Jo Nesbø se do Prahy, kterou předtím nikdy nenavštívil, pozval sám, jak prohlásil na tiskové konferenci, jež se konala v pátek 13. dubna v hotelu Ramada. 24 hodin, které si spisovatel na hlavní město České republiky vyhradil, masivně využila především média. Většinu pátečního odpoledne a sobotního dopoledne tak autora provázelo zuřivé cvakání fotoaparátů, vrčení kamer a praskání mikrofonů. Status celebrity potvrdilo i pozvání do pátečního vydání pořadu ČT Události, komentáře. V sobotu patřil Nesbø alespoň na dvě hodiny pouze svým čtenářům, kteří na něj stáli frontu, jež se z Paláce knih Luxor vinula Václavským náměstím vzhůru až k metru. Spisovatel, vynikající schopností podepsat se během jedné sekundy, rozdával úsměvy a pózoval pro snímky určené tentokrát do rodinných alb.

A jaký je Jo Nesbø v civilu? Dobře naladěný, upřímný a místy stejně ironický jako jeho hrdina. Pátečního programu se účastnil v nonšalantně rozhalené bílé košili s koketním růžovým vzorkem, na otázky novinářů odpovídal rozvláčně a vtipně a svou dceru a její kamarádku, které vzal do Prahy s sebou, alespoň instruoval, aby po obchodech, jež prolézaly v doprovodu jeho české překladatelky, neutratily majlant.

Tlumočit rozevlátého autora nebylo právě jednoduché. Jednak s rozkoší hovořil v rozvětvených souvětích a na tlumočnici po svém boku průběžně zapomínal, v průběhu individuálních rozhovorů s novináři se navíc po dotazu na zopakování jedné z pasáží s úšklebkem přiznal, že si některé věci prostě vymýšlí, protože na mnohé z otázek už odpovídá dobře posté. Na některé dotazy měl spisovatel navíc v zásobě hned několik odpovědí. Jestliže dříve uváděl, že se při vytváření postavy Harryho Holea inspiroval jmény dvou protikladných hrdinů z noirového filmu Třetí muž z roku 1949, v Praze vylíčil, jak ho jeho matka jako dítě strašila reálným policistou jménem Hole, který působil v místě, kam rodina jezdívala na prázdniny. Hole se podobně jako klekánice měl dostavit pro každého, kdo nebyl včas v posteli.

Když se večer po čtyřhodinovém tiskovém maratonu autor konečně ocitl na ulici před hotelem, s překvapením zaregistroval před Národním muzeem sochu svatého Václava, která má drobnější roli v jeho knize Pentagram. „Aha, tak to je ono!“ Procházku centrem si spisovatel přál zkrátit kvůli svým bolavým kolenům (těm, která mu kdysi znemožnila úspěšnou fotbalovou kariéru). Na dotaz, proč nezůstane v Praze alespoň do neděle, odpověděl, že v neděli kromě jiného plánuje jít „na stěnu“. Horolezeckým výkonům bolavá kolena nevadí? „Kupodivu vůbec,“ odtušil autor.

V devět hodin večer dorazil Nesbø k orloji s defilujícími učedníky. „To je celé? Kvůli tomu tady všichni ti lidi stojí?“ prohlásil pobaveně poté, co krátké představení ukončilo zakokrhání zlatého kohouta.

Po cestě zpět k hotelu předešla autora skupinka jeho krajanů. Jeden z nich si věhlasného spisovatele všiml. Muži si s plachým úsměvem kývli na pozdrav. Žádné spiklenecké pošťuchování: „Hele, zírej, Nesbø.“ V Norsku si svých spisovatelů váží, ale nedělají z toho divadlo.

Ve 22.00 si autora vyzvedl taxík České televize. Kromě očekávaných otázek cílících na dílo a jeho hrdinu se moderátorka zeptala na norského atentátníka, který je v těchto dnech v Norsku souzen. Nesbø odpovídal ochotně a věcně. „Možná se na tu věc budeme jednou dívat jako na jakousi přírodní katastrofu,“ okomentoval obludnost spáchaného zločinu.

Sobotní ráno bylo slunečné a dlouhá fronta fanoušků autora očividně zaskočila. Než se pustil do práce, musel si dobře stometrového hada nejdřív vyfotografovat. Po podepisovacím maratonu zbyl čas na oběd v podobě české klasiky. Houskové knedlíky se sebevědomému detektivkáři jevily přece jen mírně podezřelé, snědl tedy pouze jediný. Na důkaz univerzální platnosti rčení, že návštěva České republiky nemůže být kompletní, pokud turistu někdo neokrade, se autor setkal s fenoménem ožebračujících směnáren operujících s dvojími kurzy.

V jednom dni z velké části naplněném medializací se bohužel příliš nepodařilo zprostředkovat autorovi něco z té Prahy, která za to stojí. Pohled na večerní Václavák zabydlený černošskými vyhazovači, prostitutkami a opilými britskými dělníky nemohl v českém doprovodu norské celebrity nevzbuzovat depresivní myšlenky, jestli taková Praha vůbec existuje nebo je podobně neskutečná jako Kafkův Zámek. Autor „letištních thrillerů“, jak ho pojmenoval jeden zahraniční recenzent, byl nicméně se svou návštěvou spokojen. Za pár hodin zvýšil prodejnost svých knih v ČR jistě o řád, podíval se do města, o kterém kdysi napsal jen na základě Lonely Planet, Google Maps a poznámek své matky, a udělal si oko u své dcery, jež v Palladiu triumfálně zakoupila speciální kulmu určenou k ondulování náctiletých beránků. Tu světlou košili mu profesionální fotografové nicméně hned tak nezapomenou, museli exponovat ručně.