Olga Stehlíková je držitelkou ceny Magnesia Litera v kategorii poezie za prvotinu Týdny (2015), v níž prostřednictvím až deníkové formy výrazně reflektovala svou životní situaci. Tento biografický aspekt v nové sbírce mizí. Do popředí oproti tomu vystupuje jakási účelová zastřenost významů, jež se na povrch dostávají díky slovním hříčkám a humoru. Novým prvkem je také to, že nedílnou součást sbírky tvoří anglický překlad všech textů od Davida Vichnara a Aren Ock.

Vejce/eggs jsou psaná v co nejúspornějším módu. Ostatně už to, že ve sbírce najdeme 101 variací na dvojverší, prozrazuje, že se bude jednat o velmi minimalisticky vystavěné texty, rozhodně se ale při jejich čtení nebudeme nudit. Kupříkladu hned první báseň podněcuje naši schopnost interpretačního variování v maximální míře: „Ráda ti pofoukám ráno, / nebude-li příliš rozjitřená.“ Je v tomto případě schválně zaměněno slovo ráno s ránou? Vždyť ráno se přeci nefouká? A co s rozjitřením? Je možné, že autorka hravě nahrazuje zmíněným slovem rozevření a pomocí kořene jitř poukazuje na to, že až nastane ráno, dojde na pofoukání rány, pokud tedy nebude rozevřená? To už samozřejmě přeháním. Myslím, že primárně neplatí nic z toho, co jsem uvedl, ale zároveň jsou všechny tyto interpretační náhledy produktivní. Jako by samotná báseň byla pro Stehlíkovou ono vejce, ze kterého nevíte, co se vyklube. Slova zde do sebe účelně narážejí a tím odkrývají různé konotace. Svou dvojznačností se vzájemně dráždí a společně plodí nové významové souvislosti. Konečné vyznění textu nám ale v této hře vždy uniká, protože množství možných interpretací je nekonečné. Záleží tedy jen na čtenáři, na jeho luštitelské kreativitě: „Skvělá trasa na běhání, skvělá běhna na trsání, běhná trsna na skvělání! / Ty sis ještě nezaskvělil?“

Dalším výrazným aspektem sbírky, kterým jí autorka dodává odlehčenost a hravost, je zmiňovaný humor: „To je zlé, říká lékař, zřejmě se vám tady udělala dušička. / Sestra se uchechtne. To drobounké upšouknutí slyším jen já“ nebo: „Klidně to mohl být něčí šourek / ale nejspíš to doopravdy byla peněženka.“ Vtipná pointa básní se ovšem neděje pouze prostřednictvím těchto trapných momentů. Mnohdy je zakuklená do přísloví či zažitých spojení, která jsou slovní záměnou obrácená vzhůru nohama: „Tento vykřičník napsal sám život!“ nebo: „Zvyk vleče železnou košili, láska hory, trpělivost růže. Hlad výborně vaří. / Moudrost je dcera opakování“ či: „čas honí rány“. Stehlíkové práce s frázemi se svou poetickou spontánností podobá až čistě hravému principu dada.

Z výše uvedeného by se mohlo zdát, že Stehlíková využívá své verše pouze k pobavení či k vlastní potěše. Dvojakost jejího poetického díla se ale projevuje mimo jiné v tom, že zde vedle odlehčené poetiky nalézáme tematickou rovinu silně konfrontující naši společnost se současným způsobem života. Opět se tak sice děje pod záštitou humoru, ten je ale v této poloze velice jízlivý a ironický: „Nejlibovější. Nejšťavnatější. Nejčerstvější. A dočista vaše. / Maso z vlastní porážky.“ Kritická nota sbírky je patrná i v tom, že v autorčině básnickém světě je vztah mezi slovy a významy zcela rozvolněný. Stehlíková tím patrně upozorňuje na mechanické, bezmyšlenkovité používání jazyka, na jeho snadnou zneužitelnost, která přispívá k trivializaci našich životů. Básně jsou záměrně vyprázdněné svou frázovitostí, heslovitostí a pseudovědeckostí: „Umění vědomého bytí v kvantovém poli je poslední umělecká disciplína. / Nechť jsou všechny bytosti šťastny“ nebo: „Více než 20 celotělových a dalších 300 exponátů ze skutečných těl / na 2000 metrech čtverečních výstavního areálu.“ Slovo se zde stává pouhou stavební jednotkou, kterou můžeme mechanicky kombinovat a vrstvit do dalších nesmyslností. Jazyk je destruován a podrývá sám sebe.

Stehlíková vydala na české poměry nevídanou knihu. Mohli bychom spíše mluvit o poetickém gestu či rovnou o celém projektu, pro nějž je textová složka jen jedním z činitelů, které mají čtenáře oslovit. O tom svědčí i fakt, že autorka společně s Tomášem Braunem své verše zhudebnila a následně je vydala ve formátu MP3 a na vinylu. Sbírka má také své vlastní webové stránky. Jedná se skutečně o velikášský počin, jenž si tak trochu hraje s otřepaným heslem, že méně je více. Vejce/eggs můžou také vyznívat trochu programově, zvlášť přihlédneme-li k předchozímu vyjádření „humor a hravost nejsou pro soudobou českou poezii příznačné“, které Stehlíková s Ladislavem Zedníkem uvádějí ve svém článku Současná česká poezie. Jakkoli nemusíme s tímto tvrzením souhlasit (co například tvorba Tomáše Přidala?), nemůžeme Stehlíkové upřít, že se jí opět podařilo rozvířit stojaté vody české poezie, jelikož tato sbírka ze současné produkce prostě vyčnívá. Že se tak děje převážně formou a ne obsahem, (ne)musí být vždycky na škodu.