba v Čechách. Ale pokud se týká přímo mého kraje, tím líp. Takhle kniha odhaluje větší kus mě samotného, když se v ní odráží i můj původ a moje regionální identita. Mnohé tak můžu popsat lépe, protože to znám. Stejně je to i se zařazením replik v dialektu. Nemluvím jím, ale rozumím mu. A rozumím i suchému humoru z tohoto kraje. Jsou to veskrze drobnosti, za něž vděčím svému původu.

iLiteratura: Ztvárněním Rilka tak trochu bouráte jeho ctitelům nebo spíš ctitelkám romantickou představu o oduševnělém géniovi. Literární znalci oceňují věrnost, s jakou jste jej pomocí rešerší vylíčil, a to i s jeho stinnými stránkami, od arogantního přístupu k ženám, kdy i svébytné umělkyně mu byly nanejvýš múzami, po týrání okolí despotickým sklonem k nepřetržité práci. Má oddanost umění hranice?
Klaus Modick: Tu odpověď si musí každý najít sám. Rilkův fanatismus, ten jeho umělecký totalitarismus, je mi absolutně cizí a také nesympatický, což poznáte i při čtení románu. K Vogelerovi mám v chápání umění mnohem blíž. Jednou z věcí, o kterých román pojednává, je otázka, jaké nároky může umělec klást na své nejbližší okolí, na rodinu. Rilke se choval ke své ženě a dceři naprosto příšerně. Jen je využíval jako otroky svého díla. Má umění na něco takového právo? Krajně o tom pochybuji. Kladu si tuto otázku, abych ukázal, jak rozdílně k ní lze přistupovat.

iLiteratura: Pohled na seznam vašich děl prozrazuje, že jste neúnavný autor – vydáváte jednu až dvě knihy ročně. Už v pozitivně přijatém románu Sunset (2011; nominace na cenu Deutscher Buchpreis) jste se věnoval vztahům mezi umělci, spisovateli Lionem Feuchtwangerem a Bertoltem Brechtem. Zvažujete napsat další knihu o otázkách umění a zákonitostech uměleckého provozu?
Klaus Modick: Zrovna o tom tak trochu přemýšlím. Ještě nejsou dovyprávěny osudy Heinricha Vogelera v druhé polovině jeho života, od dvacátých let dál, kdy se stal komunistou – bohužel, musím dodat. Jeho příběh je ale nesmírně zajímavý. Je možné, že se k němu ještě vrátím.