Olga Stehlíková (nar. 1977), která se v literárním milieu pohybuje už dlouhá léta jako editorka a redaktorka, debutovala v roce 2014 sbírkou Týdny, za niž získala Literu za poezii. Od té doby jí vyšly sbírky vejce/eggs (2017), Vykřičník jako stožár (2018) a O čem mluví Matka, když mlčí (2019). V roce 2018 publikovala s Milanem Ohniskem pod pseudonymem Jaroslava Oválská text Za lyrický subjekt. Dále se věnuje tvorbě pro dětské čtenáře, naposledy jí vyšla letos v nakladatelství Portál kniha Mehlo, Šika, Kňuba a Motora.  

Zkouška Sirén je na první pohled velice prozaický název, avšak v básnickém světě Stehlíkové může exprese nabývat i jiného smyslu. Upozorní nás na to již majuskule v názvu – copak jsou středeční polední sirény vlastní jméno? –, která naznačuje, že by se mohlo jednat o mytické postavy. Mnohoznačnost zde však nekončí, Stehlíková totiž staví mnohé své básně na neurčitosti pojmenování, jež u čtenáře vyvolává podezření. Variuje také měřítko pohledu: občas se díváme z takové dálky, že je možné obejmout celý vesmír (báseň Prostorem se rozpíná věčná reklama vesmíru), jindy se přiblížíme natolik, že pozorujeme včelí královnu jako pod mikroskopem (Provinění jako nad pornem).

Archeologické zkoumání

Přes intenzivní kolísavost mají všechny básně sbírky jeden spojující rys. Tím je důraz na hmotu a tělesnost. V pojetí Stehlíkové nejsou lidé odděleni od přírody, ale naopak: obé je vytvořeno z živé hmoty. V básni Srdce prorůstá kambiem a dření inscenuje básnířka lidské tělo jako strom (postava je „vrostlá do půdy patami“), šlechtí jej („vložím štěp, štěp se ujme“) a ve finále přirovnává zařezávání stromů k disciplinování lidských těl: „(řez výchovný a zmlazovací)“ (s. 15). I emoce mají svou tělesnost, a mohou tak doslova tížit: „smutek mi na prsa sed / a sedí“ (s. 20). 

V básni Pod není, která sestává z kontinuálního proudu slov, provádí Stehlíková archeologické vykopávky. Právě zde se nejjasněji zjevuje autorčino úsilí a výpověď, k níž směřuje celá sbírka: vše zanechává hmotné pozůstatky, které lze zpětně vystopovat. Archeologické vykopávky nás dovedou ke zrezlým mečům, důkazům uplynulých dob. Stejnou metodu ovšem používá Stehlíková i v intimních momentech, které po sobě zdánlivě žádné fyzické stopy nezanechávají. Při čtení však pociťujeme společně s lyrickým subjektem, jak „ruka pálí na koleni“ (s. 25), a závažnost toho, že „už nikdy to nebude dobré“ (s. 25). Vše ulpívá a s přibývajícím věkem se množí i známky minulosti: básnířka si opře „bradu o tvé koleno / o tu jizvu ve tvaru písmene V po pádu / z dávného kola dětství“ (s. 63).

Povislé břicho is the new drak

Pozornost, kterou Stehlíková v rámci své tvorby věnuje dětem, je v rámci Zkoušky Sirén patrná. Vystupují zde pohádkové postavy, avšak nebezpečí, která jim hrozí, jsou pichlavě aktuální: „To dítě ti, Vasiliso, sebere dívčí hlas, dlouhé vlasy, / pevné břicho a sex-appeal“ (s. 13). Stehlíková tak kritizuje neoliberální kult neustálého sebezlepšování, ve sbírce se objevuje i vymyšlený časopis s potměšilým názvem „Lepší já“ (s. 23).

Jazykové hříčky a ironie se prolínají s vážně míněnými sděleními. Stehlíková touto až dětskou hravostí s ustálenými expresemi destabilizuje úzus a především se tak obratně vyhýbá pádu do patosu. Vrstvy jazyka jsou na sebe pokládány se stejnou lehkostí: básnířka využívá celé jeho šíře (či snad hloubky?) od strojových promluv – „aktualizace jsou stále dostupné“ (s. 59) – až po slova, která nenajdeme v žádném slovníku. Když básnířka zas a znovu používá slovo „lása“, dává čtenářům nahlédnout do samého nitra intimity s jiným člověkem, do důvěrnosti, která je vytvářena mimo jiné sdíleným – a ze své podstaty tajným – jazykem. Stehlíková vyjadřuje podstatu komunikace a dost možná i důvod, proč píše – nebezpečí, které se vznáší nad vším, co je nevyřčené: „Nechceš zažívat velké věci, a nemít o nich s kým / promluvit / – smrsknou se na malé“ (s. 23).

Ač Stehlíková rozehrává plejádu zajímavých motivů, může se čtenář ve sbírce lehce ztratit. O čem ta sbírka vlastně má být? O rozpadajícím se manželském vztahu, kritice neoliberalismu, potřebě pojmenovat skutečnost? Zkouška Sirén tak může být nakonec stejně ohlušující jako hukot v poledne první středu v měsíci.