Nakladatelské programy, jakými byla před lety v nakladatelství Canongate série „Mýty“ a aktuálně u nakladatelství Hogarth (součást podstatně větší nakladatelské skupiny Penguin Random House) „Shakespeare“, jsou prospěšné všem stranám. Klasické příběhy, ať jde o ty mytologické, anebo o ty pocházející z pera slavného dramatika, ožijí v nějakém novém zpracování a zapojení autoři se mohou trochu přihřát v záři globálně slavných a staletími prověřených příběhů. Čtenáři zase dostanou novinku od svého oblíbence, a to navíc s atraktivním námětem. Nakladatelství Práh zatím ze série Hogarth Shakespeare vydalo Trhlinu v čase Jeanette Wintersonové (2015), Šajlok, to jsem já od Howarda Jacobsona (2017), Děvče na ocet Anne Tylerové (2017) a Kus temnoty od Margaret Atwoodové (2017), vesměs práce autorů, kteří byli dekorováni významnými americkými (Pulitzerova) či britskými (Man Booker) cenami. Zřetelný – komerční – úspěch ale slaví až s knihou, která se z řady trochu vymyká, jednak proto, že ji nenapsal angloamerický autor, ale Nor, za druhé proto, že na rozdíl od umělecky ambicióznějších předchozích románů jde o žánr akčního thrilleru. V osmičce autorů Hogarthu sice najdeme také jinou autorku thrillerů – Gillian Flynnovou, jejíž verze Hamleta se chystá na rok 2021 –, avšak v jejím případě se jedná o thrillery psychologické, převážně o rafinovaně vystavěné zápletky s překvapivě zákeřnými ženskými hrdinkami.

Nesbø je naproti tomu autor zaměřený na akci, zábavu, případně humor (v případě série pro děti s doktorem Proktorem), a byť svého nejslavnějšího hrdinu Harryho Holea neúnavně vystavuje citovým, profesním, morálním a jiným dilematům, žádnou přehnanou hloubkou své knihy nekomplikuje. Všeobecně dobře známá tragédie o vojevůdci Macbethovi, kterého mocenské ambice doženou k vraždě nejen krále, ale i svého nejbližšího přítele a spolubojovníka, se pro Nesbøho zdála příhodným námětem.

Norský spisovatel však bohužel nedokázal opustit prostor, kde se ve svých knihách pro dospělé dosud pohyboval a kde se zřejmě cítí silný, tedy prostředí policie, která válčí se zločineckými gangy. Děj se odehrává v imaginárním industriálním skotském městě v neurčeném čase (web Hogarthu uvádí 70. léta), kde je vysoká nezaměstnanost i kriminalita, gang motorkářů neváhá jít do čelního střetu s policií, soupeří spolu dealeři, kasina i policisté uvnitř sboru. Samo o sobě je to prostředí dosti atraktivní a k Macbethově tragédií vlastně i přiléhavé, ale ústřední zápletka (v originále Macbeth zatouží stát se králem) je vykonstruována dosti absurdně. I když už připustíme, že policisté jsou prohnaní darebáci, kteří nejenže berou úplatky a spolčují se se zločinci, ale také se sami stávají několikanásobnými vrahy, motivace Nesbøova Macbetha je oproti Shakespearově hře chabá: zatímco originální vojevůdce usiloval o království, Macbeth vraždou „krále“, jímž je tu šéf místní policie, získá jen jedno místo v hierarchii a k tomu nejvyššímu (a stále jen policejnímu) se musí dopracovat dalšími intrikami a zločiny. Cesta k „trůnu“ je příliš dlouhá a autor mu na ni naloží mnohá břemena, počínaje dětstvím v dětském domově až po těžkou drogovou závislost. Nevěrohodné je i provedení Duncanovy vraždy: jestliže středověký šlechtic se mohl vymluvit na to, že ve vzteku zabil královy stráže, pravděpodobné pachatele vraždy, pobití policejní ochranky jiným policistou už v druhé půlce 20. století neobstojí.

Nesbø si toho asi byl vědom, a tak román staví jako krvavou akční řežbu, v níž intrika střídá intriku a zrada zradu a mrtvých je plné město, přičemž policie pod Macbethovým vedením, vyzbrojena dvěma těžkými kulomety, je hlavním hrobníkovým dodavatelem. Čtenářskou pozornost strhává vedlejšími ději a scénami, ale vesměs k tomu využívá postupů triviálního napínavého čtení, aniž by k nim tentokrát přidával něco originálního. Hlavní příběh i tak postrádá napětí, z logiky věci – většina čtenářů (doufejme) ví, jak to dopadne, která postava přežije a která nikoliv, takže ať se autor snaží jakkoliv, třeba v dlouhém líčení (Mac)Duffova útěku z města, kýženého efektu, tedy obav o osud oné postavy, nedosáhne.

Účelových zkratů a náhod je v knize víc (z těch očividnějších například to, že Macbeth nechá Lady objevit krabici s mrtvolou batolete) a spolu s hromaděním honiček a přepálených akčních scén to dohromady dává dojem čistého pulpového čtení, takového, jakým byly kdysi příběhy Fantomase nebo Nicka Cartera. Nic proti tomu, občas takové triviální čtivo potěší, zvláště když je napsáno dostatečně chytlavě (a to Macbeth stále ještě je). Ale je otázka, jak a zda vůbec to zapadá do původního záměru nakladatelství Hogarth invenčně aktualizovat Shakespearovy motivy.